Asi před 14ti dny se silně ochladilo, natáhli jsme ponožky a svetry a čekali, až začnou topit. Po třech dnech opravdu začli, ale ne všude. Jelikož chodím na obědy do restaurací všimla jsem si, že když jdu na oběd do restaurace, smrdím více než jindy. Jak to?

„Tyjo, tady je nějaká mlha, ne?“ Hlásí kolega. Přitakáváme a rozhlížíme se, kolik lidí kouří. Slyšíme i připomínky ostatních hostů.

„Prosím Vás mohlo by se tu vyvětrat, tady je hrozně zakouříno!“ Prosí kolegyně servírku, která ani nestačila říci: „ Tak co to bude.“
Servírka nereaguje a odchází. Ač jsme si nestihli objednat, zanedlouho před kolegyní přistane pivo. Opět beze slova.

Podobný pocit jsem měla ten týden v několika hospodách a vzpomněla jsem si na vyprávění kamarádky, která když přebírala hospodu, našla ve větrákách narvaný kusy koberce. Koberce zabraňovaly nejen úniku tepla ale i jakékoli výměně vzduchu. Ano, i hospodští se snaží ušetřit na topení. Snaží se oddálit bod zlomu, kdy budou muset začít topit. Tomu zabrání tak, že vypnou větráky, zavřou okna, a uchovávají těžký začouzený vzduch seč to dá.