Kočkovy papíry
„Tak ukaž co máš,“ spustili jsme bez pozdravu s Pepinem na Kočku, sotva dorazil na plácek. Staré, ničím nerušené místo kousek za centrem, jak jsme mu přezdívali. Nemohli jsme se dočkat. Sliboval něco fantastického, ale dělal drahoty. Do telefonu nechtěl mluvit. Prej až na místě.
„Čekáte dlouho?“
„Jo.“
Usmál se, odpověď ho potěšila. „Pojďte,“ ukázal na vrak tráboše, který stál na kraji plácku a zamířil k němu. Bokem se posadil na místo řidiče. My zůstali stát před ním. Pravou rukou si otevřel kapsu od košile a vytáhl malý několikrát přeložený obal od žvejkačky. Letmo jsme se na sebe s Pepinem podívali, nic nám to neříkalo. Kočka mlčel. Upřeně se díval před sebe. Po chvíli sklopil zrak na ruce a obal začal nervózně rozdělávat. Mírně se mu třásly. Nás si při tom vůbec nevšímal. Jako bychom byli vzduch. Takového jsme ho už dlouho nezažili. Konečně odstranil poslední přehyb. Teprve teď nám to s Pepinem došlo. Něco takového jsme fakt nečekali.
Matně mi v hlavě vyvstal obraz z doby tak před deseti lety. Tenkrát nám Kočka do bunkru přinesl pár cigaret. Byl o rok starší. Vyznal se. Naučil nás šlukovat, přivodil záchvaty kašle a bolesti žaludku. Po letech se tomu člověk jen směje.
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se.
Neměli jsem slov.
„Vypadá to pěkně,“ řekl Pepin. „Půjč mi je,“ a natáhl ke Kočkovi pro tripy ruku. Nikdy, stejně jako já, ve skutečnosti neviděl jak vypadají.
Nic, zas tak extrovního na pohled to nebylo. Tvrdší, trošku barevně vyvedenej, papírek, maximálně pět krát pět milimetrů. Jeden sem si od Pepina vzal. Ani se mi nechtělo věřit, že něco tak prťavýho může mít na člověka takovej vliv. O dávkách LSD sem měl dost zkreslený představy. „Koukejte“, zavtipkoval sem a dělal, jakože si papírek strkám do pusy.
Kočka s Pepinem se zasmáli.
„Kdy si to dáme?“
„Myslíte teď?“
„Jak to dlouho trvá?“
„Je toho málo. Myslím, že jen pár hodin. Do večera budeme v okeji.“
„Kolik tě to stálo?“
„Tři stovky za jeden.“
