Nechodit blízko, nestrkat

Bylo v tom něco, no, nepřirozenýho. Teda v ní. Ne, ve všem. Divím se, že na to za ty roky nikdo nepřišel, ale ne nadarmo se říká, že sex a vše co s ním souvisí lidi dokonale oslepuje. Jak chlap vidí obnaženou pohlednou ženskou s vyvalenou pipinou, začíná myslet čůrákem. Co na tom, že se kolem něj dějou věci víc než podivný. Ničeho si nevšimne.

Těch pár let, co Jariya, její jméno jsem se dozvěděl později, bez nijakého významného povšimnutí vystupovala v jednom z špinavých ilegálních klubů vykřičené čtvrti města andělů, Bangkoku, nechť je toho důkazem. Nebýt mě, snad by tam i vědou neobjevená chcípla. Neskutečný.

V porovnání s ostatními účinkujícími děvčaty, Jariya, svým pohlcovacím číslem nijak nevynikala. Žena s sebevětší píčou dnes nikoho neohromí. Může si tam nacpat klidně chobot ze slona, ale pokud ho nedostane ven, je to o ničem.

O dost zajímavější se nadrženýmu zahraničnímu obecenstvu zdála vystoupení děvčat, která pičkou kouřila cigárka, vstřelovala pingpongové míčky do připravených skleniček, po obecenstvu střílela banány, neoholeným pánům poskytla dostatek žiletek pro oholení a přítomným zamilovaným párům vytáhla tu a tam z onoho svého místa neřesti a vzrušení nádhernou a voňavou květinku.

Ne však mě. Číslo Jaryi mě ohromilo. Na iluzionistku byla moc prostá. Obyčejná chudá dívka s pohnutým osudem. V životě nepřekročila práh své rodné vesnice a později Patpongu.

Nějak to ale dělat musela? Těch rozměrných rozmanitých předmětů, co do sebe dostala a žádný z nich nevydala zpět.

Nebyla erotická, byla extrémně nenasytná. Pokud nešlo o iluzi, vymykala se zcela přírodním zákonům. To mě zajímalo. Musel jsem tomu přijít na kloub, musel jsem ji prozkoumat.

Porno show skončila. Jeviště, dá-li se tak vyvýšený parket nazvat, obsadily sličné go-go tanečnice. Vystupující dívky se rozešly mezi dychtivé obecenstvo. Pátral jsem po Jariyi. Jako jediná chyběla.

Kývl jsem na obsluhu, menšího Thajce, který právě procházel kolem. Reagoval okamžitě. Zastavil a uctivě se zeptal. „Čím vám mohla pane sloužit?“ Na horší angličtinu jsem byl zvyklý.

„No,“ nevěděl jsem jak to říct, „před chvílí zde vystupovala dívka. Strkala si do sebe jednu věc za druhou.“

Thajec pokýval hlavou. „Jariya.“

„Nikde ji tu nevidím.“

„Není zde pane.“

„Musím ji vidět, musím s ní mluvit.“

Thajec výrazně pobledl. „Není možná Pane.“ Hlas se mu chvěl „Dám pití. Přivedu jinou pohlcovací. Krásná, moc do ní vejde.“

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. „Chtěl bych, jak jste říkal, Jairu?“

„Jariy,“ úslužně mě Thajec opravil. „Není možná Pane,“ trval na svém. Tvářil se chladně a neústupně.

Z kapsy jsem vytáhl padesát bhatu. Peníze zaberou vždy. Kdo tvrdí opak, mýlí se.

Bez reakce.

Vždy záleží na částce. Přidal jsem dvě stovky.

„Moc nebezpečné Pane,“ zíral Thajec dychtivě na nabízených dvě stě padesát bahtu. „Zavedu Vás, moc opatrný musíte být. Nechodit blízko, nestrkat.“

Na srozuměnou jsem kývl hlavou. Předal jsem Thajci peníze, vstal a nechal se jím vést.

Prošli jsme sálem ke dveřím pro personál. Těmi jsme se dostali na smradlavou, špinavou, delší, úzkou chodbu. Na každé straně chodby byly dvoje dveře. Vešli jsme do pravých zadních.

Špinavá místnost odhadem pětkrát tři metry. Na stropě velký větrák. Vprostřed místnosti podlouhlý stůl, šest židlí, na stole zrcadla a něco šminek. U dveří tři věšáky s oblečením. Potom dvě větší skříně a tři postele. Na zadní posteli ležela do tmavých červených květovaných šatů již oblečená drobná Jariya. Letmo k nám pohlédla, víc pozornosti nám nevěnovala.

„Jariya pane, nebezpečné moc,“ opakoval již jednou řečené, „nechodit blízko, nestrkat.“

Thajec se vzdálil, zřejmě se vrátil zpět na plac, s Jariyi jsem zůstal o samotě.

„Ahoj,“ oslovil jsem dívku nesměle.

Krom opětovného letmého pohledu žádný náznak zájmu.

„Viděl jsem tě vystupovat, fantastické,“ připadal jsem si trapně, když jsem ji to říkal. Zajímá ji to vůbec. Je to pro ní ocenění, nebo to vnímá potupně? Nevěděl jsem.

Posadila se. „Nerozumím,“ vypravila ze sebe.

Jak by se teď Thajec, obstojně znalý anglicky hodil, pomyslil jsem si. Jediný jazyk, kterým si všichni na světě rozumíme, je ten náš v ústech. Při sexu se s ním krásně, bez slova, domluvíme. Teď ale o sex nešlo. Já byl ten, kdo něco chtěl. Ona jen seděla na posteli a nechápavě na mně hleděla.

„Jmenuji se Jan,“ ukázal jsem na sebe, tak abych se vyvaroval nadcházejícího trapného ticha, odboural dívčinu nejistotu a posunul konverzaci o něco dál.

Dívka na mě stále nechápavě hleděla.

„Jan, jmenuji se Jan a ty?“ ukázal jsem na ni prstem.

„Jariy,“ vypravila ze sebe nesměle.

„Viděl jsem tě vystupovat,“ bylo mi hloupě. Jak jen ji to říct, vypadala normálně, žádné sexuální náznaky, kterými by mi vše ulehčila. Být alespoň nahá, svádivá, ale takto? Nevidět dnes její vystoupení, vůbec bych ji na účinkování v porno show netipl. Stydlivě jsem ji stále ještě od dveří ukázal do klína.

„Sex ne pane,“ zakroutila odmítavě hlavou.

„Nechci sex, zajímá mě pohlcování. Není možný toho tolik do sebe dostat.“

„Moc nebezpečný pane,“ odpověděla mi zřejmě naučenou frází, se znatelným strachem v hlase. Obsah fráze chápala. „Nechodit blízko, nestrkat.“

„Neboj,“ uklidnil jsem ji, „budu stát u dveří, jen bych rád věděl, jak pohlcovaní funguje.“

„Nerozumím,“ následovala odpověď.

„Uff,“ nevydržel jsem a zhluboka se nadechl. Snad i s volem se domluvím líp. „Počkej Jariyo, za chvílí se vrátím.“

Z pokoje jsem se přes chodbu vrátil do sálu a vyhledal Thajce, který mě k Jaryii zavedl. Vytáhl jsem dalších dvě stě bahtu. „Potřebuji překladatele.“ Pochopil a s nabídkou souhlasil. Cestou zpět k Jaryi mi opět neopomněl zopakovat, „nechodit blízko, nestrkat“.

Stáli jsme u dveří, Jariya stále seděla na posteli na druhé straně místnosti. Začal jsem znovu, s překladatelem tentokrát lépe. Po vzájemném představení jsem ji sdělil své přání, dozvědět se vše o jejím čísle s pohlcováním.

„Ukážu vám pane, jen se dívejte, nechodit blízko, nestrkat, nebezpečné.“

Jariya si svlékla šaty. Přirození měla zakryté jakousi dřevěnou krabičkou, která přes sukni nebyla vidět. Něco jako pás cudnosti ve středověku. Krabička však na rozdíl od něho byla konstruována tak, aby přirození v dostatečně vzdálenosti obklopovala. Proti sundání pak nebyla zajištěna pevným zámkem, ale koženým páskem s přezkou, který obepínal trup.

Jaryia se postavila, přesnými, naučenými pohyby si za zády přezku rozepnula a dřevěnou krabičku si z přirození pomalu sundávala.

„Nechodit blízko, nestrkat“, neopomněl mě Thajec opět upozornit. Již mi s tím lezl na nervy.

Zbavena dřevěné krabičky si Jariya sedla na postel. Přisunula se k zadní zdi, o kterou se zády opřela. Nohy pak zvedla a roztáhla do praku.

Mnohem lehčí by to měla na gynekologickém křesle, pomyslel jsem si. Ale je takto zvyklá. Všechny obyčejné Thajky jsou asi takto zvyklé.

Z vnějšího boku se pak Jariya chytla za pysky a široce je roztáhla.

Skrze překladatele mi pak sdělila, ať se tak z metru podívám, blíž ne.

Upínajíce oči k Jariynu klínu, pomalu jsem se k ní přibližoval. Až na výraznou černou skvrnu nebylo mezi pysky vidět nic. Odvážil jsem se o něco blíž.

„Pane!“ zařval vyděšeně Thajec.

„Neuvěřitelné,“ zařval jsem nadšením já a od klínu Jariyi hbitě uskočil.

***

Po rozloučení s Jariyi a Thajcem jsem celý silně rozrušený vyrazil do hotelu. Rozednívalo se, příjemný noční chlad pomalu ustupoval objevujícím se slunečním paprskům. V hlavě mi to šrotovalo jako nikdy před tím. Co jsem před pár minutami zjistil bylo neuvěřitelné. Jak s tím ale naložit? Říci to nyní každýmu na počkání a z objevu mi nic nezbude.

Ač jsem byl po téměř čtyřiadvaceti hodinách strávených na nohou utahaný jak kůň, spát mi nešlo. Ležel jsem v horkém pokoji a přemítal co s objevem a Jariyi. Nechat ji zde v Thajském království bylo vyloučeno. Jak by objev dostal náhlé publicity, jistě bych ostrouhal. Jako turista zde nemám žádná práva. Zisky by připadly královi. Musel jsem s ní v tichosti odjed do Evropy. Nejlépe do Anglie za Štefanem Hopkinsem, teoretickým fyzikem, specialistou na kosmologii a kvantovou gravitaci. A především největším žijícím odborníkem na černé díry.

Nejlepším jen to nejlepší a těmi na opačné straně barikády Hopkins a Jariya jsou. S plánem dostat Jariyu do Evropy jsem konečně usnul.

Mnoho jsem toho nenaspal. V poledne jsem se celý zpocený probudil. Horko bylo nesnesitelné, puštěný stropní větrák pranic nepomáhal. A pokud ano, tělo to na vědomí nebralo.

Velké objevy vyžadují velké oběti. Čekalo mě dost práce. Zajistit dostatek peněz, abych Jariyu z porno show vykoupil a dostatečně motivoval k výletu do Evropy. V neposlední řadě jsem pak Jariye musel vyřídit cestovní doklady.

Potřebnou finanční částku jsem dal dohromady během devíti dnů.

Jednání s majitelem porno show a Jariy bylo nad očekávání snadné. S rozumným množstvím peněz zde člověk může opravdu cokoliv. Majitel byl šťastný za obchod snů. Spočítal si, že tolik by mu Jariya stěží kdy vydělala. Jariya byla ráda z výší sumy peněz, které takto najednou může poskytnout rodině a navíc se hrozně na cestu do Evropy těšila. Není divu. Málo které thajské děvče se za hranice podívá.

S řečí peněz na rtech byla dokonce hračka vyřídit Jariye potřebné dokumenty pro cestu do zemí Evropské Unie.

Za tři neděle bylo vše zařízené. Dávali jsme Bangkoku vale a taxíkem se jako páni vezli na letiště.

***

Štěstí se na nás nesměje věčně a když se má něco podělat, tak se to podělá. Zatím co mi předešlé tři týdny a kousek vycházelo vše na jedničku. Na letišti s milióny předpisů a přehnané podezřívavosti ke všem turistům, i těch slušných, nastalo to pravé peklo. Zatracené protiteroristické skenery.

Jariya skenerem neprošla. S nezvyklou dřevěnou krabičkou na přirození, která se celníkům zjevila na monitoru, byla víc než podezřelá.

Celníci si Jariyu postavil stranou. Mě k ní nepustili, nedali si nic vysvětlit.

„Pokračujte, pokračujete,“ víc jsem od nich neslyšel. Bez Jariy jsem odletět nemohl. Postavil jsem se kousek od turniketu a sledoval, jak si pro Jariyu přichází starší uniformovaná Thajka. Odvedla si ji do kontrolní místnosti. Po pěti minutách Yariya vyšla a hned si to bez povšimnutí celníků a ochranky zamířila ke mě.

Byla vystrašená. „Nechodit blízko, nestrkat. Mluvila já.“

Živě jsem si představil co se stalo. Nemělo cenu se tím zabývat, skončit v thajském vězení jsem nechtěl. Čím dřív se dostaneme do letadla, tím líp.

Konečně se letadlo odlepilo od runwaye a mě spadl kámen ze srdce. Ne však nastálo. Za jedenáct hodin nás čeká celní kontrola v Londýně. Stejné, ne-li vyspělejší skenery. Proč jsem na to nemyslel dřív. Dřevěná krabička na přirození Jariyi bude opět budit nežádanou pozornost. Nic s tím nešlo dělat.

Londýnští celníci byli v porovnání s těmi v Bangkoku o krapet přístupnější. K Jariyi, kterou si kvůli dřevěné krabičce na přirození opět odstavili staranou, mě pustili. Bohužel tím to skončilo. Vysvětlit si nic nenechali.

Jariya musela opět na kontrolu, tentokrát si ji odvedli dvě mladší pohledné uniformované Angličanky. Za jiných okolností a na jiném místě bych se jimi nechal rád odvést sám. Takto, když odváděli samotnou Jariyi mě to netěšilo. Schylovalo se k dalšímu průseru. A taky že jo.

Dveře kontrolní místnosti se otevřely a z nich vyšla Jariya. Chudinka, byla celá vyplašená. Tak jako v Bangkoku, hned zamířila ke mě. Již na dálku mě informovala, „nechodit blízko, nestrkat. Mluvila já.“

Stejně jako mě, neušla samostatně kráčející Jariya zraku britských celníků. Hned byli u nás. Já je nezajímal, zaměřeni byli výhradně na Jariyi. Velmi se zajímali, kam zmizeli jejich dvě sličné kolegyně. Jariya jim bez většího pochopení jejich otázek odpovídala, „nechodit blízko, nestrkat. Mluvila já.“

Nakonec si nás odvedli policisté.

***

Na policejní stanici jsem musel s pravdou o Jariyi ven. Zvlášť potom, co mi policisté pustili archivní záznam z Jariyny tělesné prohlídky. Celkem jsem čuměl, záznam byl barevný a se zvukem.

„Šaty dolů, rozkázala jedna z uniformovaných Angličanek.

Jen co Jariya pochopila, neprotestovala a šaty si svlékla.

„Nyní krabičku,“ ukázala Angličanka na dřevěnou krabičku na Jariyním přirození a pohybem ruky naznačila její odstranění.

„Nechodit blízko, nestrkat,“ upozornila Jariya Angličanky a úplně stejně, tak jak jsem to viděl poprvé v Bangkoku, si dřevěnou krabičku sundala.

Angličanky, pro které byly prohlídky tělesných dutin podezřelých cestujících denní rutinou, slov Jariyi nijak nedbali. Jen co si navlékli gumové rukavice, přiblížili se k Jariynimu přirození a začali s kontrolu. V okamžiku, kdy se ruka Angličanky zabořila do Jariyna klínu, fik a britka nebyla. V zápětí to samé udělala i druhá Britka. Fik a byla pryč i ona.

Videozáznam skončil.

Seděl jsem jako opařený. Jariya měla být největším objevem lidské existence a ne masovou vražedkyní. Vzpomněl jsem si na bledý a snad i ustrašený výraz Thajce, kterého jsem jako prvního o seznámení s Jariyi požádal. Ženy na letišti jistě nebyly Jariyni první oběti.

„Víte,“ spustil jsem. „Ať to zní jakkoliv neuvěřitelně, Jariya má místo přirození černou díru. Nevím proč, nevím jak, ale je to tak. Pokud by mi na letišti celníci věnovali alespoň malou pozornost a tělesnou prohlídku vynechali, nemuselo k žádné ztrátě personálu dojít.“

Vyšetřovatelé souhlasně pokyvovali. Fakt, že všichni byli varování byl neoddiskutovatelný. Jariyna výstražná slova, „nechodit blízko, nestrkat,“ byla dokonce zdokumentována na videu.

Na druhou stranu, skutečnost že dvě Angličanky jen tak zmizeli byla také neoddiskutovatelná.

Nakonec jsem se s vyšetřovateli domluvil, že Jariyi zatím nechají ve vazbě a já zatím na svobodě zkontaktuji Štefana Hopkinse, tak aby se na Jariyu přijel podíval.

***

Dostat se k Hopkinsovi nebylo vůbec tak snadné, jak jsem předpokládal. Kontaktovat ho, mi trvalo týden. Přesvědčit ho o svém objevu a návštěvě vazební věznice pak téměř měsíc.

Jariyi mi bylo velmi líto, a tak jsem ji do vězení chodil velmi často navštěvovat.

Věci byli v pohybu, karty rozdané a já se začínal nudit. Abych nějak smysluplně vyplnil svůj volný čas, koupil jsem si thajský slovník a s Jariyi v jejím rodném jazyce po troškách komunikoval.

Za měsíc a kousek, co jsem Hopkinse naháněl, jsme se s Jariyí velmi sblížili. Už jsem se na ni nedíval, jako na největší objev lidského pokolení, ale jako na lidskou bytost s jistou, těžko vysvětlitelnou anomálií. Víc než co měla Jariya mezi nohama mě nyní zajímala její duše. A ta byla čistá. Zamiloval jsem se.

***

Konečně nadešel tolik očekávaný den D. Před vazební věznicí se na kolečkovém křesle objevil sám velký Štefan Hopkins. Nejchytřejší muž planety, do něhož jsem vzhledem k významnosti svého objevu dával nejvíce nadějí.

Hopkinsovo zapálení pro vědu bylo nepřehlédnutelné. „Tak kde tu díru máte?“ ptal se hned.

Zamířili jsme do cely. Byli jsme v ni čtyři. Já, Hopkins, Jariya a video záznam pořizující dozorce.

Jariya si, jak již byla zvyklá, odložila šaty a přirození zbavila dřevěné krabičky. Poté si stejně jako v Thajsku lehla na postel, roztáhla nohy a opatrně prsty pysky. Nyní, když jsem Jariyu miloval, nekoukalo se mi na to ve společnosti Hopkinse a kamerujícího dozorce snadno.

Hopkins popojel k Jariyi a s nepopsatelným úžasem černou díru bez hnutí pozoroval.

Nemilovat Jariyi, mohl jsem nyní být v sedmém nebi. Uznání a celosvětová sláva byly na dosah. Fyzická anomálie, kterou svět neviděl.

Já ji však miloval a kladl si otázku, co s ní bude? Její rozkrok vystaven celému minimálně vědeckému světu na odiv. Začínal jsem litovat, že jsem ji do Evropy vůbec bral.

Některé věci se řeší sami. Hopkinse černá díra natolik uchvátila, že se k ní, snad možná i nevědomky, přibližoval víc a víc.

Jaryina, několikrát vyřčeného varování, „nechodit blízko, nestrkat,“ Hopkins nijak nedbal a přes toto varování se k Jariyně rozkroku přiblížil na tolik, že fik a nebyl. Zmizel on, i kolečkové křeslo.

Jariy, mnou i dozorcem toto otřáslo. Není divu, právě jsme byli svědky ztráty největší světové mozkovny.

Na druhou stranu, není Hopkins, není výzkum. S Jariy se nám začalo blýskat na lepší časy. Jen co se dostane na svobodu, začneme nový společný život.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

3 komentáře k “Nechodit blízko, nestrkat”

  1. blanka napsal:

    Ty jo!!!!kde ty napady Luky beres? To je napinave, jak detektivka ,docela dobry.Nechces psat humornejsi povidky? Cerna dira me bude v noci strasit.. dobrou noc mamka

  2. Jarda Kuťák napsal:

    Nápad jak od Roalda Dahla, ale hlavní hrdina z ní nebude smět sundat tu dřevěnou krabičku, to bys tam měl dopsat, ne?

  3. Honza 29 napsal:

    Zatím nejlepší co jsem od tebe četl Luky. Jen tak dál

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.