Ona jediná určitě přijde

Opuštěný starý pán svým unaveným pohledem naposledy přelétl slavnostní tabuli, aby se ujistil, zdali je vše v pořádku. Vše bylo perfektně přichystané, nic nechybělo. Pomalu, tedy usedl do čela stolu, nalil si sklenku červeného vína, po troškách jim zapíjel nejrůznější tabletky a čekal. Oslava osmdesátých narozenin starého pána mohla začít.

***

Chvilku před půlnocí dosáhla oslava vrcholu. Šampaňské teklo proudem, zákusky podávané na stříbrných podnosech pomalu mizely a hosté, zpočátku přirozeně ostýchaví, se nyní beze studu celou svou duší oddávali této velkolepé zábavě, podbarvené hudbou 60. let, která se linula z útrob mosazné trouby stařičkého gramofonu.

StÅ™ednÄ› podnapilý Jirka neohrabanÄ› vylezl na stůl. HlasitÄ› zatleskal, čímž si vynutil chvilkovou pozornost nÄ›kolika hostů, a pod návalem náhlé, alkoholem vyvolané invence, začal pÄ›t ódy na oslavence, starého pána. – …Buďme rádi, že ho máme / aÅ¥ nám dlouho vydrží / starej pán je stejnÄ› třída / to už ale každej ví…

„Drž hubu,“ reagoval hrubÄ› na Jirkův toporný pÅ™ednes kdosi vzadu, „a pusÅ¥ tam místo sebe Marii. Starej pán si chce jistÄ› taky trochu užít.“

***

Starý pán, jehož tělo zachvátila vysoká horečka, s velkými obtížemi na chvíli pootevřel oči. Vše v místnosti viděl rozmazaně. Chtělo se mu spát.

***

„Ano Marii. My chceme Marii,“ začala s nadÅ¡ením provolávat vÄ›tÅ¡ina hostů, a jejich zraky se pomalu začínaly upínat do levého rohu místnosti, kde si to na zemi rozdávala Marie s Ivanem, jako by tam byli sami. Ničeho, krom svých dvou nahých tÄ›l pevnÄ› zaklesnutých do sebe, si nevšímali. Po chvíli se vÅ¡em tato trapná podívaná stala nudnou a místnost opÄ›t ožila.

Honza z nadmÄ›rného množství zkonzumovaných lihovin začal zvracet na koberec, a Milan, který si toho vÅ¡iml, se na celou místnost rozkÅ™ičel, „to prase tady blije, pojďte ho vyhodit z okna. No tak, pojďte mÄ› s ním pomoc k oknu. Blije tady, copak to nevidíte. Je to prase.“

„JasnÄ› je to prase,“ pÅ™idal se k Milanovi Jindra. „Starej pán si dá jistÄ› jaterničky a ovárek. Dá si jeÅ¡tÄ› nÄ›kdo.?“

Nad hlavami přítomných se objevil les rukou.

„PetruÅ¡, skoč do kuchynÄ› starýho pána pro paličku a sekáček. Dneska si jeÅ¡tÄ› vÅ¡ichni poÅ¡máknem.“

Petra se po chvíli vrátila s kovovou paličkou, a velikým ocelovým sekáčkem. „Vzala jsem taky nůžky na kuÅ™e,“ nezapomnÄ›la se pochlubit.

„Chytrá holčička,“ pochválil ji Jindra. „Vážení, je zde nÄ›kde mezi vámi přítomno kuÅ™e.“

„Já jsem pÅ™eci tvoje kuÅ™e,“ rozjívenÄ› z chodby zapiÅ¡tÄ›la Jindrova dívka Renata, která vůbec
netušila o co jde.

„Zamlouvám si prsíčka,“ hbitÄ› reagoval Marek. „A já stehýnka,“ nezůstal pozadu Jirka.

„TroÅ¡ku se nám prasátko cuká. Kdo mi ho pÅ™idrží?“ zeptal se Jindra, který se už chvíli snažil, svým skelným zrakem, zachytit Honzovu neustále sebou Å¡kubající hlavu.

„Já,“ pÅ™ihlásil se dobrovolnÄ› Franta a už se z vnÄ›jÅ¡ku hloučku prodíral k Jindrovi.

„Co se to tam dÄ›je?“ domáhal se vysvÄ›tlení z rohu místnosti vyčerpaný Ivan, kterému se čirou náhodou podaÅ™ilo na chvilku opustit Mariin ráj sedmi neÅ™estí. Než-li mu vÅ¡ak kdokoliv v stačil odpovÄ›dÄ›t, pÅ™ilnul pÅ™ičinÄ›ním Marie s vypláznutým jazykem zpÄ›t k jejímu nikdy nevyhasínajícímu klínu.

Honzova rozbitá hlava, jediným silným máchnutím sekáčku oddělená od těla, se nyní válela na podlaze.

„Dá si nÄ›kdo fotbálek pánové?“ začal vyzvídat Marek, zatímco Jindra z Honzova rozpáraného bÅ™icha Å¡etrnÄ› vytahoval střívka. „Nikdo mezi vámi si nedá? Ani starý pán by si nezačutal? Tak dobÅ™e,“ a naÅ¡tvanÄ› nakopl Honzovu hlavu s takovou silou, že proletÄ›la celou místností, rozbila okno a ztratila se kdesi v nočním tichu opuÅ¡tÄ›né ulice.

„To teda byla Å¡lupka,“ s obdivem pogratuloval Markovi Roman a oba dva se pak vzájemnÄ› poplácali po zádech.

Jindra se postavil, zvedl ruce s čímsi rudÄ› krvavým nad hlavu a obÅ™adnÄ› pronesl, „jestli nÄ›kdo z vás přítomných v životÄ› toužil po HonzovÄ› srdci, má jedinou a poslední Å¡anci ho nyní získat.“

„Já,“ reagoval s maličkým zpoždÄ›ním s vysokou fistulí v hlase Tonda. Jen, co ho od Jindry pÅ™evzal, nacpal si jej celé do huby a slastnÄ› si pomlaskával.

***

Tělo starého pána se svíjelo v bolestných křečích. Jeho svalstvo sebou, nezávisle na činnosti mozku, divoce škubalo. Židle na které doposud seděl, ztratila stabilitu a převrhla se. Hlava starého pána těžkopádně narazila na zem.

***

„Tak co bude s tím kuÅ™etem?“ začali se svého dožadovat Marek s Jirkou, kteří se už déle nevydrželi dívat na Jindru s Frantou, jak si pochutnávají na Honzových výživných ledvinkách.

„No jo, za chvilku už na to skáknem, “ odpovÄ›dÄ›l s plnou pusou Markovi Jindra. „Renato, pojď sem prosím-tÄ› na moment.“

„Ano drahouÅ¡ku?“

„Hlavinku položíme sem na stůl.“

„Nebude to bolet?“

„Copak bych ti nÄ›kdy ublížil? ZavÅ™i očka a mysli na nÄ›co krásného slepičko moje.“

Bezhlavá Renata ještě chvíli před tím než vypustila duši létala po pokoji a pak se bezvládně svalila na zem.

Z Ivana zalezlého v Marii koukali už jen nohy.

„Fůj, ty stehna jsou hnusný,“ vyplivl naÅ¡tvanÄ› obsah svých úst na zem Jirka a začal se dravÄ› sápat po Markových prsíčkách.

Milan zatím jemnÄ› uchopil Renatinu hlavu, a procítÄ›nÄ› ji políbil. „Nikdy jsem pánové nevěřil tomu, že chladná ženská může být tak sladká.“

„Hmmm, moc vtipný,“ zareagovala podráždÄ›nÄ› na Milanův pokus o vtip, doposud tichá Petra a vydloubla si naÅ¡tvanÄ› oko.

V Jindrovi se probudil malý chlapec. „Jé kuličky, budeme hrát kuličky,“ a začal shánÄ›t nÄ›co, čím by vyhloubil do betonové podlahy důlek. NenaÅ¡el nic.

Ivan se v Marii ztratil úplně. Po chvíli se ztratili i všichni ostatní.

***

Zůstala jen netknutá slavnostní tabule, perfekcionisticky nasklízeny byt a starý pán, který s nepatrným tepem, nehnutě leží uprostřed svých zvratků. Ona jediná, pozvaná na tuto slavnost zatím ještě nepřišla, ale každou sekundou určitě dorazí.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

2 komentáře k “Ona jediná určitÄ› pÅ™ijde”

  1. Moni napsal:

    Zmyslanie pripominajuce mojho oblubeneho rezisera Quentina Tarantina…..

  2. Tohle ne, Lukáši, pointu jsem odhadl už na začátku, ta pÅ™ehnanost reálií k tomu samozÅ™ejmÄ› vedla. Tahle kapku pubertální (rádoby chlapská a drsná) povídka je příkladem, že je těžké vyvážit dÄ›j a pointu tak dobÅ™e jako se Ti to povedlo s tou Thajkou (kde jeÅ¡tÄ› chybí na konci ta poznámka, že s ní bude žít, ale jen si celej život bude muset dávat bacha (nestrkat atd…) – to má šťávu.

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.