I když to člověku zprvu nijak zvlášť nepřijde, myslím, že být v Maroku a nenavštívit některý z mnoha biografů nacházejících se v medině, staré historické části každého města, může být tak trochu na škodu. Nejde jen o to, že se ochudíte o samotný prožitek, jež se dostaví při shlédnutí pravého, nefalšovaného povětšinou indického, nebo hongkongského filmu, který je tak na hony vzdálený filmům na které je naše oko zvyklé. Spíš jde o samotné Evropanu vzdálené prostředí, atmosféru která promítání provází.

Budova kina se v medině nijak zvlášť neliší od okolních malých domků. Jako kino se dá povětšinou identifikovat jen podle několika omšelých plakátů, které jsou rozvěšeny, či vylepeny kolem vchodu. Některá větší kina mají dokonce na čelní straně i vitrínky, na které jsme zvyklí z domova v nichž jsou umístěny formou maličko vybledlých fotografií ukázky z aktuálně promítaných filmů. Můžete si tedy celkem pohodlně vybrat, na co do jakého kina jít. V kolik hodin ale projekce začíná, kdy máte do kina přijít, se už bohužel nikde nedočtete. Pokud je kino zrovna otevřené, můžete se zeptat na začátky představení uvaděče, nebo u pokladny. Pokud však kino právě otevřené není, což je častější případ, jelikož kina jsou otevřená většinou jen v době projekce, zeptejte se na začátek někoho místního. Nejlépe mládeže, která s jistotou občas na nějaký ten snímek zajde. Ze zkušeností, které se mi dostali, uvádějí kina dvě představení denně. První odpolední, které začíná něco mezi třetí až čtvrtou hodinou. Druhé večerní, začínající mezi osmou až půl desátou. Kino od kina jsou tyto časy různé. Skutečně se na začátek představení vyplatí informovat.

Filmy, jak už jsem výše zmínil jsou většinou indické, či hongkongské produkce, žánrově zaškatulkovatelné jako akční. Občas jsou k vidění i filmy milostné, mírně erotické, nebo komedie jen tak ze života. Navštívil jsem všechny tři typy filmů, ale díky omezující jazykové bariéře jsem si mohl dobře vychutnat pouze děj a scény filmů akčních a milostných. Filmy komediální, rodinné, ze života kde podstatnou složku tvoří dialogy, jsem dost dobře nechápal a ztrácel v nich souvislosti. Filmy jsou většinou promítány v arabském znění s francouzskými titulky, nebo v Indickém znění s arabskými a francouzskými titulky. Občas se do Indického filmu přimíchá i trocha angličtiny, takže člověk arabského a francouzského jazyka neznalý občas porozumí, když nekterá z filmových postav pekelně nadává, omlouvá se,, nebo do nebe něco vychvaluje. Slovíčka very good, sorry, shit, no problem, no comment … dnes již víceméně zmezinárodněla.

Vstupné na představení drahé není. Průměrná cena lístku se v přepočtu pohybuje kolem 15-20 Kč a zahrnuje v sobě shlédnutí dvou devadesátiminutových filmů, nebo jednoho tří hodinového. Nechápete? Také jsem se zpočátku divil, ale jak mi bylo později vysvětleno, situace je následující. V Maroku, tak jako již dnes všude na světě, není vzácností satelit, který denně přináší lidem zadarmo až do domu nepřeberné množství filmů a televizních pořadů. Lidé tudíž dávají přednost před návštěvou biografu sledování těchto satelitních stanic a méně chodí do kina. Proto, aby se návštěvnost kina zvýšila, uvádějí se všude místo jednoho filmu dva filmy přibližně po devadesáti minutách, nebo jeden po stoosmdesáti.

Zasedací pořádek je v jednotlivých sekcích sálu, přízemí, balkón, volný, takže se můžete usadit, kam je vám libo. Lépe řečeno, na místa zející prázdnotou, nikoli obsazená. Protože nejvíce lidí přijde během první půl hodiny promítání a vy budete v kině, jak je zvykem, již před začátkem projekce, bude na vás čekat mnoho volných míst. Lístek na balkón je asi o 3,5 Kč dražší, než přízemí. Balkón však není balkón ve smyslu slova, který mi jako balkón chápeme, ale spíš jakési výše položené přízemí. Kam je lepší si lístek zakoupit, zda-li přízemí, nebo balkón se nedá zobecnit. Záleží na každém jednotlivém kině. Pokud je přízemí pouze první řada před plátnem a všechny ostatní řady balkón, doporučuji zakoupit si lístek na balkón. Bohužel s tímto příkladem se nejspíš nesetkáte, sám nevím o jeho existenci, takže je opravdu sázka do loterie, kam je lepší si lístek zakoupit.

Stejně jako si u nás lidé berou do kina sáček bonbónů, v USA cocacolu a popcorn, přinášejí si Maročané s sebou cocacolu a hašiš. Coocacolu si za pár dirhamů kupují přímo u vstupních dveří do sálu. Hašiš si nosí vlastní. V kinech je povoleno kouřit a dávat si okázale nohy na protější sedačky. Prostě pohodlí v první řadě.

Chování Maročana po příchodu do sálu vypadá následovně. Pokud přijde ještě před začátkem promítaní, když je hlediště osvětleno, nejprve se rozhlédne, zdali někde nemá známé. Jestliže ano, zamíří k nim a hlasitě se přivítají, pokud ne, někam se v tichosti usadí. Pak vytáhne cigaretové papírky a ubalí si jointa, nebo napěchuje fajfku, kterou si bezprostředně potom zapálí. Poté si natáhne nohy, otevře colu a má se fajn. Až jointa či fajfku dokouří, ubalí si, nebo napěchuje novou a opět zapálí. V kině, jak jsem si všiml kouří skoro každý. Když hašiš nemáte a chtěli byste, není problém někoho o něj požádat. Jak jsem vypozoroval, hašiš je jedna z mála věcí, o kterou není nouze ani mezi těmi nejchudšími.

Promítací plátno není v Maroku žádný zázrak a ani jeho velikost není ohromující. Nedovedu přesně odhadnout jeho úhlopříčku, ale charakterizoval bych jej přívlastkem malé. Kvalita promítaného obrazu není taktéž žádná sláva. Obraz je provázen mnoha dropouty, ať už v podobě menších, nebo větších tmavých skvrn, nebo vertikálních pruhů. Barevné ladění některých snímků, je asi díky filmu, nachýleno k jedné barvě. Například větší část, celkem hezkého filmu, Dragon Kids, jsem viděl zbarvenu do hněda.

Jednotlivé scény, z kterých se celý film skládá občas nepůsobí příliš homogenně. Jako by si režisér, mimo scén, které natočil sám, sem tam vypůjčil i některé kousky z filmů jiných. Nejen že se v těchto cizorodých scénách změní radikálně prostředí, ale dokonce i herci samotní. Jednou tak za půl hodinky je do filmu vřazen i nějaký ten asijský taneční videoklip plný mnoha nádherných indických tanečnic. Možná, že tyto klipy s dějem filmu nějak souvisí, ale spíš se mi jevili jako příjemná hudební a obrazová vložka. Ono totiž mnoho žen na plátně vidět není. V hledišti však také ne. Návštěva kina se zdá být víceméně mužskou záležitostí. Závěrečný dojem z celého filmu závisí kromě režiséra i na promítači. Jak je známo, celý devadesáti minutový film se nevejde na jeden kotouč, a tak je rozdělen na více částí. Občas se stane, že promítač přes všechnu svou snahu, některé díly mezi sebou přehodí a tak například dávno mrtví u prostřed filmu přichází opět na scénu čilí jak rybičky a mistři kungfu se teprve svému bojovému umění začínají učit. Triky ve filmu používané jsou většinou na velmi primitivní úrovni. Ani většina bojových scén, kterých je dostatek, není ani v nejmenším přesvědčivá. Jasně je vidět, že všechny údery a kopy jsou pouze naznačené. Ruka hlavního hrdiny se k padouchovi nepřiblížila ani na dvacet centimetrů a on už padá k zemi. Prostě toto všechno se musí vidět na vlastní oči.

Mezi dvěmi devadesátiminutovými filmy, nebo u prostřed jednoho tříhodinového bývá zařazena přestávka, takže si můžete pohodlně dojít na záchod, nebo se jen tak projít. Jestliže na vás bude druhý film dost, můžete i odejít. To můžete koneckonců kdykoliv. Přiznám se, že na druhý film jsem občas též nesetrval.

Po skončení projekce se všichni v poklidu rozejdou a kino se zavře. Přechod z prostor klidného kina, kde vás nikdo neotravoval, kde jste byli sami se sebou, do prostředí rušné večerní mediny není z těch nepříjemnějších, ale dá se zvládnout. Po chvíli se zorientujete a vše vám začne připadat normální.

Závěrem bych ještě rád napsal, že v Maroku, kromě těchto lidových kin provozovaných v medinách existují i kina umístěná v nových čtvrtích, kde se promítají nám dobře známe americké a evropské filmy. Vstupné do těchto kin je ale podstatně vyšší. pohybuje se kolem 50-60 Kč. Tyto kina vyhovují našemu standardu, avšak jejich návštěva není takovým kulturním zážitkem. Proto doporučuji pouze návštěvu klasického kina, které promítá nám tolik vzdálené indické, nebo hongkongské filmy.