Předchozí příspěvek – IX.
Když mi první den Helen všechny děti představovala, zmínila, že má dvojčata. Uplně nevědomky jsem k sobě přiřadila Zoe a Alex, jsou stejně velké, podobné moc ne.

Každá ale chodila do jiné školy, to jsem si odůvodnila tím, že je to asi záměrně, aby dvojčata nebyla na sebe fixovaná.

Ani nevím jak, ale asi po měsíci jsem zjistila, že Alex je dvojče toho malýho kluka. Zoe je o rok starší než ty dva. Byla jsem v šoku. Alex je totiž o dvě hlavy větší než její chlapecké dvojče. Ona je silná jak Helena Fibingerová a on je je takové tintítko jako z koncentráku. Jak je tohle možné?

Grant si neumí ještě zavazovat tkaničky, proto se mu kupují boty na suchý zip. Špatně čte, špatně jí. Je jediný kluk široko daleko, protože jeho sestry si domu vodí kamarádky, tedy další holky. Je takový zakřiknutý, občas se snaží k nim zapadnout, ale ne vždy je to vhodné, třeba když si hrají na kadeřnice, nemá šanci, protože je na mecha.

Jednoho dne k nám přijde au pair George, jeho rodina je doktorská, takže má nepravidelné směny. Jelikož pracuji, nevšímám si ho, a tak si začne hrát s Grantem. Pozoruji je. Nepoznávám Granta. Úplně ožil, hrají fotbal. On chudák potřebuje kamaráda, potřebuje hrát klučičí hry. Dojímá mě to a vím, že mu nestačím.

„Grante, kdybys chtěl, tak si taky někdy můžeš domů přivést kamaráda.“ Zkouším problém řešit.

„Proč?“ řekne mi kňouravě a zamračeně, asi ví kam mířím a lezu mu na nervy. Dělá jak kdybych ho obvinila z nějakého trestného činu.

„Jen tak…“ odpovím a říkám si, že na něj kašlu, blba jednoho.