Hvězdy, tisíce malých sluncí dere se noční oblohou do mého spoře osvětleného pokoje a křičí: „Pojď ven! Přidej se k nám! My jsme tu, a kde jsi ty? Osamělý, mezi čtyřmi holými stěnami, bez jídla, bez pití, na pokraji šílenství, zhroucení, čekajíc na múzu která nikdy nepřijde, bušíš zběsile do kláves svého starého psacího stroje v domnění, že tys jediný povolaný napsati knihu, knihu života. Jedinou pravou knihu. První a poslední v dějinách literatury. Knihu o člověku. Knihu o srdci člověka. Knihu o srdci zvířete. Knihu o zvířeti, kterým člověk bezesporu je a přitom si nejsi schopen uvědomit, jak moc se ve svých úsudcích mýlíš. Chceš napsat knihu o skutečném životě bez znalostí života samotného. Jaké to bláznovství. Chceš psát knihu o člověku, dusíc se vlastní osamělostí. Jaká to pošetilost. Pojď ven, přidej se k nám, provedeme tě všemi úskalími života. Důvěřuj nám. Pojď, no tak, rychle. Dělej. Co je s tebou, umělče?“
Zvedám se ze židle. Múza opět nepřišla. Kdo ví jak dlouho vydrží čekat hvězdy. Jdu k oknu. Otvírám ho a vylézám na starou oprýskanou cihlovou římsu.
„No tak, ještě jeden krok.“
„Ano, ještě jeden krok.
Zbaven těla, unášen třpytem hvězd, proplouvám pomalu ulicemi nočního města, neschopen již cokoliv v životě napsat …………..