O víkendu jsme s kamarádkou zašly do hospody. U druhýho piva mi kámoška povídá:
„Já tě stejně furt vidím jak se promenáduješ po základce v tričku s mickey mousem, v minisukni a pantoflíčkách.“

Začala jsem se smát: „Seš blbá!“

Když jsem potom ležela doma v posteli, tak jsem si na její větu vzpomněla a musela jsem se usmát. No jasně…má pravdu. To šíleně barevný tričko jsem si přivezla z Polska spolu s různobarevnýma lakama na nehty – převládaly svítivý barvy. O svojí parádu jsem ale bohužel brzo přišla – učitel hudebky moje nadšení nesdílel a odmítl mě klasifikovat, když si nehty neodlakuju. Svítivý kšandy a tkaničky do bot jsem si nechat mohla.

To ale nic nebylo. Teprve po revoluci se ze mě stala ta správná fešanda…Stala jsem se majitelkou úžasných tygřích elasťáků přes který jsem nosila černý triko přepásaný koženkovým páskem s tepanou sponou…

Na střední už jsem nosila džíny, ale i ty jsem si dokázala „ozdobit“. Na stehno jsem si vyšila hlášku zpěvačky Sinead O´Connor: „Nechci vypadat jako ženy, se kterými se muži cítí dobře.“ Začalo totiž moje období „alá socka“. Na chalupě jsem objevila mamky starý džíny, u taťky ve skříni zase krásnej hnědej svetr. Byl tak vytahanej, že jsem musela mít ohrnutý rukávy a když jsem seděla, tak se dal přetáhnout přes kolena. Taťka si ho kdysi koupil v Maďarsku. Když mě potkali kamarádi, tak říkali, že jsem pěkně přibrala. Já zatím měla necelých 50 kg, ale svetr byl huňatej a upletenej na velkých jehlicích. Nejlepší na tom bylo, jak skvěle jsem se v tom cejtila!

….No a jak to celý dopadlo…Oblíkaná ve svých třiceti už chodím „normálně“ – džíny, triko, svetr…ale když se tak nad tím zamyslím, tak je to trochu nuda…už nemám takovou odvahu, že bych na sebe oblíkla něco hodně jinýho než ostatní. I když… něco mi zůstalo do dneška – babička mě ještě pořád zásobuje obrázkovýma ponožkama od vietnamců (mám čtyřku nohu, tak je může nakupovat v dětských) a maminka mi stále kupuje bavlněný spodní kalhotky – někdy i bez obrázků:-).