19 prosince, 2008 
Klára Probouzím se, ty jo, teprv půl šestý, tak to ještě musím počkat.
Sedím si tak ráno u PC, je 8h, snídám a odpovídám na ranní služební i soukromé mejly.
Je 8:15 a uvědomím si, že je čas činnost i byt opustit, abych stihla být včas, v 9:00 v práci.
Něco takového sdělím na chatu Marcele.
„Tak to nejsi zrovna ranní ptáče, to máš flexibilní pracovní dobu.“ Odpoví mi v okamihu.
V tu chvíli je mi jasné, že Marcela žije někde kde se vstává v 5, jde se na vlak a v 6 jsi v práci jako na koni. Ve dvě se jde na vlak a ve tři jsi doma.
Marcely vzkaz ve mě vzbudil stud, o to větší, když každé ráno nemohu dospat a otevírám a odkodovávám celou firmu, protože tam mezi 8 a 9 tou jsem první.
Ne nevyhovuje mi to, jsem duší tovární typ. Marcela asi ani neví, že tu chodí lidé do roboty kolem 10h a odchází kolem 18 té. Když přijdu v 8, stejně nesmím nikam volat, ani klientům, ani kandidátům, ofiko start byznysu je až v 10.Takže na to myslete, když komunikujete s hlavním městem, můžete až od 10, ale máte naději, že můžete mít štěstí i v 18 h:-)
Zveřejněno v
ranní ptáče bez lahváče, moc daleko nedoskáče
Hezky napsane, je to opravdu tak jak pises. Vetsina znamych i ja chodime do prace na devatou nebo desatou a koncime v sest vecer. Samozrejme taky nechodime spat po zpravach, ale po pulnocnich zpravach.
NO je fakt, že když jsem se po maturitě nedostala na VŠ, začala jsem pracovat v účtárně v jedné továrně a jezdila jsem tam na šest hodin ráno. Psal se rok 1985 a bylo to docela kruté…Ze sovy na skřivana jsem se přeorientovala až při svém druhém dítěti… protože se to ukázalo jako nutnost a přiznám se, že jsem v tom režimu našla časem částečné zalíbení. Všechno má svoje výhody…
Např. můj otec vstával celý život před pátou hodinou a odpoledne chodil pracovat na zahradu (tady, kde žiju, se to takhle praktikovalo), čímž mimoděk kompenzoval sedavé úřednické zaměstnání, je mu sedmdesát let – a je zdráv… přestože toho v životě moc nenaspal… No a co vím, tak tady – “ v kraji Mirka Tichého“ chodí většina lidí na sedmou… aspoň co já znám… Závidíš, Klárko, co…