2 září, 2007 
Klára Minulé týdny jsem postupně měla dvě návštěvy ze zahraničí, ač ze zahraničí blízkého, rozdíl byl obrovský. Rozdílný pohled návštěvníka z „Ostblocku“ a „Westblocku“ jsem cítila takřka denně.
První návštěva byla z Polska, už z návštěv minulých jsem věděla, čím Justýnu pohostit, rozdíl by nepatrný v tom, že jsem ji nemohla nabídnout fernet a pivo, jak tomu bylo zvykem – Justýna čeká miminko. I tak jsem nakoupila jako vždy lučinu, korbačiky, český chléb (musí být s kmínem), sušenky Opavia, studentskou pečeť…….a několik druhů nealkoholického piva.
Jednoho dne jsme šly kolem malých potravin, typický rohový obchůdek na Vinohradech. Původně jsme chtěly jen koupit vodu, ale pak Justýna zahlédla v mrazících boxech nanuky.
„To je česká zmrzlina?“ Ptala se mě německy.
„To jsou české nanuky, zmrzlina na tyčce.“ Odpovídám.
„Tak to musím ochutnat, to my nemáme.“ S nadšením hlásí Justýna a už to bylo.
Další den jsme se pohybovaly v okolí Pražského hradu a Justýna opět dostala chuť na český tvarohový nanuk. Jenže ouha. Všude byla Algida. Hledaly jsme dlouho, už jsem se i v obchodech ptala, zda je možnost, někde na Malé straně sehnat české nanuky.
„No to tu nikdo nemá, kdo by to kupoval, cizinci to neznají, co neznají, to nekupují. A češi tu nejsou.“ Odpovídá prodavač.
„Ach jo.“
Když jsme se dostali z turistických lokalit, postupně Justýna okusila Míšu, Kubu, Tvaroháčka a hrozně si libovala.
„Je to dobré a levné.“
Za dobu pobytu jsem ještě v supermarketu byla nucena vybírat džusy, které jsou zaručeně české, pak vína – moravská, jogurty, trubičky hořické…..
Nezapomnělo se ani na krtečka a jeho kamarády. V obchodě v Celetné ulici, stál malý krtek 280 Kč. V Tescu na Národní stál stejný Krtek 180 Kč. Kromě krtka tam měli i porcelánovou soupravu s krtkem. Okolo se ochomejtalo dost lidí, Justýna mi zašeptala, že to jsou taky její krajani.
Justýna vezla domů spoustu českých výrobků, musím říci, že mě to hřálo u srdce.
******
O pár dní později mě navštívil Martin („západní němec“)
Opět jsem nakoupila chléb, lučinu, sýry, studentskou pečeť a Opavia sušenky. Jelikož zůstával doma sám, zjistila jsem, že se ničeho ani nedotkl.
Poslední den jsem se ho ptala:
„Co jsi tu teda celou tu dobu snídal?“
„ Chleba a Ramu,tu znám, ta je stejná jako u nás.“ Odpověděl mi klidně.
„Je tu spousta jinejch věcí, mohl jsi ochutnat cokoli!“ Pokračovala jsem.
„ To já neznám, nepoznám ani co to je, když to tam není napsaný.“
V tu chvíli se mi vrátila slova prodavače z Malé strany.
„….kdo by to kupoval, cizinci to neznají, co neznají, to nekupují.“
„Ach jo“
Martin z Čech nevezl vůbec nic. Nic za to nestálo.
Když jsem u něj bydlela, nechala jsem mu tam české potraviny. Asi po 14ti dnech od mého odjezdu mi psala Justýna, že u něj v ledničce našla všechno moje dobré super jídlo zkažené. Byla tenkrát naštvaná víc než já.
„Proč mi to nedaroval, vždyt to bylo tolik peněz a tolik dobrého jídla!!!“
Ano, takže budoucnost opravdu mají Mc Donaldi, KFC, Milka, Coca Cola,… Západní turisté nechtějí „ na východě“ riskovat.
Rozdíl mezi Ostblockem a Westblockem tu stále je…………
……o ostatních postřehách zas třeba příště.
Zveřejněno v
Moc pěkný postřeh Klárko a moc velmi hezky napsaný. Trochu mi to s Martinem připomíná situaci, když jsem chvíli ve Španělsku cestoval s Japoncem. Mimo jiného jsem s ním nakupoval. V obchodě se mě na každou potravinu ptal a ke všemu čuchal. I ke konzervám, což bylo velmi legrační. Jednoznačně ale byla znát nedůvěra ke všemu neznámému.
Na druhou stranu, ruku na srdce, taky mi chvíli trvalo, než jsem se něco v Asii, nebo v Africe odvážil vzít do pusy. Vůbec nejhorší to bylo v Mongolsku ve stepích, kde mnoho na výběr skutečně nebylo. Neexistovali jiné alternativy, než jíst s domorodci. I to jsem ale po třech dnech hladovění překousnul ;-).
LuFa: Jo napadlo mě taky, že jsem byla nedůvěřivá k jídlu v Africe, no a v Asii, bych asi jedla málo. Jenže, Asie je trochu víc daleko a větší rozdíl. Martin tu byl za 4 hodiny autem, jsme sousedé, ale on prostě do roku 1989 o nás věděl kdoví co, nebo vůbec nic. Nenastane brzy doba, kdy se bude vaše Lucinka bát ochutnat Olomoucké syrečky?
Klárka: No, vzhledem k tomu, že Olomoucké syrečky doma čas od času konzumuji a děti jejich charakteristickou vůni znají, myslím, že jistou důvěru k nim postupně získávají :-D.
Co se týká uvedeného „extrému“ s Asií a Afrikou, jsou státy nám blízké, jako třeba Rumunsko, Bulharsko, Litva, k jejichž potravinám nebude mít mnoho čechů taktéž důvěru.
2 Klárka: Možná hloupý dotaz, proč jsi se s Justinou bavila německy? Když je to Polka.
Před 2 lety jsem měl s přítelkyní doma jejího kámoše z Francie. Šli jsme do takové fajn české hospody pod hradem a on si dal špagety. Oni asi nechtěji ochutnávat jídlo hostitelů.
Teď jsem byl 14 v Chorvatsku a snažil jsem se kupovat jen jejich věci, škoda jen, že to byl docela problém. Jsem prostě jiní, lepší :-)
Lemik: Německy – ze zvyku, známe se z Německa. Taky jsme se divily, proč se krkolomě dorozumíváme německy, když českopolština je nám bližší.
Mám taky jednu zkušenost. Je to už pár let, co u nás byli přátelé z Itálie. Samozřejmě jsme jim chtěli ukázat Čechy jak se patří, takže kromě různých výletů po krásách naší země jsme jim každý den uvařili typické české jídlo. Jeden den zase oni na oplátku udělali „špagety“. Všechno jim moc chutnalo, až na jednu výjimku. Tou byly kynuté sladké knedlíky s borůvkami. Filippo i Anna snědli každý jeden a šli se dorazit pizzou:-) Jinak ochutnali knedlo, zelo, svickovou atd a byli nadseni:-)