Je třetí adventní neděle roku 2007, sníh nikde, slunce v peřinách a my přesto vyrážíme z Libochovic na zříceninu hradu Hazmburk – na výlet. Před námi je tedy cesta sice jen cca 4 km ale hrad leží na kopci, který se mi zdá nemalý. Zatím vidíme jen dvě věže, jednu menší, druhou větší. Cesta vede po silnici, po poli a mezi sady, kterými je kopec posetý. Nikde ani živáčka, celou dobu, tedy vlastně živáčka jo, sem tam vidíme srnčí zrcátka.

„Myslíš, že nahoře někdo bude?“ Ptám se.
„No měl by být, je tam vstupný.“ Dostane se mi odpovědi.
„Kdo by tam co dělal, takhle sám, vždyt je taky možný že tam za celý den nikdo nepřijde.“ Divím se nahlas.

Asi 400m pod hradem je cedule, která vysvětluje, že hrad je přístupný i v zimě, o víkendech 10h – 16h. Představuji si co to musí být za práci, čekat jestli za den přijdou dva lidi, nebo žádný, jako dnes.

Dorážíme nahoru a ejhle, brána je zavřená. Stojíme za branou a přemýšlíme co dál, a tu se nám nad hlavou, na čedičové zdi zjeví „Emil Nádeníček“, zpocený barevný sportovec. Zíráme na sebe, hlavou se mi honí, jestli to není ten průvodce.

„No to asi budete muset taky tudy, jako jsem šel já, já jsem místní.“ Spustil Emil.
„Jako že nám to dovolujete?“ Ujištuji se.
„No tak bych to zrovna neříkal, ale když už jste se sem vyškrábali, bylo by škoda se tam nepodívat.“ Vykrucuje se Emil.

Překonávám prvotní strach, z něčeho co se nedělá a nesmí a lezu první. Není to nic těžkého, čedičová skála je velmi členitá, dá se kde chytit a opřít.
Procházíme areál Hazmburku, je rozsáhlý, obě věže jsou od sebe vzáleny možná až 100m. Ponurý výhled do okolí odpovídá počasí. V areálu je i ohniště a lavice, tak je možné, že tam místní čas od času něco pořádají.

Přemýšlím o průvodci, kde je, jakto že tam není, když tam má být, nebo že tam alespoň nedal ceduli že tam z nějakých náhlých vážných důvodů není. Napadá mě že buď peče cukroví – v případě že je to žena, nebo že byl včera na zábavě a dospává, v případě že to chlap.

Z přemýšlení mě vyruší mňoukání, ale nikoho nikde nevidím.
Po nějaké době se k nám připojí kocour, rezavej a neustále mňouká, otírá se mi o nohy, vyloženě se snaží o pozornost. Nepřestává za celou dobu, co jsme na hradě. Dnes tu pracuje místo průvodce, vše pečlivě prochází s námi. Přijde mi strašně nervozní, asi mu chybí průvodce a má hlad. Lísá se, přede a rozvaluje se na ojíněné lavičce. Nemyslí na ledviny, napadá mě.

Ze zdola slyším hlasy, že by to šel průvodce a připravujeme se co řeknem, a dohodneme se, že se nabídneme že zaplatíme. Po čase potkáváme v areálu pár, brána stále zavřená, pokladna taky, takže průvodce nikde. Dnes už přišel Státní památkový ústav o minimálně stovku, vyčísluju škody.

Připomnělo mi to naše cestování po Anglii, tam jsme taky přelezali a podlejzali co se dalo, jenže tenkrát to bylo kvůli vstupnému, na které jsme neměli. Dnes bysme jednomu malému řekla bych i zapomenutému hradu rádi a klidně zaplatili, ale nebylo zas komu.

Pokud se vydáte na výlet na Hazmburk, mohu doporučit ještě zámek a zámecký park v Libochovicích a Budyni nad Ohří.