Když jsem začala poznávat cizí krajiny, všimla jsem si, že co země, to jiná „architektura“ hřbitovů, resp. hrobů. Nevím zda je správně to nazývat architekturou, ale existuje mnoho typů hrobů. Vzhled náhrobků se mění jednak v čase a jednak jak jsem zmínila, mění se podle místa.

Poprvé jsem si to uvědomila v Anglii, v malých vesničkách byl vždy kostel, a okolo spousta malých kamenných náhrobků. Žádná žula, žádné desky, obrubníky, kytky, věnce ani svíčky.

V Polsku mají hroby veliké a hlavně zdobené, mám pocit, že čím více svíček tam je, tím lépe. Není tam vyjímkou, když je celý hrob lemován zapálenými svíčkami. Tam taky Dušičky jsou státní svátek a v zemi nastává velká invaze, rodiny se sjíždí a společně navštěvují hroby.

Na Americkém hřbitově nesmí chybět americké vlajky. I nápisy na náhrobcích jsou jaksi nekonvenční, objevují se tam texty o lásce k pivu, či fotbalu.

Ve Francii jsem poprvé viděla hřbitovy typu „domečky“. Čím větší tím lepší. Někdy jsou to jen takové kamenné balustrády, jindy jsou to opravdu „pokojíky“ se zamčenými dveřmi. Takové pokojíky jsem objevila dnes na smíchovském hřbitově na Malvazinkách.Ten tam stojí již od konce 19tého století a několikrát se rozšiřoval. Uprostřed je Kostel Sv. Filipa a Jakuba. Po obvodu jsou opět staré velké hroby, s náhrobky, podobně jako na Olšanských hřbitovech, či na Vyšehradě. Uprostřed už jsou klasické hranaté pomníky, jeden vedle druhého. Hřbitov je rozsáhlý, udává se, že je čtvrtým největším pražským hřbitovem a já o něm nikdy neslyšela. Na stránkách Klubu přátel starého Smíchova se píše, že hřbitov byl vytvořen dle návrhu architekta Barvita, což utvrzuje můj pocit, že i hřbitovy mají svou architekturu, hroby mají svůj umělecký styl. Na Malvazinkách má „svůj domeček“ i Dr. Jánský (objevil krevní skupiny), hrob tam má i Mejla Hlavsa, Jakub Arbes, Ondřej Sekora (příběhy o mravencích).

Hodně hřbitovů je postaveno na kopci, asi aby měli tamní „obyvatelé“ přehled o všem, co se dole děje. U starších hřbitovů je i kostel, což souvisí s křesťanským způsobem loučení se se zesnulými.

Největší kouzlo mají ale malinké hřbitovy na venkově, jedině tam mají zesnulí ten slibovaný zasloužený klid.