Včera mi ve schránce přistálo zamyšlení, možná spíš rada od mé kamarádky Dity.

„Naslouchat svému vnitřnímu hlasu je dobré, bohužel už většina z nás ho v tomto hlučném světě plného vzruchu vůbec není schopna vnímat. Ale je to hlas, který nám ukazuje cestu ke štěstí a vnitřní radosti. Jak ho ale odlišit od naší „chytré“ mysli, kde se nám honí neustále tisíce myšlenek. Ovládnout svou mysl je to nejtěžší. Ale jestliže se nám to nepodaří, pak se nesmíme divit, že nebudeme šťastní.“

V této myšlence jsem našla kus pravdy. Řekla bych že většina z nás vnitřní hlas má a slyší ho, avšak jakmile začneme přemýšlet o tom, zda má hlas pravdu, nebo ne, dostane se ke slovu náš rozum. Rozum je racionální, praktický, rozum počítá.

Kolikrát jsme doma slyšeli: „Máš rozum?!?“ Nebo: „Až ty jednou dostaneš rozum!!!!“

Bylo chtěné rozum mít a rozumně se chovat, čímž asi u většiny z nás došlo k potlačení vnitřního hlasu, naší intuice, která někdy může být „chytřejší“ než náš rozum. Kdyby se tak nestalo, mohli jsme být třeba šťastnější.

Co by bylo, kdybych neměla rozum? Šla bych v životě jinou cestou?