Děda Karafiát dostal ďábelský nápad. Mladí si furt stěžujou na nedostatek financí a on jako bývalý zámečník jim ze svého důchodu moc přilepšit nemůže. Ale teď, když se mu konečně naskytla šance nějaké peníze vydělat, musí se jí držet za každou cenu.

Vcelku je to jednoduchý jak facka. Od Tondy si půjčí videokameru a o víkendu, až mu mladí svěří vnuka, celou akci rozjede. Jestliže se všechno dobře naplánuje, nemůže se nic stát.

„Už by tady měli být,“ říkal si děda pro sebe. Sedí na lavičce před domem a nervózně kouká na hodinky.“ Co když nepřijedou? Tonda má za půjčení kamery své dvě stovky jisté. Ale co já? Kde ksakru můžou být?“ Když v tom se otevřela branka.

„Ahój dědo,“ zahájil spontánním výkřikem svůj víkend u dědy sedmiletý Petřík. „Dvakrát se nám cestou pokazil autobus,“ volal dál, pokoušeje se vytrhnout mamince z ruky.

„Jsem rád, že jste dojeli v pořádku, Jarmilko.“ Říkal děda usmívaje se na Petříka. Celý dvě hodiny se o vás strachuju. Kdyby se vám tak něco stalo. A kde máte Honzu? Skoro tři týdny jsem ho u sebe neviděl. A neříkej, že má moc práce. Takový výmluvy já znám.“

„Skutečně, tati, pracuje, pátky má přesčasový. Každá koruna dobrá. Víš jaký to dneska je. Rodina, dítě, všechno něco stojí. Chceme si koupit pračku a mrazák. Viď, že nám něco přidáš. Honzovy rodiče nám dali šest tisíc.“

„Jo, holka jedna zlatá, peníze, peníze, peníze,“ řekl tichým hlasem tak trochu pro sebe děda a pokračoval otočen na Jarmilku.“ To víš, přidám. Nevím ještě kolik, ale něco určitě.“ Šibalsky se usmál pod vousy.

„Seš zlatej tati, mockrát díky“, řekla radostně Jarmilka a dala mu pusu. „Budu muset letět, za chvíli mi to jede na zpátek. V neděli se tady s Honzou stavíme pro Petříka. Tak se o něj hezky starej. A ještě jednou díky.“ Jarmilka odešla.

„To je príma Petříku, že jsi zase u dědy. Mám pro tebe překvapení. Půjčil jsem si od jednoho strejdy kameru a budeme dělat film. Maminka z nás bude mít radost.“ Říkal něžným hláskem nic netušícímu Petříkovy děda.

„Opravdový film dědečku?“ zeptal se Petřík.

„Jo opravdový,“ potvrdil dědeček a pokračoval. „Možná Péťulo, když se nám to povede, uvidíš se v televizi. Ale mamince o tom nesmíš nic v neděli říct. Určitě by se na mě za to zlobila.“

„Neřeknu dědečku. Budeme už teďka filmovat?“ Ptal se zvídavým hláskem Petřík a jeho oči zářily.

„Ne Petříku, až zítra. Dnes se hezky navečeříme. Potom se koukneme na večerníček a půjdeme spát.“

***

Celou noc nemohl děda Karafiát zahmouřit oči. Co když něco nevyjde, něco se pokazí, něco se stane Petříkovi. Má to vůbec cenu pro ty prachy dělat? V televizi ukazují krkolomný pády, dítě proti zdi, batole do vody, tyčí do rozkroku, ale co ty konce? Dopadne vždy všechno dobře?

„Konečně ráno,“ zamručel si děda pro sebe z úlevou. „Příšerná noc, ale nic se neděje. Heslo dne ‚Neváhej a toč‘. Udělám snídani, připravím vše pro filmování a půjdu vzbudit Petříka.“

„Petříčku vstávat, ráno je tady.“ Zaklepal děda jemně Petříkem.“

Petřík vyskočil z postele rychlostí blesku. Dnes v den filmování ho ani ve snu nenapadlo trochu si s dědou pohrát. Většinou s ním musel děda několikrát opakovaně zatřepat, aby alespoň otevřel oči. Potom ho několik minut přemlouvat a vymýšlet si, co po celý nadcházející den budou dělat.

Dnes to bylo jiné. Hned jak Petřík vyskočil, ptal se dědy kdy konečně začnou filmovat. Tolik se těšil.

„Vyčisti si zuby, umej obličej a začneme třeba u snídaně.“

„Príma!“ vykřikl Petřík a běžel radostí celý bez sebe do koupelny. Ani při čištění zubů nepřestal myslet na dědovo filmování. Jako každý malý kluk chtěl i on být hercem. A hrát v opravdovém filmu, jaký mu slibuje dědeček, to bude něco. Říkal přeci, že se uvidí v televizi. To budou kamarádi koukat. „Petr Karafiát mladší v televizi.“

Hned ve dveřích kuchyně se Petřík zastavil. Nevycházel z údivu. Kuchyň, na kterou byl až do včerejška zvyklý, se přes noc nějak změnila. Stůl, který stával vždycky u stěny, se přemístil doprostřed. A krásný kuchyňský lustr ve tvaru obráceného čínského talíře, který byl dědovou chloubou, nahradilo staré nepohledné kovové svítidlo.

Děda stál na druhém konci kuchyně. „No tak Petříku nestůj jak tvrdý y v těch dveřích a pojď snídat.“ Říkal medovým hlasem děda. „Tebe asi překvapil ten přestavěný nábytek, viď. Ale to je součást filmování. Dovedeš si představit, jaká by to byla nuda, kdyby se všechny filmy odehrávaly v jedné a té samé místnosti. Já teď beru kameru a začínám točit. Ty půjdeš ke stolu a dáš se do jídla. Chovej se úplně normálně a nedívej se do kamery. Vím Peťulo, že jsi rozený herec, tak to prosím tě nepokaž. Nemáme moc pokusů.“ Děda zapnul kameru, přiložil ji k očím a dal se do filmování.

Petřík vyrazil svižným krokem ke stolu a v hlavě se mu začali honit myšlenky nového rozměru. Do této chvíle se spokojil jen s vědomím, že bude točit film, ale ještě se dědy nezeptal, o čem ten film vlastně bude. Dá se natočit film s jedním hercem. Třeba je dědeček génius a dokáže to. Zeptá se ho tedy na všechno později. Teď nesmí nic pokazit. Usedl za stůl a chutí se pustil do jídla. Snídaně byla normální. Nic zvláštního. Dva rohlíky, máslo, sýr a čaj.

V kuchyni byla zvláštní ještě jedna věc které si Petřík nevšiml a o které věděl jen děda a možná bůh. Staré kovové svítidlo nebylo vůbec připojeno k elektrickému rozvodu v domě. Bylo zavěšeno přes kladku zabudovanou přechodně ve stropu na silonovém milimetrovém vlasci. Kabel byl u stropu zakrytován, takže kladka nebyla vidět. Z krytu se táhnul těsně u stropu vlasec směrem k dědovi. V přechodu mezi stropem a stěnou, kde stál děda, vyčnívala maličká kladečka přes kterou se vlasec dále táhnul po zdi k zemi. V podlaze děda šikovně uchytil otočný zahnutý kolík. Teď byl natočen směrem ke kuchyňskému stolu. Na kolíku byl navlečen vlasec. Před tímto kolíkem stál děda a natáčel Petříka při jídle. Nemohl nic říkat, striktně se držel Tondových doporučení. Všechno co řekne je v kameře slyšet. Každému by pak mohlo dojít, že vše je předem nahrané.

Petřík právě načínal druhý rohlík. Choval se jako rozený herec. Děda byl právem na svého vnuka pyšný. Váhal, má-li otočit kolík ke stěně a vypomoci finančně své dceři, anebo má všeho zanechat, dokud je čas. Ne, nezanechá toho. Přeci vše do detailu promyslel. Pravou nohou pomalu otáčel kolík ke zdi. Petřík položil rohlík na stůl a natáhl se pro čaj, který před chvílí položil doprostřed stolu, aby mu při jídle nepřekážel. Děda si toho všiml, ale nemohl již nic dělat. Vlasec teď natáčel kolík samovolně a po chvíli z něho sjel. Mechanismus pracoval perfektně. Svítidlo se uvolnilo a volným pádem se snášelo ke stolu. Děda raději zavřel oči. Neměl sílu se na to dívat. Filmovat však nepřestal. Těžké světlo dopadlo na stůl, právě když Petřík nesl šálek čaje k ústům. Děda pomalu, za strašlivého Petříkova křiku otvíral oči, aby zhledl tu spoušť. Kamera byla stále v chodu.

Až na politého řvoucího Petříka se nic tak strašlivého nestalo. Stůl zůstal celý. Světlo taky. Vše dopadlo podle plánu. Jede se dál. Peníze jsou na cestě.

Děda vypnul kameru a šel Petříka uklidnit. „No tak Péťulo, všechno je v pořádku, uklidni se a nebul. Ten lustr jsem tam věšel dnes ráno, myslel jsem, že se nám do našeho filmu bezvadně hodí. Asi jsem ho špatně zavěsil. Nevím, jak se mohl utrhnout. Seš v pořádku a to je dobře. No tak, uklidni se a neplač.“ Utěšoval děda jemným maminkovským hlasem Petříka. Na něco podobného se předem připravil.“ Při snídani ses choval fakt jak herec. Nikoho lepšího jsem si nemohl vybrat,“ pokračoval děda dál.

Petřík se s nepatrným tikem v oku utišil. Přestal vzlykat a podíval se na dědu. „Vážně jsem se choval jako herci v televizi?“

„Jo vážně. Máma by z tebe měla radost.“

„A o čem ten film vlastně bude dědo?“ neopomněl se nyní zeptat Petřík.

„Bude se jmenovat ‚Jeden den Petříka Karafiáta‘. Z toho plyne, že tě celý den budu sledovat s kamerou a točit co děláš.“

„A kde mě budeš natáčet teď?“ Vyzvídal na dědovi Petřík.

„Půjdeme si hrát na zahradu.“ Šli.

Jediné, co dědu zneklidňovalo a s čím nepočítal, byl Petříkův tik. Téměř každou druhou minutu mu škublo ve tváři. „Vypadá to hrozivě,“ říkal si v duchu. „Snad to za chvíli zmizí. Mohlo by do neděle, než si Jarmilka pro Petříka přijde, ale kalkulovat s tím nemůže. Musí si něco vymyslet.“

Zahrada za domem nebyla veliká. Dva malé záhonky na pěstování zeleniny a jedna středně velká jabloň. A právě okolo této středně velké jabloně se točil dědův další plán. V průběhu minulého týdne si vzal z dílny žebřík a pilku. Pilkou nařízl opatrně větev, na jejíž konec pověsil červený fáborek. Pod naříznutou větev dal čtyři matrace. Vzdálenost matrací a naříznuté větve dělala asi tři a půl metru.

Petřík s dědou došli pod jabloň. „Vidíš Peťulo tu červenou stužku na konci té větvě?“

„Jo.“

„Tak tam bych potřeboval, abys vylezl a sundal ji. Myslím, že pro takového zkušeného stromolezce to nebude moc veliký problém.“

„Jasně, že ne.“ Odpověděl nadšeně s výrazným škubnutím ve tváři. Na stromy lezl rád, i když mu to většinou rodiče zakazovali.

Děda stál čtyři metry od jabloně s kamerou v chodu a točil. Péťulovi to šlo ohromě. S mrštností lasičky a umem veverky byl na stromě jako doma. Opět se nepokoušel dívat do kamery, anebo cokoli sdělovat dědovi. Blížil se k místu, na kterém byla větev naříznutá. Nyní ho překonal a pokračoval po větvi směrem k fáborku. Nalézal se asi čtyřicet pět centimetrů za naříznutým místem a větev ne a ne prasknout. S tím děda nepočítal. Matrace naskládal půl metru od naříznutého místa. Aby vše vyšlo, musela by nyní větev začít praskat. Nejspíš podcenil Petříkovu váhu, ale teď s tím nic nenadělá. Nechá ho lézt dál. Třeba to dopadne.

Petřík dolezl k fáborku. Odvázal ho a podíval se vítězně dědovi do kamery. Mohl si to dovolit. Svůj úkol splnil na jedničku. Určitě se jednou stane velkou filmovou hvězdou parametrů Sly Stalona. Zastrčil stužku do kapsičky a malinko na větvi poskočil. S kamarády se občas na silných větvích v městském parku takhle houpávali. Ne každý z kluků na to měl nervy. Tři čtvrtiny z nich se o to nikdy ani nepokusilo.

Děda začínal pomalu blednout. Pod Petříkovými skoky se větev ve vzduchu čím dál víc prohýbala a začínala praskat. Petřík to neslyšel. V jeho uších se dostávalo místa jen pro šustění listí a proletující vítr. Větev praskla. Děda dnes podruhé zavřel oči. Petřík dnes podruhé utrpěl šok a kdo ví co ještě.

Děda přistoupil k bezvládně ležícímu tělu pod stromem. Kamera na jeho hrudi se nehoupala. V nastávajícím zoufalství si ji sundal z krku a mrštil s ní vší silou mezi ředkvičky. Vše kromě Petříka se nyní pro něj stávalo pasé. Péťa nedýchal. Zkusil tep. Byl nepatrný. Umělé dýchání ani masáž srdce nepomáhala. Zanechal tedy Petříka ležet pod stromem a šel domů zavolat pohotovost.

Přijela za čtyři a půl minuty. Naložila Petříka a odjela do nemocnice. Dědu vzali s sebou. Po příjezdu zavezli Petříka ihned na operační sál. Děda čekal na lavičce před ním. Přesto že byl ateista, začal se potichu modlit. Plakal. Snad bude všechno zas v pořádku? Byl si vědom, že pokud Petřík, kterého měl tak rád, zemře, neztratí jen jeho, ale i svou dceru. Patrně by se pak zbláznil …………….. .