Přestože Andrea Martina milovala, myšlenky na dítě se nevzdala. Skrytě v nitru svého srdce záviděla všem těm šťastným bohatým ženám, které občas potkala v přecpaných špinavých ulicích plných smrtonosného továrního spadu, nesoucí své nejmenší roztomilé ratolesti v náruči, nebo je vedoucí za drobounkou ručku po svém boku. Kočárky se vzhledem ke své robustní velikosti a neohrabané ovladatelnosti v přelidněných městských ulicích již několik let z ryze praktických důvodů nevyskytovaly.

„Už zase začínáš,“ vyjel Martin rozčileně na Andreu. „Před svatbou jsme si jasně řekli: ŽÁDNÉ DĚTI. Vzpomínáš si?“

„Jo,“ špitla Andrea, zahnána, jako bílá myška, Martinovým kratičkým výstupem do kouta. Byla to její chyba. Věděla to. Věděla ale také, že stejně jako ona touží po dítěti i Martin, který na rozdíl od ní dokázal na svých bedrech, za pomoci své nezměrné chlapské síly vláčet svá tajná, byť mnohdy nereálná, přání statečně se zvednutou hlavou.

***

Pořídit si dítě na samém vrcholu populační exploze v době, kdy se všechny státy Celosvětové unie národů smluvně zavázaly, že budou radikálně snižovat počty novorozeňat, nebylo vůbec jednoduché. Nešlo jen o to mít peníze na stravu, oblečení a lékaře dítěte, kterých nebylo rozhodně při katastrofálním stavu, ve kterém se Země po vyčerpání mnoha nerostných surovin nacházela, nijak nazbyt. Ale především mít dostatek peněz na zakoupení takzvaného dětského certifikátu, který za horentní sumy vydávalo nově zřízené ministerstvo pro snižování porodnosti. Porodit dítě bez vlastnictví tohoto certifikátu bylo trestné. Rodičům, kromě okamžitého usmrcení dítěte před jejich očima, hrozilo i několikaleté vězení a peněžní pokuta.

***

Martin s Andreou leželi v posteli přitisknuti k sobě a v holovizi procítěně bez jediného slova sledovali sobotní film na přání. Dávali „Dva roky prázdnin“; nejnovější filmovou adaptaci slavné knihy Julese Verna, plnou dětí. Plnou tajných nesplnitelných snů, miliónů mladých rodin. Kde byly ty doby, kdy jako filmy na přání vítězily bezduché mlátičky ve stylu legendárního Jean-Claude Van Dammea. Dnes takových šílenců lítalo po světě tisíce. Nikdo nebyl zvědavý se na ně dívat ještě ve svém volném čase v holovizi. Film skončil. Martin začal hekticky líbat Andreu po celém těle. Pak se navzájem začali eroticky dráždit rukama. Petting byl to jediné, co si v těchto několika dnech, nejvíce příznivých k Andrejinimu početí, mohli bezpečně dopřát. Andrea ani Martin si potrat nepřáli.

***

Asi tak před stočtyřiceti lety, se lidé po prvním úspěšném přistání na Měsíci, provedeném americkým kosmonautem N.Armstrongem, mylně domnívali, že se život za několik desítek let přenese ze Země na vzdálené planety sluneční soustavy, anebo galaxie a tím se vyřeší možné statisticky hrozící přelidnění a vyčerpání nerostných surovinových zdrojů. Nepřenesl se však ani na Měsíc. Po zboření politických bariér mezi východním a západním blokem, zapříčiněným pádem komunismu, veškerá dravá soupeřivost v dobývání kosmu mezi dvěmi největšími mocnostmi zcela ustala. Svět dal před kosmickými lety přednost uzavírání různých mírových dohod, hledání společných jazyků a měn.

***

Pětadvacetiletá Andrea seděla ve tři hodiny odpoledne v těžké depresi za kuchyňským stolem s hlavou zabořenou do rukou opírajících se lokty o horní desku stolu a plakala.

Martin se k ní zezadu tichými kroky přiblížil. „No tak, Andy, přestaň. Co ti je? Svěř se mi, prosím.“

Andrea nebyla k utišení. „Díditě chchci, dítě,“ vykoktala ze sebe za chvíli plačky .

„Víš, že to nejde, Andy“ říkal něžným uklidňujícím hlasem Martin. „Však víš, kolikrát jsme to už probrali. Doba nám nepřeje. Není to lehké, ale musíme to oba nějak přežít.“

„Chci dítě,“ nenechala se Andrea dnes tak lehce odbýt. „Copak si neuvědomuješ, že bez dětí oba dva naše rody vymřou? Vždycky jsem si přála alespoň dvě děti. Kluka a holku. Holku pro sebe, kluka pro tebe. Bylo by to nádherné starat se o ně. Předávat jim naše životní zkušenosti, dělit se s nimi až by trošku povyrostly o radosti a strasti všedního dne. Ale kam směřují naše životy nyní? Ke smrti, k věčnému zatracení, že jsme nedokázali vychovat ani jedno dítě, nesplnili rodičovskou povinnost, která nám byla bohem jako manželskému páru přisouzena. Už takhle nemůžu dál žít. Promiň.“

„Tak už neplač, všechno bude dobrý, něco vymyslíme. Slibuji,“ říkal pokořený Martin hladíc Andreu po vlasech. Takhle to už dál opravdu nešlo.

***

Americká, expanzivně se rozvíjející firma, Better Tomrrow se sídlem v samotném srdci texaského Houstnu přišla s nabídkou umožňující teleportaci ze Země do Ráje zhruba před deseti lety. Jedinečné teleportovací zařízení podle tvrzení Better Tomorrow zhotovil dánský polyhistor Samuel Nash s využitím teorie časových smyček Britského fyzika Donalda Hawkinse. Bohužel teleportace hmotných objektů byla možná jen jedním směrem. Země – Ráj. Teleportace záření a elektromagnetických vln směry oběma. Informace o Ráji tedy existovaly.

***

Martin s Andreou, ještě před tím, než se ponořili do hlubin slastného spánku, leželi v posteli přikryti peřinou a hledíc do stropu přemýšleli, kde by se daly sehnat peníze alespoň na jeden dětský certifikát.

„Tolik peněz neušetříme ani za pět let půstu,“ řekl rozhodně Martin. „A mít dítě načerno nelze. Prvních pár let života bychom ho schovávat před zraky okolního světa mohli, ale co potom, až by vyrostlo. Nemohli bychom ho jak nějakou stvůru držet na řetězu doma. A spoléhat se na zrušení přísných populačních zákonů taky v této těžké době nemůžeme.“ Poslední větu říkal Martin už jen a jen pro sebe. Andrea spala. Na jejich hebkých rtech se objevil úsměv. Zdál se jí sen. Byla vychovatelkou v mateřské školce. V reálném světě již žádné mateřské školky neexistovaly. Kdo by je navštěvoval?

***

Rok od roku se ceny za teleportaci do Ráje snižovaly. Bohatí a vlivní lidé neměli žádnou potřebu se do Ráje bez možnosti návratu nechat teleportovat. Na Zemi se cítili relativně dobře. Takže zpočátku tuto službu využilo jen několik náhodně zbohatlých dobrodruhů a zlodějů prchajících před mocnou rukou zákona. Dnes již byly ceny tak nízké, že se obyčejný člověk, kterému se vše na Zemi znelíbilo, mohl do Ráje nechat teleportovat za půlroční plat.

***

„Nemáme na certifikát, ale máme na Ráj,“ postavila Andrea Martina před hotovou věc. A prstem ukázala na obrázkový katalog jedné z poboček Better Tomorrow. „Tam budeme mít dětí kolik nám jen Pánbůh dopřeje.“ Usmála se. Vzala katalog ze stolu, otevřela jej a ukázala na první fotografii. „Vidíš ty stromy obsypané různobarevným ovocem? Je jich tam prý nespočetně mnoho a ovoce chutná báječně.“ Nadšeně přešla rychlým pohybem ruky k druhé fotografii. „Není ta křišťálová říčka, protékající tímto panensky nedotčeným údolím, kouzelná? Anebo, podívej se sem,“ otočila stránku a ukázala na spodní fotku. „Koukni se do očí té pětice lidí, tančící okolo večerního ohně. Kolik štěstí se jim zrcadlí v očích? Jsou svobodní. Sice bez elektřiny, holovize, videotelefonu, teplé vody, nebo splachovacího WC, ale svobodní. Volní jak ptáci. Oproštěny od všech světských společenských zákonů. První Evropané též za kolumbovské éry vstupovali na Americký kontinent se značnou nejistotou a může nyní někdo říct, že se jim to nevyplatilo?“

***

Závislost mezi snižováním cen za teleportaci a množstvím přepravených zákazníků není přímo úměrná, nýbrž exponenciální. Zkuste si někdy jen tak v hlavě srovnat, nebo zanést do grafu s velkým měřítkem, lidské společenství podle majetnosti občanů. Zjistíte, že dostanete útvar vzdáleně se podobající Egyptské pyramidě, jejíž základnu tvoří lidé nemajetní a její vršek jen několik málo lidí nejbohatších. Proto navrhuji, abychom nasadili nejprve ceny vysoké a postupem času je pomalu snižovaly tak, aby si naše služby mohl dovolit opravdu každý.

(Z uzavřené porady managemegentu Better Tomorrov)

***

„Do devíti měsíců se už budeme procházet za branami Ráje, viď Martine?“ zeptala se Andrea při nedělní sváteční večeři.

„Snad, Andy. Moc bych si to přál. Však víš. Dnes ráno jsem mluvil s Pavlem Kraussem. Prodávají byt a všechny věci z něho. Chtěj taky do Ráje. Říkal mi, že jedině takhle se tam mohou dostat co nejdřív. Na co jim bude majetek zanechaný na Zemi, když už se na ni stejně nikdy nejspíš nevrátí? Neurychlíme tak náš odjezd do Ráje taky?“ „To je bezvadný, miláčku,“ políbila Andrea na nos Martina. „Přemýšlela jsem o tom, že by bylo krásné, počít naše první dítě na Zemi a pak až se v Ráji narodí, pojmenovat ho buďto Adam, nebo Eva. Moc bych si to přála. Malý pozemšťánek v Ráji.“

„Anebo se nám narodí rovnou dvojčata. Nebo trojčata. Máš pro třetího jméno?“ fantazíroval Martin.

„Na třetího jsem nepomyslela. A víš co by byl největší průšvih?“ zeptala se Andrea vesele.

„Co?“

„Kdyby se nám narodila třeba čtyřčata, paterčata nebo šesterčata. Jaká bychom jim pak dali jména?“

„Klaudius, Hylda, Gertruda nebo třeba Viktor. Máš ještě nějaký problém?“

„Jo. Budu hrozně tlustá a pak se ti nebudu líbit.“

„Budeš se mi líbit i třistakilová.“

„Ty kecale.“

„Kecalko.“

„Kecko.“

***

I když ze Země do Ráje odjížděly denně tisíce lidí různého věku, nebyl jejich úbytek na Zemi v globálu nijak znatelný. Dlouhodobé populační prognózy nepočítaly se snížením stavu obyvatel do únosných mezí dříve než za osmdesát let. Samozřejmě, že v nich nejvíce dominoval faktor Ráje – Better Tomorrow. Bez odchodu chudších a slabších obyvatel do Ráje by se Země z celosvětové krize nevzpamatovala nikdy.

***

Andrea položila Martinovu ruku na své břicho, „Cítíš jak kopou? Určitě tam jsou miminka dvě. Kéž by to byla holka a kluk.“ „Jo. Pěkně tam sebou hází rošťáci. Možná to jsou dva kluci a perou se. Nebolí to?“

„Ne. Je to překrásné, cítit v sobě cizí život. Moc bych ti přála, aby si se na chvíli mohl stát těhotnou ženou.“

„Brr, radši ne,“ oklepal se předstíraně Martin. Svou ruku však z Andrejina břicha ještě dlouho nesundal.

***

Better Tomorrow, kromě velké firemní centrály v Houstnu, měla ještě stovky poboček s teleportačními sály rozmístěné po celém světě. Pobočky nebyly nijak veliké. Přijímací kancelář, teleportační sál a sociální zařízení. Vše řádně oploceno a pečlivě střeženo.

***

Svůj maličký plně zařízený byt prodali Martin s Andreou, mladičkému concretepunkovému páru hodně pod cenou. Vlastně jim ho prodali jen za cenu, za kterou pořídili dvě teleportky do Ráje plus nějaké to jídlo. Teleportaci do Ráje si zarezervovali na příští týden. Chtěli se ještě rozloučit se všemi svými příbuznými a známými.

***

Novináři občas na tiskových konferencích přicházejí s různými zajímavými otázkami. Zde Vám předkládáme ty nejzajímavější spolu s nezkrácenými odpověďmi. (T: tazatel, BT: Tiskový mluvčí Better Tomorrow)

T: Co si vlastně máme představit pod slovem Ráj? Je to planeta ležící v jiné galaxii, či rozměru, nebo je to Země pouze v jiném čase.

BT: Ráj je vlastně jakásí X-dimenzionální velmi rozlehlá napodobenina Země, ležící na samém rozhraní skutečného a imaginárního vesmíru.

T: Nemůže v Ráji, při vyexportování větší části obyvatel Země a při neregulované porodnosti, dojít k přelidnění, jak se tomu stalo u nás na Zemi.

BT: S naprostou určitostí nemůže. Z technických důvodů nemohu odpověď na vaši otázku dále rozvíjet.

T: Hrozí příchozím osadníkům v Ráji nějaké nebezpečí?

BT: Snad jen, že by za života hřešili a místo do Ráje se dostali do pekla. (Pozn. Redakce: Po této odpovědi následoval v konferenčním sále většinový výbuch smíchu.)

(Převzato a zkráceno z InfoNew Times)

***

„Vaši teleportku prosím,“ oslovila Martina, držícího Andreu za ruku, starší žena sedící za ebenovým stolem, při průchodu do přijímací kanceláře.

Martin zalovil ve vnitřní kapse kabátu a podal ženě za stolem dvě teleportky. Ta na ně ani nepohlédla, automaticky je znehodnotila a vpustila Martina s Andreou do předteleportační místnosti, ve které již čekalo něco málo přes sto lidí, různého věku.

Andreu moc potěšilo, že kromě ní je v místnosti ještě asi tak čtrnáct viditelně těhotných žen. Alespoň si její ratolesti, až povyrostou, budou mít s kým hrát a ona se, kdyby si s něčím nevěděla rady, bude mít vždy s kým poradit.

„Vážené dámy a pánové, za několik minut Vás naše firma dopraví do vzdáleného, ne zcela prozkoumaného Ráje.“ Začal ke skupince lidí čekajících na teleportaci promlouvat hlas ze čtyř rohových reproduktorů visících na stěnách. „Tímto by Vám chtěla naše firma popřát mnoho zdaru ve Vašem novém životě.“

Tlusté opancéřované dveře vedoucí do teleportačního sálu se začaly pomalu otvírat. Nad nimi se rozsvítil zelený informační nápis Vstupte. Lidé začali pomalu vcházet. Martin s Andreou se opět chytli za ruce a svorně pravou nohou vykročili vstříc teleportačnímu sálu. Vstříc novému životu po boku svých dětí.

***

Na počátku druhé světové války se Němci potýkali s problémem tzv. méněcenných ras, žijících na jejich území. Jediné možné řešení tehdy viděli v jejich naprostém vyhlazení. Dlouho si mnozí z nich lámali hlavu jak toho nejjednodušeji dosáhnout. Vše nakonec vyřešil naprosto primitivní systém plynových komor, které se na první pohled podobaly hromadným sprchám. Nikdo s lidí evidentně jdoucích na smrt nekladl při vstupu do nich žádný odpor. Tento `geniální` vyhlazovací sytém však měl jednu velikou trhlinu. Neuměl si poradit s mrtvolnými ostatky. Ty se z plynových komor musely pracně odklízet a posléze pálit. Černý kouř vycházející z vysokých komínů nebylo těžké nepřehlédnout. Firma Better Tomorrow, o stoosmdesát let později tento systém převzala a nesčetněkrát vylepšila. Plynové komory se změnily na teleportační sály. Po předčasně usmrcených nezůstávaly žádné ostatky, ani nepříjemný štiplavý kouř.

***

Tlusté opancéřované dveře teleportačního sálu se pomalu zavíraly. Andrea přiložila Martinovu ruku na své bříško a otočená k němu zašeptala, „myslíš že naše děti budou v Ráji šťastné?“

„Určitě.“

Opancéřované dveře se zavřely. Všichni přítomní v teleportačním sále byli šťastní. Jejich srdce byla zaplavena novou nadějí. Novým životem v lepším nadpozemském světě.