Průběh Štědrého dne se rok co rok opakuje.

Odpoledne mě z mého pokoje vyžene vánoční Kája Gott, který se rozplývá nad Vánoci u našich sousedů. Sousedům se rok od roku zhoršuje sluch, takže jejich „Kája“ letos překřičel naše „Štastný kluky“.

U večeře se děda jako každý rok diví co ten kapr má ale kostiček a že to snad ani není možný. Babička říká, že bez kostiček by to nebyl kapr. Po jídle obvykle vyleje na babičin vánoční ubrus vodu nebo pivo. V případě piva objasní, čí to je vina. Většinou babičky, protože jak mu pivo podávala, rozkvedlala ho a proto teď pěnilo víc než obvykle.

Časy, kdy jsme museli hlídat děti, aby si z pod stromečku braly jen dárky s jejich jménem už pominuly. Nyní musíme hlídat dědu, patrně ve vidině, ať už to vše má „rychle za sebou“ se jak první vrhá pod stromeček a podává dárky. Ovšem už u třetího zapomene, že jsou popsané a vrhne se do rozbalování čehokoli. Pokud není „ježíšek“ přítomen, přijde se na to jen v případě, že se začně podivovat nad danou věcí, jestli to není „dámské“, nebo jestli to „ježíšek“ nepoplet. Případně se nahlas chválí, že byl nějaký hodný, že má tolik dárků. Pak je to jasný.

S dárky si hned poradí, u každého kousku oblečení předčítá babičce jak ho prát a žehlit, pak ho uklidí do skříně, kde už je takhle vzorně uklizeno několik košilí od předchozích Vánoc, svátků a narozenin. Tyto kousky se babičce nikdy prát nepoštěstilo.

Babička si jako každý rok rozbalí co si zabalila a hezky se u toho usmívá. Jelikož si rozbalování užívá a sleduje i čím byli obdarování ostatní, je poslední, kdo ještě nemá rozbaleno. Snaží se poslední dárky vůbec nerozbalit a někam rychle a nenápadně schovat. Má totiž pocit, že si toho letos zase dala moc.

Při televizní pohádce si děda začne stěžovat, že je mu těžko, vyluzuje všelijaké zvuky, tráví dost času na toaletě, či hledáním léků v kuchyni. Vše nám ostatním dopodrobna melduje, pohádka nepohádka. Že mu je už fakt zle poznáme, že si jde „nám čarodějnicím“ říci o bylinky.

Babička mezitím zapojí ostatní jednoduchou otázkou:“Neviděli jste někdo moje brejle?“ Ve změti papírů a dárků se začne hledat, čímž se zajistí uklid všeho nepotřebného. Přispěje to taktéž k osvěžení mysli, protože brýle se stále nenalézají. Nastává pátrání v podobě otázek, kdy jsme je na babičině nose viděli naposledy, opětovné hledání i v jiných místnostech. Konečně se může všude rozsvítít, protože stoupá riziko, že brýle leží na nezvyklém místě a mohly by být rozšlápnuty. Po necelé hodině se brýle najdou a my můžeme všichni jít spát.

Jídlo, které se připravovalo na Štědrý večer několik dní dopředu se uklidí nebo vyhodí a babička každý rok říká, že to půjde rozdat na nádraží, ale nikdy ještě nešla. Pak také říká, že za rok už se na to vyprdne, že nebude péci cukroví, že nebudeme jíst kapra, že si nebudem dávat dárky, však to znáte……

…Další rok je to vše nanovo, snad jen s nepatrným rozdílem, že špatně je babičce a brýle „se ztratily“ dědovi.