„Jak těžké je odpustit hříchy,
jež byly spáchány
na nás samotných?“

(Karel H.)

Psychiatr Karel H. vyšel do deštivého letního večera ze své ordinace ležící na Mariánském náměstí V Praze 5, kde provozoval privátní psychoterapeutickou praxi, značně rozrušen. Život, o kterém si myslel, že již zná všechny jeho barvy, mu nyní zasadil ránu pod pás. Příčinou byl příběh malého šedovlasého pána staršího data narození, který ho dnes v ordinaci navštívil. Bylo mu pětaosmdesát.

Karel H. by nejraději po konci psychoterapeutického sezení starého pána zabil. Čím by si tak ale pomohl? Za chvíli i tak sejde stařík věkem a jeho by za vraždu zavřeli. Ne, to mu za to nestojí. Stále se s tím ale nemohl smířit. „Proč?“ ptal se celý zbytek pracovní doby. Zamířil k autu.

Cesta domů neprobíhala přes Prahu hladce. třiceti minutová cesta se díky zácpě na jižní spojce protáhla na půl druhé hodiny. Zástupy aut se zdály být nekonečné. Byl vděčný za každý metr, který urazil.

Rádio si dnes k ukrácení dlouhé chvíle strávené v autě nepustil. Na přihlouplé česky a anglicky zpívané písničky o lásce, zradě, odpuštění a bezduché komentáře moderátorů neměl po dnešku náladu. Jediné co si přál, bylo být doma. V rodinném kruhu u své milované ženy Jarmily a sedmnáctileté dcery Káti. Vyzpovídat se jim a to i přesto, že etika jeho povolání vyžaduje absolutní diskrétnost. Nikdy o případech z ordinace doma nemluvil. Teď to potřeboval, jako sůl.

Kolona vozů se úplně zastavila. Dvacet minut se nic nedělo. Karel po chvíli vypnul motor, otevřel dveře a jako mnoho dalších řidičů vylezl ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Zlehka pršelo. Nikomu ze stojících řidičů to však nevadilo.

Po příčině zácpy Karel vůbec nepátral. Jindy by snad ano, dnes ne. Před očima měl stále šedovlasého dědulu s příběhem. Karel ten příběh znal. Znal ho léta a mnohokrát se kvůli němu jako malý chlapec budil. Jak šel čas, vzpomínky zmizely. Objevili se až dnes.

Kolona se pomalu začala dávat do pohybu. Karel otevřel dveře a nalezl zpět do auta. Nastartoval a vyrazil kupředu. Po pěti minutách pomalé, táhlé jízdy odhalil příčinu jejich skoro třičtvrtěhodinového čekání. Byla jím srážka škodovky s nákladním automobilem Liaz. Řidič Liazu vyvázl jistě bez zranění. S pasažéry škodovky to bylo jistě horší. Karel se při pohledu na havárku roztřásl. Bylo toho na něj už tak akorát dost.

***

Doma Karla přivítala Jarmila dobrou večeří a úsměvem na tváři. Nechodila do práce. Chtěla být ženou v domácnosti a tak jí taky byla. Karel s privátní psychoterapeutickou praxí vydělal dost.

„Nevypadáš Karle dobře, stalo se ti něco?“ zeptala se jemným hlasem při večeři Jarmila. Takhle zamlklého Karla neviděla léta. Vždy, když přišel domů, byl takový veselý. Řekl ji pár hezkých slůvek typu ‚tobě to dnes sluší zlato‘, ‚ani si kočko nedovedeš představit, jak sem se dnes v práci na tebe těšil‘ atd. Dnes ji jen suše políbil a cosi nesrozumitelného zamumlal. Byl viditelně mimo.

„Ne, nic mi není, nech mě prosím chvíli vydechnout a pak ti všechno řeknu. Kde je Káťa? Chtěl bych ji vidět.“

„Šla ke kamarádce. Přijde v devět. Víc mi neřekla, taky jsme byli mladí, pamatuješ? Možná si našla ňákýho kluka? Co já vím.“

„Hmmm…,“ zamručel Karel. Při slově mladí, to s jeho tělem škublo, jako by jím projel blesk. Nic v životě ho nedokázalo vyvést natolik, jako dnešní rozhovor psychoterapeutický rozhovor o špatném svědomí staršího pána, v kterém asi po půl hodině vyprávění identifikoval vraha svého dědečka.

„No tak, Kájo, řekni mi konečně, co se ti přihodilo,“ dorážela na Karla s vytrvalostí hnané antilopy Jarmila. „Uleví se ti. Vypadáš pod psa. Jsou v tom peníze? Nebo snad ukrajinská mafie?“ začala situaci zlehčovat. „No tak, prosím, pověz mi to,“ škemrala.

„Říkal jsem ti o dědovi, ne?“

„Říkal, Karlíku. Třeba o tom jak jste šli jednou na Vltavu chytat ryby a místo toho jste ulovili amatérského potápěče. Grandiózní úlovek, jsi tehdy povídal. Máme přeci ještě tvoje staré fotografie. Na každé druhé fotce jsi s ním. Proč se ptáš, má to s dneškem souvislost?“

„A jak zemřel, to jsem ti taky říkal? A že vraha nikdy nenašli, víš?“

„Vím, dopravní nehoda. Šli jste s dědou po ulici a tebe náhle přepadla nezdolná chuť na zmrzlinu, kterou prodávali na druhé straně. Vyžebral jsi na dědovi peníze a běžel si ji přes ulici koupit. Děda v té době už nemohl moc dobře chodit a tak přejít silnici u něho znamenalo věčnost. Když jsi byl u okýnka a říkal si o velkou porci míchané vanilkočokoládové zmrzliny, děda byl teprve v půlce silnice. Ulice byla tehdy až na tebe, prodavače zmrzliny a asi tři chodce prázdná.“

„Najednou se z blízké zatáčky vyřítil červený automobil, který to do dědy napálil.“, převzal třesoucím hlasem Jarmilino vyprávění Karel a pokračoval. „Těžké poranění hlavy o obrubník. Děda byl na místě mrtvý. Grázla, který dědu srazil, nikdy nechytli. Až dnes….“

Karel se rozplakal. Jarmila v tichosti vyčkávala, až se Karel uklidní.

Zhruba po pěti minutách Karel k Jarmile tichým hlasem pokračoval vyprávěním příběhu jeho klienta.

Dnes již stařík, říkejme mu třeba Pavel, měl do svých čtyřiceti let, vše na co si jen mohl vzpomenout. Hodnou ženu, dva zdravé syny, dům a chatu. Do ledna roku 1960 byl dle svých slov jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Pak se mu obrátil život naruby.

Na konci ledna roku 1960 začala mít jeho žena, říkejme ji třeba Libuška vážné problémy se srdcem. Dvakrát týdně chodila k lékaři, ale nepomáhalo to. Pavel měl Libušku rád, udělal by pro návrat jejího zdraví cokoliv, bohužel, jediné co mohl, bylo dívat se, jak mu Libuška pomalu mizí před očima.

Šestého června léta 1961 nastal u Libušky srdeční kolaps. Naštěstí Karel byl poblíž a tak mohl v čas nastalou situaci řešit. Ztrácet drahocenný čas voláním sanitky a čekáním na její příjezd nechtěl. Zvlášť když bydlel pouhých šest minut rychlé jízdy od nemocnice. Za přispění svých dvou synů naložil Pavel rychle Libušku do auta a vyrazil k nemocnici. Na dopravní předpisy v tak vypjaté, život ovlivňující, situaci nebral ohled.

Jel rychle. Chtěl být v nemocnici co nejdříve. Bohužel stalo se, co se stát nemělo. Hned za zatáčkou v Masarykově ulici děda. Brzdit v sedmdesáti kilometrové rychlosti již nemělo smysl. Zastavovat poté, co starce odmrštil k obrubníku, vzhledem k jeho ženě Libušce, položené na zadních sedadlech auta, už také ne.

Karlovi se při vyprávění třásl hlas. Jarmila byla bledá. Již v prostřed vyprávění pochopila, že dnešní Karlův klient byl ten, kdo Karlovi zabil dědečka. Vyrovnat se s tím bylo nyní těžké pro oba.

Přes svůj šok způsobený příběhem se Jarmila snažila Karla uklidnit. Sama si ale neuměla představit, jak by se na Karlově místě zachovala. Vyhodila by klienta z ordinace? Zavolala by na něj policii? Zkusila by mu odpustit? Sama nevěděla. Zeptala se tedy Karla, jak se zachoval.

„Vyslechl jsem jeho vyprávění do konce. Manželku mu stejně nezachránili. A s tím dědou prý neví, jak to dopadlo. Asi umřel, říkal. Plakal při tom. Na bezpečnost se prý přihlásit nemohl. Kdo by se potom, kdyby ho zavřeli, staral o jeho dva neplnoleté syny? Už ten fakt, že ztratili mámu, byl pro ně nepředstavitelným šokem. Potom jsem ho už moc neposlouchal. Udělalo se mi z něho špatně. Chtělo se mi zvracet. A tak jsem si s ním narychlo dojednal sezení na příští týden. Myslím, že mám dost času o celé věci přemýšlet. Opravdu nevím, jak se vůči němu zachovám. Zatím jsem mu neřekl, s kým má ve skutečnosti tu čest.“

Nyní plakala i Jarmila. Hodinové ručičky se přiblížily k půl desáté a Káťa stále nebyla doma. Možná to zatím bylo takto lepší. Nebylo by pro Káťu zrovna dvakrát příjemné, najít doma rodiče v takto zbědovaném stavu. Nečekali tedy na ni a šli si lehnout.

V noci Karel nemohl usnout. Hlavou mu táhlo tisíce myšlenek. Na dědu, na bouračku, na mrtvou ženu jeho klienta, na své dětské můry.

Podařilo se mu zabrat až k ránu. Vzhledem k důležité schůzce sjednané s pro něj významným klientem, nemohl spát dlouho. Za půl hodiny se ozval budík. Karel se po něm natáhl a čas buzení přestavil o půl hodiny dopředu. Takto to udělal ještě jednou. Nakonec celý malátný vstal. Udělal hygienu, oblékl se, bez snídaně sešel ke své Mazdě a vyrazil do ordinace.

Venku hustě pršelo. Spánkový deficit byl znát. Jižní spojka byla opět ucpaná. Čas se vlekl. Minuta za minutou ubíhala. Čas návštěvy jeho významného klienta se neúprosně blížil.

Karel sjel z jižní spojky. Rytmické ťukání deště do kapoty vozu Karla uspávalo.

Mikrospánek na sebe nedal dlouho čekat. Karel vjel do protisměru. Pouze pár metrů chybělo do srážky s červeným Fiatem, když se Karel probudil a trhnul volantem doprava. Srážce s Fiatem tak Karel zabránil. Nárazu do malé holčičkou, která si to po okraji silnice vykračovala do školy, už nezabránil.

Karel dupnul na brzdy. Zastavil. Aniž by znal zdravotní stav sražené holčičky, věděl, že svému klientovi smrt svého dědečka nyní odpustil. Jestli však i rodiče malé holčičky odpustí jemu, netušil.