Stalo se to před mnoha lety, poslední den prázdnin, první den mého pobytu na intru. Bylo mi patnáct a zaručených zvěstí o šikaně, která na intru od starších „nadžáků“ z vyšších ročníku prváky provází, bylo všude plno.
„Kdyby tě někdo šikanoval“, říkali mi rodiče, kteří mě na intr dovezli, „tak nám to hned řekni“. Moc jsem je neposlouchal, však ono to nějak dopadne, říkal jsem si pro sebe a myšlenky se snažil směřovat jinam. K mnohem příjemnějším věcem, než je první den pobytu na intru.
U vchodu na intr mě s úsměvem na tváři mile uvítaly vychovatelky. Ukázaly mi pokoj, který se stal na pár týdnů mým dočasným domovem a nechaly se rozloučit s rodiči. Potom mi k chodu internátu řekly pár základních údajů, kdy bude večeře, kdy hromadný nástup, ukázaly mi záchody a umývárny. Nakonec mi řekly, ať do večeře počkám na pokoji. Protože jsem byl na pokoji první, vybral jsem si postel, lehl si na ní a čekal na nové spolubydlící a večeři.
Do půl druhé hodiny dojeli na intr všichni prváci. Na pokoji jsme byli čtyři. Čtyři stejně vyjukaní prváci, kteří si do večeře stačili říct svá jména a prohodit několik větiček. Odkud jsou, jaká byla cesta a jak na ně intr a vychovatelky působí.
Na večeři se přecházelo zhruba do padesát metrů vzdálené budovy. Jak nám vychovatelky vysvětlily a zároveň nakázaly, k přechodu do jídelny se bylo potřeba se z bačkor přezout do venkovních bot, bačkory vzít s sebou a v jídelně se do nich opět přezout. Prostě vopruz největší, ale co už, člověk byl prvák a musel poslouchat.
Při příchodu do jídelny, naproti botníkům, nešlo přehlídnout stůl a za ním sedící starší žáky. Jak nám za chvíli vychovatelka vysvětlila, šlo o službu, drženou žáky vyšších ročníku, kteří mají dohlížet na pořádek a přezouvání. „Tak ti a jim podobní nás budou šikanovat, pomyslel jsem si. Rychle jsem však zas tyto myšlenky zahodil za hlavu, přezul se a šel vystát frontu na večeři.
Ke stolům jsem si sedli po pokojích. Večeře nebyla nejhorší a dokonce i spolubydlící se zdáli být fajn. Zhruba po půl hodině jsme byli vychovatelkou vyzváni k přechodu k botníkům a následně do pokojů.
U botníku se tlačilo mnoho lidí, nikam jsem tedy nespěchal a čekal, až tlačenice opadne. „Kdo si počká, ten se dočká,“ říkal jsem si potichu pro sebe. K botníku jsem se dostal mezi posledními. Své boty jsem našel rozhozeny mírně od sebe a na jiném místě než jsem si je dával. Celkem pochopitelné, při tolika lidech, kteří musí hromadně, na příkaz, vstát od stolů a zamíří si to k botníku.
Nazul jsem si levou botu a zavázal. Nazul jsem si pravou botu a koukám, chybí mi v ní jazyk. Již doma jsem si všiml, že visel na vlásku, takže žádná velká katastrofa. Stačí jazyk najít, přišít a vše zas bude v tom nejlepším pořádku.
Začal jsem se po jazyku tedy dívat. Nejdříve do vedlejších přihrádek poté jsem si klekl na kolena a začal zrakem pátrat pod botníkem. Byla pod ním docela tma a tak šlo pátrání velmi pomalu.
„Lukáši,“ ozval se za mnou, po chvíli pátrání, od dveří hlas vychovatelky. „Jsi poslední, pojď už.“
„Nemůžu,“ odpověděl jsem se skloněnou hlavou směrem k botníku, co nejslušněji co to šlo a dál po jazyku pátral.
„Hledáš něco?“ nedala se tak lehce vychovatelka odbít.
„Jazyk,“ odvětil jsem asi trochu úsečně.
„Cos to řekl, že hledáš?“ reagovala mírně zaskočená vychovatelka. S takovou odpovědí se zřejmě ve své praxi ještě nesetkala.
„Jazyk hledám“
„Vstaň a otoč se na mě,“ nakázala mi vychovatelka. Teď už velmi přísným hlasem.
Nezbylo mě, než ji uposlechnout. Vstal jsem, otočil se na ní a s mírně sklopeným zrakem čekal co bude dál.
Nic moc se nedělo. Docela klidným hlasem mi vychovatelka pouze řekla, abych nechal těch srandiček a z jídelny se normálně přesunul na pokoj. Její roky praxe byly znát. Můj ztracený jazyk však v žádném případě legrací nebyl, a já se jeho nalezení vzdát jen tak nehodlal.
Vychovatelce jsem tedy vážným hlasem odpověděl, že bez jazyku nikam nepůjdu.
Letmým pohledem na ní jsem poznal, že ji má odpověď velmi vytočila. Dalšími letmými pohledy, mapujícími okolí jsem zjistil, že mému hovoru krom opodál stojící služby přihlíží asi deset dalších starších žáků vyšších ročníků.
Teď jak se zachovat, objasnit vychovatelce o který že to jazyk se jedná a připravit tak žáky vyšších ročníků o bezva zábavu, nebo používat ještě chvíli pouze slovo jazyk a poblíž stojící „nadžáky“ výborně pobavit? Rozhodl jsem se pro zábavnější variantu. Když už tak už. Jazyk koneckonců hledám, takže v žádném případě nijak vzdáleně od pravdy nebudu.
„Lukáši, služba to teď tady musí zamést, nech už těch legrácek a pojď se mnou ven,“ změnila vychovatelka trošku strategii. Její podráždění bylo znát.
„Bez jazyku nikam nepůjdu,“ nenechal jsem se nijak přesvědčit k odchodu.
„No, tak, nebuď drzej, neplácej hlouposti a pojď už“
„Nepůjdu“
Začínal jsem tušit, že se mi situace pomalu vymyká kontrole, co jsem rozhodně nechtěl, bylo nějak extrémně se první den z vychovatelkou pohádat. Naštěstí se prostor kolem botníku začal plnit žáky vyšších ročníků a mírně vytočená vychovatelka upnula svou pozornost na ně.
Zatímco žáky vyšších ročníku přesvědčovala k odchodu, já se opět sehnul pod botník a dál pokračoval v pátrání po jazyku.
Bohužel, ať, jsem se pod botník díval, jak jsem se díval, jazyk jsem neviděl.
Vstal jsem a k vychovatelce, která se uklidňovala hovorem s jí známými žáky, řekl, „jazyk pod botníkem není“.
Několik ze starších žáků se mému oznámení zasmálo, několik na mě začínalo hledět jako na blázna.
„Tak už pojď Lukáši,“ využila mého oznámení o nenalezení jazyku vychovatelka a chtěla mě tak přesvědčit k odchodu z jídelny.
„Bez jazyku nepůjdu,“ odpověděl jsem ji, teď už mírně nejistým hlasem. „Musím jazyk hledat jinde.“
Vychovatelce pomalu začínali povolovat nervy. Žáci vyšších ročníků si pobaveně špitali mezi sebou a mě cosi říkalo, abych co nejdřív vychovatelce trable s jazykem vysvětlil. Nic se nemá přehánět a bude to právě i tato vychovatelka, kterou budu muset celý rok poslouchat.
„Přeci nebudu kupovat nové boty, když se dá jazyk lehce přišít,“ a prstem jsem ukázal na pravou botu, kde mi jazyk chyběl.
„Hledáš jazyk od boty?“ ujistila se dotazem vychovatelka.
„Ano, od boty.“ řekla jsem tak slušně, jak slušně jsem odpovědět uměl. „Vy jste to nevěděla?“
Vychovatelka neodpověděla. Chvíli jen tak stála a pak poprosila přihlížející žáky vyšších ročníků, aby mi s hledáním ztraceného jazyku od boty pomohli. Jazyk se po chvíli nalezl pod topením.
Vychovatelka byla ráda, že má celou situaci z krku. Já byl rád, že mám jazyk a že jsem žáky vyšších ročníků pobavil natolik, že mi ještě několik dalších dní děkovali za výbornou zábavu.
luky,napis jeste jak jsi na internat pres vratnici nesl pouzdro na housle ,urcite to ostatni pobavi.zasmala jsem se tomu po ranu pred odpoledni.mamka anebo jak to bylo s kelimkovou hrou za 1500 kc!!
:) GooD
Oprav si tu hrubku: vYsel. Jinak dobrý.
Opraveno, díky za upozornění ;-)
Překvapuje mě, že si toho pan češtinář nevšiml.
Její roky praxe byli znát – oprav si na byly. :-)
2 džejar: Opraveno :-D. Pomalu začínám zjišťovat, že by se mi tu hodil korektor ;-).
Toho korektora by občas potřebovaly i profesionální weby. Je občas s podivem, co někteří novináři „vyplodí“. Jinak jsem Ti zapoměl ( a nebo zapomněl ? – tohle fakt neumím hahaha..) pochválit článek. Dost dobrýýý..
2 džejar: Díky moc za pochvalu příspěvku, alespoň to potěší a i přes gramatické chybky je proč psát dál ;-).
džejar: správně je ‚zapomNěl‘ , od slovesa ‚zapomíNat‘
LuFa: dobrý článek ..
Zapomněl je od pomni, ne od zapomínat. Kdyby to bylo od zapomínat, tak podle této logiky by to bylo „zapoměl“.