Dávno tomu, v časech kdy mnoho lidí ekologii neřešilo a rodiče se nebáli své děti bez dozoru pouštět ven, sme jako malí při svých průzkumech okolního světa našli hromadu odložených pneumatik.

„Spálíme je, navrhl nejstarší z nás.“

„Budeme pálit čarodějnice,“ zaradovali jsme se všichni a vůbec nám bylo tak nějak jedno, že je léto, že čarodějnice již dávno byly. Hlavně, že bude velkej oheň a spousta černýho dýmu. Přesně tak, jak jsme to viděli na čarodějnicích v rokli, kde byla zapálena obrovská kupa pneumatik.

Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Každá si vzala na starost jednu pneumatiku a dokutálela ji na sídliště šikmo od baráku.

Sehnat papír, něco dřeva na podpal a sirky problém nebyl. Zásoby starého papíru se nacházely ve velké krabici u kotelny, dřevo se válelo prakticky všude, kde byly stromy a sirky jsme v tajných zásobách měl každý z nás.

Kolem třetí odpoledne jsme naši letní čarodějnickou hranici podpálili. Každý kdo pneumatiky již někdy pálil ví, jak „nádherně“ hoří. Za pár minut bylo ohně a kouře všude a my si libovali v tom, jak krásný oheň se nám povedl. Vskutku jsme byli uneseni a začaly se domlouvat na přinesení dalších pneumatik a vytvoření ještě větší hranice.

„Co to tam blbnete“, narušil po chvíli naši dětskou pohodu jekot sousedky, sledující nás z okna přilehlé bytovky. „Hned to uhaste, dělejte,“ nesl se její jekot vzduchem.

„Lukáši, dělejte uhaste to,“ přidali se s trochu zoufalým a trochu naštvaným hlasem rodiče, které zřejmě přilákal k oknu sousedčin jekot.

„Jste normální, “ začala řvát další sousedka. „Fouká vám to na hřiště, dělejte uhaste to.“

A skutečně, černý dým se od bytovek valil na nedaleké hřiště, kde se právě odehrával nějaký zápas.

Ve vzduchu, stejně jako hustý černý kouř, smrděl průšvih. Jenže jak co nejrychleji uhasit dvě krásně hořící pneumatiky? Ono se to dospělým vždy lehce řekne, ale těžko udělá.

Z sudů u nedalekých zahrádek jsme ve vypůjčených konvičkách a kbelících začaly na oheň nosit vodu. Bohužel, nijak zvlášť to nezabíralo. Voda pouze zasyčela a bylo.

„Dělejte, uhaste to.“ Křičeli jak pomatení rodiče a sousedé.

„Nejde to,“ křičeli jsme my.

A tak dále, a tak dále, z křiku se stávala rutina a my hasili a hasili, až se najednou ozvalo. „Utíkejte, jdou na vás fotbalisté.“ Přeci jen měl někdo z dospěláků o nás starost. A skutečně, jak jsme se dozvěděli později, vzduch na hřišti se díky naši čarodějné hranici stal nedýchatelný, takže na pár minut došlo k přerušení utkání.

Pokud šlo jen o křik rodičů a naše hašení, které z něho vyplývalo, vše byla pohoda. Jak se už ale do toho vložili fotbalisté, šla veškerá legrace stranou. K ohni se nakonec seběhli samotní rodiče a pomohli nám ho uhasit. Pak nám vysvětlili, že z pneumatik jde černý škodlivý kouř, takže máme pálit pouze dřevo. Vše jsme odkývali, chvíli o všem přemýšleli a pak si řekli: „V noci žádnej černej dým vidět nebude. Přitáhneme víc pneumatik a zapálíme je za bytovkou. Bude to paráda.“

Celý zbytek odpoledne a podvečer jsme za barák koulely pneumatiky a těšili se, na největší oheň, který jsme kdy udělali.

Někdy po večeři, kdy nás ještě rodiče pustili ven jsme hranici podpálili. Nádherné, přesně tak, jak jsem předpokládali, mocné velké plameny a černý kouř zahalený tmou.

Bohužel, na něco jsme však zapomněli. I když tma pohltila kouř a opticky tak bylo vše v pořádku, neskutečný smrad zůstával. Ač jsme si toto neuvědomili, uvědomovat nás začali sousedé, pomalu se trousící na balkony.

„Kdo to tam co zase pálí? Odpornej smrad, máme toho plnej obyvák Já někoho zabiju,“ doléhaly k nám hlasy.

Vše nám začalo pomalu docházet. Všechen smradlavej kouř z naší bezva vatry jde na bytovku, kde si sousedé a i někteří z našich rodičů při otevřených balkónových dveří a oknech vychutnávají siestu krásného letního večera.

Neuteklo ani pár minut a řádně naštvaní sousedé se z balkónů začali přesouvat přímo k ohni. My jsme se z bezpečnostních důvodů přesunuli do nedalekého křoví, kde jsem bez hlasu čekali, až naštvaní sousedé naši hranici opustí.

„Kdo to zapálil? Vylezte haranti. Dostanete pár facek. Mám zničenej obejvák, naprosto černý zdi, to mi vymalujete,“ doléhalo k nám do křoví. Nic příjemnýho. Bez hlasu jsme se krčili v křoví a čekali, co bude dál.

Začala přednáška o zdraví. „Víte jak je spalovaní plastů škodlivý. Vždyť teď z toho všichni můžeme umřít. No tak vylezte.“

Bratr zdravotní přednášku sousedky, která normálně kouřila jednu cigaretu za druhou nevydržel a zařval „cigarety sou taky škodlivý.“ Tím prozradil náš ukrýt a částečně identitu.

Sousedi se od ohně začali přesouvat směrem ke křoví. My na nic nečekali a z křoví jsme vrazily přes hřiště do pole, kde jsme nějaký čas vydrželi.

Později, když jsme se k naší hranici vrátily, již nehořela. Asi ji rozčilení sousedé uhasili.

V neklidu dětské duše s trocha provinilostí ve tváři jsme se všichni vypravili domů. Naštěstí žádný průšvih nás tam nečekal, a sousedé, kteří se k večernímu ohni slezli, nebyli naši rodiče.

I tak jsme ale do budoucna věděli, že pneumatiky fakt není dobré pálit a to, že noc skryje černý kouř nic neřeší.