Musím přiznat, že jsem do poslední chvíle o Basileji nevěděla nic. Když jsem dostala letenku do Baselu, musela jsem se ujistit, zda je to vůbec do Švýcarska, do Basileje. Do mapy jsem se nepodívala, fakt, že se jedná o Švýcarsko mi stačil. A proto mě čekala mnohá překvapení a objevení.

Když jsem dorazila do hotelu, začala jsem s recepční komunikovat německy, když mi odpovídala výhradně anglicky, pomyslela jsem si:
„Tak to bude zítřejší jednání pěknej provar, když mi nerozumí ani na recepci, zásadní věci, natož bavit se německy o byznyse, procesech a kdoví o čem ještě. Tak to je moje němčina pěkně špatná…“

Rychle jsem ještě večer vyrazila do města, v kterém jsem nikdy nebyla a ani nic o něm nevěděla. Město je plné velkých bulvárů, ale i malých uliček. Jsou zde i staré hrázděné domy, kostely, typicky barevně malovaná švýcarská radnice, řeka Rýn, ale i nové moderní budovy, byznys centra, banky.

I večer se zde prohánělo spousta lidí na kolech, nebyli to sportovci, byli to obyvatelé, kteří kolo používají jako dopravní prostředek. Kola jezdila na můj vkus až moc rychle a nebezpečně se proplétala mezi tramvajemi. Před budovami byly prostory vymezené pro parkování kol. Zaujaly mě zámky, jakými byla kola uzamčena. Byly to velice tenké šnůry, vypadalo to jako šnůra od televize nebo telefonu, kterou přestřihnete kleštičkama z manikúry. Je však možné, že ale první dojem byl zrádný a uvnitř šňůry bylo něco co přeštípnutí zabraňuje. (Nezkoušela jsem to, neměla jsem s sebou tu mainkúru:-)

Radost mi udělaly plakáty na Festival Bohuslava Martinů. Festival má uvést dokonce sám Václav Havel. (www.martinu.ch) Takže nás v Basileji znají.

Znají nás také díky fotbalu, moje toulky po městě se konaly ve čtvrtek, a v ulicích před restauracemi byly občas televize, před kterými postávali páni a něco hlasitě hulákali. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem že je tam naše Sparta a že prohrává s Zurichem.

“ To je dobře, že je Sparťani nechaj vyhrát, říkám si, to je plus pro moje zítřejší jednání. Díky hoši.“ Po to nářezu, co od nás dostali minulý týden němci v Mnichově se mi s německými kolegy jednalo nemile. To se už nesmí opakovat:-) Důležitý je byznys, ne fotbal!

I přesto že jsem holka, tak jsem se ve městě velice špatně orientovala, i s mapou, přiznávám se. Až na hotelu jsem si ji prostudovala podrobněji a tu vidím, že v levé části města je označení France, v horní části města Deutschland.
„Tak to jsem se taky mohla zatoulat do jiného státu!“

Začala jsem pátrat a skutečně, město leží strategicky na hranicích třech států. Proto i obyvatelstvo je různých národností. Zjistila jsem, že ve firmě pracuje jak francouz, tak něměc i švýcar. Moje recepční byla taky francouzka – takže proto mě obratně přehodila do angličtiny. Cestou na letiště jsem si všimla že přejíždíme hranice. Letiště už je výhradně francouzské, i s jejich zaměstnanci.

V pátek večer se mnou odlétaly dvě partičky mladých, náctiletých do Prahy. Očividně tam jeli s jasným cílem: “ Pivo a milenka“. Učili se česká slovíčka v letadle.

Co mě ještě překvapilo?

Hotel měl speciální pokoje, pro ladies, čím se lišily od těch pánských nevím, jediné co mě tam překvapilo byla osobní váha v koupelně.
„To víš že jo, zvážím se a ráno toho u snídaně sním málo, tak na to vám neskočím. Nezvážím se.“

Všichni lidi mi tam přišli milí, usmívali se, prostě jsem se tam cítila dobře.

Při odletu jsem pípala (naši ševci zatloukají nové podpatky hřebíčkama, takže pak pípám pokaždé). Paní mě prohmatala opravdu důkladně, rukávy, nohavice, pod paží, dokonce i mezi nohy šáhla.

Švýcarsko je pro nás strašně drahá země, ale krásná!