Ačkoli jsem v komentářích dostala radu (přání) moc se nevyjadřovat ke školství, ještě jednou se tu zmíním.

Dnes jsem byla na ústní části přijímacích zkoušek na naší nejslavnější a nejstarší univerzitě. Měla jsem pocit, že jsem ve filmu Good Bye Lenin! Opravdu to tam vypadlo jako by se zastavil čas a to nejen fyzicky, ale i duševně.

Spousta studentů tam měla býti ráno v 8, což ale pro pány akademiky znamená, že oni mají přijít v 8:30. Studentíci tam postávali, posedávali na chodbě na zemi, nebylo kde sednout, zdi bílily, takže řada uchazečů měla bílá záda – hlavně páni v oblecích, slečny, posedávaly po oknech, tak měly zaprášené zadečky. Následovala prezence, na kusech papíru byl seznam jmen, někdo přišel, někdo ne, někdo chtěl jít až na konec,….. z papírů se tedy stala umělecká díla, šipky, škrtání, dopisování písmem akademiků,……

Po hodině vyvěsili právě tyto papíry, které vypadaly, jako když dáte dítěti papíry – šmíráky a ono použije původní potisk ke svému výtvarnému umění. Ano podle toho jsme měli zjistit pořadí. Nebyl tam žádný čas, návod byl jasný, odpočítejte si pořadí a vynásobte ho 15ti minutami, převedte na hodiny a přičtěte k času, kdy začnem – kdy začnem nevíme, to musíte sledovat. Možná vás napadá, že to byl test studijních předpokladů, ale ten byl vytvářen o týden dříve, zakládě jehož výsledků jsme byli pozváni na ústní kolo.

Jelikož jsem od A, šla jsem druhá, v místnosti, kde se zastavil čas, seděli akademici, před sebou skleničky made in UCCP, plastové lžičky, vypadali jak volební komise.

„Tááák paní inženýýýýrko, vy už jednu školu máte, tak co tady děláte?“ Zaskočili mě hned na začátku. Celý pohovor se vedl okolo mé předchozí školy a nespojitosti s mým současným výběrem. Dále jsem byla upozorněna, že do seznamu literatury nepatří internetové zdroje – „To by jste měla už vědět, když už jednu školu máte…!“

Asi spím a zdá se mi to říkala jsem si.

Poslední kapkou byla diskuze o knížce, kterou jsem četla. Kolegyně, která se mnou zvolenému oboru věnuje mi poradila zaručený trhák, novinku v oboru. A tak přes víkend jsem knížku prošla a zmínila ji v seznamu literatury.

„To jste ale četla v angličtině“ Tázal se porotce.

„Ne, v češtině.“ Přiznávám se.

„No to jste nemohla číst v češtině, když to česky nevyšlo.“

„Vyšlo, je to novinka, tohodle jara, mám ji…………….“ Snažím se vysvětlit.

„No to stačí.“ Jsem utnuta v půlce věty.

Celé to trvalo asi 7 minut, myslím na ty ostatní uchazeče, že ač můžou počítat sebelíp, nemůže jim to nikdy vyjít správně. Liší se to o polovinu. I nemají oni na fakultě jiný čas? Reálný čas lomeno dvěma? Jaký tedy mají rok letos?

Tak to je moje kolegyně opravdu machr v oboru, říkám si, to mi dobře poradila, no vlastně mi poradila až moc dobře, byla jsem napřed, oproti komisi jsem byla spoustu let napřed……..