Byl květnový pátek, Česko vyhrálo se Skotskem a to byl ten páteční důvod, proč nejít po fotbale domů, ale dál, pokračovat po čerstvě opravených zahrádkách, tu si dát jedno, tu druhé, a užívat páteční lehkosti širého nebe.

„Lído, vyhráli jsme, tak já ještě nepůjdu domů, jo? Co malá, dobrý, viď? Tak díky, já nevím kdy přijdu, ale přijdu.V noci, ráno, v pondělí nebo v březnu“ Volám matce svého dítěte. Devět měsíců předtím, než se narodila, bylo taky takhle krásně, ale bohužel ten den se fotbal nehrál, takže jsem trávil večer s Lídou. Pod širým nebem. Na Silvestra s námi jíž Lída nejela, kdyby to tam na ní zrovna přišlo, neměl by se tam kdo o ní starat a kdo ji odvéztr. A stejně už pak vůbec s námi nikam nechodila, když nemohla pít. Jo, její těhotenství byla strašná pohoda, měl jsem volnost. Kdykoli jsme si s klukama vzpomněli, že chceme někam jet, byla připravena nás odvést, ve dne, v noci.

„Jonáši, kde máš Emu? Jde s námi nebo ne?“
„Jo, už jsem ji volal, jdou s námi, holky už se vypravujou.“ Hlásí s radostí v hlase Jonáš, že bude manželka po jeho boku celý večer. Bere si s sebou i Jáju, takže bude naprosto spokojená a bude plná dobré nálady a optimismu. Jonáš už přesně ví, jak pohodový večer to bude, Ema je nejradši obklopena kamarádkami, kamadády. Pak je úplně jiná, pak je to to slunce, které poznal před 7 mi lety, v ordinaci.

Ubíráme se na velkou zahrádku, bude nás hodně, musíme vychytat velký stůl. Jediný velký stůl, který tam je prázdný, ale ve skutečnosti prázdný není. V rohu sedí mlaďoučká blondýnka. Kočička totální.

„Máte tady volno, mladá dámo? Ptám se s úsměvem. A začínám si hrát.
„Jo“ Špitne. Náhle se lekne, protože se kolem ní nahrneme z obou stran.
„Ehh, jedno místo tady vedle mě je ale obsazené, tady sedí přítel.“ A ukazuje na druhé pivo.

„Já tady ale nikoho nevidím.“ Říkám ji a usmívám se, obejmu ji kolem ramen, voní, je asi tak o 10 let mladší než Lída. Je to sakra rozdíl.

„Nech slečnu na pokoji, buď rád, že nás sem pustila.“ Brání blondýnku Jonáš.
„Copak ji něco dělám, slečno, dělám Vám něco?“ divím se.

„Vždyt už mi jde moje láska, Emo moje milá zlatá, tady jsem, pojď sem, sedni si vedle mě.“ Volám na Jonášovu ženu, která právě přichází. Hraju si a moc mě to baví. Dnešní večer bude dost dobrej. Těším se.
Ema přistupuje na mou hru a sedá vedle mě. Vypadá taky líp než Lída, hlavně je v pohodě, neprudí a pije a hulí.

„To je moje manželka“ Vysvětluji blondýně proč je Ema vedle mě.
„ To máte teda svatou trpělivost.“ Říká blondýna Emě. Ema rychle pochycuje souvislosti a přidává se.
„Manželka sice jo, to ses pochlubil pěkně, ale nežijeme spolu už dva roky, kdo by s tebou vydržel..“ Objímám Emu, dávám ji pusu na tvář a představuju si že je moje. Ema se lehce cuká, začíná být neklidná a pokoukává po Jonášovi co on na to. Jonáš se ale směje.

Zajíždím proto rukou k jejím ňadrům, přestávám si uvědomovat, že je Jonášova. Cukne se rychle. Jonáš taky: „ Hele mladej, sice je to tvoje manželka, ale teď je už 2 roky moje milenka, takže se zchlaď a věnuj se slečně po své levici.“

„Emičko moje milá, ty už ani nemáš prstýnek?“ Pokračuji v krásné hře a chvílemi se přistihuji, že už se vžívám do role až moc. Je mi ale krásně. Lída je voničem, od tý doby co má dítě, stará se jen o něj. Mě už nepotřebuje.

„Mám prstýnek!“ Ukazuje Ema.
„Máš, ale jinej, máš můj.“ Vstupuje do hry Jonáš.

„Já Vás obdivuji, že tady takhle můžete sedět u stolu s oběma.“ Vstoupí s obdivem do debaty blondýna.
„A co mi zbejvá, když to jsou kamarádi.“ Krčí rameny Ema a přesouvá se k Jonášovi.
„Teď je prostě moje. Ty už máš smůlu“ Říká mi Jonáš. A viditelně se mu ulevilo, že je Ema u něj a já mám už jen blondýnu.

Ke stolu se blíží mladík, usmívá se nás na všechny, sáhne si po pivku, usměje se na blondýnu a zmizí.
„Kdo to byl?“ Ptám se.
„Přítel.“ Pípne blondýna.
„A to se nebojí Vás tady takhle s námi nechat? To mu o Vás asi moc nejde, co?“ Rýpu a cítím, že blondýnu chci víc jak Emu.
„My se tolerujem a zároveň si věříme.“ Obhajuje přítele bloncka.

Nakláním se znovu nad ní, mám chuť ji políbit.
„Tak když se tolerujete, tak to je v pohodě…..“ Přibližuju se k ní. Ucukává přede mnou.

„Bacha, už jde“ Křičí Jonáš. Zvednu hlavu a přítel se vrací. Viděl to nebo ne? Rychle přemýšlím, jestli mám čekat tečku, či nikoli.
Přijde zase s úsměvem. Pokládá prázdný půllitr: „ Kdyby něco….říká blondýně, ….tak si dám ještě jedno, jo? Díky. A mizí.

Tak ten mi teda tečku fakt nedá.

……………………………….

Dnešní večer mi připomíná ten osudný, před rokem, pod širým nebem, jedna jediná krátká chvilka a tak osudová. Ne já se domů už nevrátím, ani v pondělí ani v březnu. Jenom kvůli tomu, že s ní mám dítě s ní nebudu. Proč sakra existují ty širáky, ty krásné teplé večery, které tak ovlivňují životy, které vyrábí nové životy….

Půjdu někam, stále rovně a už bude do smrti dělat jen to co se má, aby mi pánbůh tohle moje dnešní rozhodnutí a loňský hřích odpustil.

Klíče od bytu a auta dám na stůl před Emu a Jonáše. Zvedám se a beze slova odcházím, jdu stále rovně, ale širé nebe dnešního večera mě neopouští.