3 Základní psychologické aspekty komunikace v kyberprostoru

3.1 Obecné schéma komunikačního aktu v kyberprostoru

Obecné schéma komunikačního aktu v kyberprostoru je důležité pro pochopení konverzace mezi dvěma osobami, které jsou fyzicky zakotveny v reálném světě, ale jejich komunikace se odehrává právě v kyberprostoru.

Pro vysvětlení toho, jak komunikační akt v kyberprostoru probíhá, vycházím z Plaňavova schématu (1996), který znázorňuje komunikační akt v reálném světě. Z původního komunikačního schématu zachovávám složky týkající se komunikace v reálném světě. Schéma pak dále rozšiřuji o složku kyberprostoru a doplňuji o další prvky. Celé schéma znázorňuje obrázek 1.

Obrázek 1 – obecné schéma komunikačního aktu v kyberprostoru

Legenda k obrázku:

OA – osobnostní proměnné osoby A

ZA – záměr osoby A

TA –transformátor osoby A jeho záměru na sdělení

TAS – virtuálně transformovaná osoba A a její sdělení

TBS – virtuálně transformovaná osoba B, k níž sdělení směřuje

KP – komunikační prostředí kyberprostoru

RV – rušivé vlivy

TB – transformátor, jímž osoba B přijímá a chápe sdělení

ÚB – účinek na osobu B

OB – osobnostní proměnné osoby B

RP – reakce osoby B poté co byla vystavena zprávě osoby A

ZV – zpětná vazba, ta část reakce osoby B, která se vrací osobě A

Naší komunikace v kyberprostoru, jak je patrno z výše uvedeného schématu, se účastní dvě osoby. Osoba A (OA) a osoba B (OB). Fyzicky se nevidí. Komunikují spolu prostřednictvím počítače (TA, TB). Respektive osoba A nekomunikuje přímo s osobou B, ale s jeho virtuální transformací (TBS), která se od skutečné osoby B může dost lišit. To samé platí i obráceně. Osoba B nepřijímá sdělení od fyzické osoby A, ale od jeho virtuální transformace (TAS). Pro lepší pochopení si celý komunikační akt popíšeme podrobněji.

Obě osoby si hned na počátku vnáší do komunikace své osobní vlastnosti. Osoba A, ovlivněna svými osobními vlastnostmi, vstupuje do komunikace s jistým záměrem (ZA). Například chce virtuálně transformované osobě B popsat, jak se včera choval kurzovní lístek burzy cenných papírů a co toto chování způsobilo. Své sdělení má na počátku osoba A v hlavě. Aby ho mohla osobě B sdělit, je potřeba jej převést do formy, v které bude osobě B srozumitelná.

Tato forma může například mít podobu slovní, či písemnou. V našem příkladě osoba A své sdělení bude transformovat skrze počítač do písemné formy. Jakákoliv transformace však nevyjádří myšlenky osoby A stoprocentně, ale pouze částečně a zkresleně. Stejně tak, jako se transformací změnilo sdělení, změnila se i osoba A, která pro osobu B není tou osobou A, která fyzicky sedí před počítačem, ale virtuálně transformovanou osobou A, která se od fyzické osoby A může dost lišit. To samé platí i o osobě B.

Zahrnutí transformované virtuální osoby A a B do tohoto schématu je pro celou komunikaci velmi důležité, protože osoba A nevnímá skutečnou fyzickou osobu B, ale pouze její virtuální podobu, obraz, který na sebe po transformaci do kyberprostoru nabaluje jistá zkreslení. Stejně tak vnímá i osoba B osobu A. Po transformaci pak transformovaná osoba A předá sdělení osobě B v některém z komunikačních prostředí kyberprostoru (KP).

Na toto komunikační prostředí mohou působit různé rušivé vlivy (RV), které přenášenou zprávu mohou dále zkreslit. Virtuálně transformovaná osoba B přijme prostřednictvím komunikačního prostředí zprávu osoby A. Fyzická osoba B si sdělení virtuálně transformované osoby A přečte. Toto sdělení nějak na osobu B zapůsobí (ÚB) a vyvolá v ní jistou reakci (RP). Něco z této reakce (nekomunikování, změna stylu psaní, přímé vyjádření, ..) se k osobě A dostane (ZV) a umožní jí její dosavadní komunikaci korigovat.

Na obrázku 1 je zpětná reakce pro přehlednost zakreslena velmi stručně. Zpětná reakce od osoby B k osobě A samozřejmě prochází transformátory TB a TA.

3.2 Zjevné odlišnosti kyberprostoru od reálného světa

Kyberprostor je v mnoha aspektech odlišný od našeho reálného světa, a proto je důležité si vymezit a definovat jeho hlavní rysy a specifika, jež mají na komunikaci v něm nemalý dopad. Téměř všechny práce autorů (Reid (1991), Suler (1998) …) zabývajících se psychologií kyberprostoru vymezují tyto základní rysy, které nyní uvedu. Anglický výraz uvádím tak, jak jej uvádí Suler (1998), protože se mi zdá nejvíce výstižný.

Omezenost smyslového vnímání (angl. Limited Sensory Experience) je nejvíce patrná při čistě textové komunikaci, kdy se rozhovor odehrává pouze psanou formou.

Komunikující účastníci se navzájem nevidí, neslyší a ani necítí, takže smyslové vnímaní osob, s nimiž komunikujeme, je zcela omezené. Komunikace se víceméně odehrává pouze ve verbální rovině. Zlepšení nastává pokud je komunikace vedena v audio režimu. Protože zde své protějšky můžeme slyšet, tak kromě verbálního obsahu jejich sdělení se k nám dostává i obsah neverbální. Jsme schopni registrovat hlasovou intonaci. Pokud pak k audio přenosu přidáme i video přenos, kdy účastníka hovoru nejen slyšíme, ale i vidíme a dokážeme registrovat mimiku jeho obličeje a případně i gesta, se neverbální obsah komunikace mnohonásobně zvětšuje.

Zapojením sluchu a zraku při audio režimu však naše smyslové vnímání končí. Smysly jako hmat, čich a chuť není v současné době internet schopen poskytnout. Dokonce i výše zmiňované smysly sluch a zrak nevnímají komunikaci tak, jak ji vnímají v reálném světě. Kvalita přenášeného zvuku a obrazu není vždy stoprocentní a osoby, s nimiž komunikujeme, nevidíme celé, nýbrž jejich výřez pořízen dvourozměrným snímacím zařízením.

Proměnlivost identity a anonymita (angl. Identity Flexibility and Anonymity) je v kyberprostoru způsobena tím, že lidé spolu nekomunikují na stejném místě, jak je tomu v reálném světě, ale dělí je od sebe jistá vzdálenost, která znemožňuje přímé ověření toho, kdo ve skutečnosti jsou.

Probíhá-li komunikace prostřednictvím textu, není pro komunikující vůbec těžké vykreslit se jako někdo úplně jiný. Díky tomuto, kdy sami sebe, svou identitu popisujeme, je možné, abychom měli identit několik a mezi nimi přecházeli. Jestliže probíhá komunikace v audio režimu, není obtížné si změnit hlas tak, aby nás náš protějšek správně neidentifikoval. I v audio režimu můžeme mít tedy více identit.

Když do komunikace zařadíme video přenos, je již změna identity velmi obtížná. Ne však nemožná. Souhrnně bychom tedy mohli říci, že pokud komunikujeme v kyberprostoru, máme dvě možnosti. Buďto se vykreslit takovými, jakými skutečně jsme, nebo se můžeme vydávat za úplně někoho jiného. Pokud s někým komunikujeme, měli bychom počítat s tím, že ten, s kým komunikujeme, nemusí být tím, kým si myslíme, že je.

Rovnoprávnost sociálního postavení (angl. Equalization of Status) znamená, že v kyberprostoru má téměř každý stejnou, rovnocennou příležitost vyjádřit sám sebe. Sociální statut jako rasa, pohlaví, věk, postavení, se zde nijak zvlášť nezohledňuje. Na první pohled není nijak zřejmý, a tak nám neklade v komunikaci překážky. Můžeme tak bez ostychu oslovit kohokoliv a bavit se s kýmkoliv.

Dělá-li nám problémy v reálném světě vést komunikaci se staršími lidmi, v kyberprostoru tento věkový rozdíl nezaznamenáme. Soudíme-li lidi podle oblečení, kyberprostor nám k tomu nedá příležitost. To, co se však zohledňuje, je postavení v samotném kyberprostoru. Je zřejmé, že sysop[3], moderátor konference, či webmaster[4] bude mít větší váhu slova a těšit se úctě ostatních než někdo, kdo komunikuje v určitých prostředích pouze příležitostně. Další vliv bude mít jazyková a technická vybavenost. U textové komunikace, která je stále nejrozšířenější, pak dále záleží na stylistických dovednostech.

Překračování územních hranic (angl. Transcending Spatial Boundaries) eliminuje geografické vzdálenosti, které pro komunikaci v reálném světě představují velkou překážku. V kyberprostoru je v podstatě jedno, zdali se osoba, s níž vedeme hovor, nachází v sousedním domě, nebo na opačné straně zeměkoule.

To má za následek, že si ke komunikaci můžeme hledat partnery i vzdálenější, nežli tomu je v reálném světě. Bez problému tak spolu mohou komunikovat a sdílet poznatky například matematici řešící stejnou úlohu. A dokonce i nevědečtí pracovníci spolu mohou sdílet stejné zájmy. Lidé, kteří mají atypické hobby, mají v kyberprostoru daleko větší šanci nalézt spřízněnou duši věnující se stejnému koníčku. A nejen to, kyberprostor nám umožňuje bavit se a sdílet osudy lidí z oblastí zasažených přírodní katastrofou, či válkou ohrožených území. Kyberprostor nemá hranice.

Přístup k mnoha vztahům (angl. Access to Numerous Relationships) se váže k relativní snadnosti oslovit stovky nebo i tisíce lidí a kontaktovat se s nimi. Uživatelé kyberprostoru si mohou prohlížet milióny webových stránek s možností kontaktu na jejich autora. Mohou se účastnit elektronických konferencí, a tak k sobě přitáhnout lidi stejných zájmů. Užitím nejrůznějších vyhledávacích nástrojů mohou lidé své potencionální kontakty pro navázání vztahu vyhledávat s použitím nejrůznějších kritérií a filtrů. A tak i tato možnost nalézt a navázat komunikaci s osobou, která vyhovuje našim kritériím, kyberprostor odlišuje od reálného světa.

Nepřetržitý záznam (angl. Permanent Records) je významným specifikem kyberprostoru. Na rozdíl od reálného světa nám kyberprostor umožňuje si vše zaznamenávat a ukládat. Jak text, tak i audio a video. Uživatelé kyberprostoru tak mohou mít neustálé záznamy o tom, co komu a kdy bylo řečeno.

Takovéto záznamy pak mohou přijít uživatelům velmi příhodné, chtějí-li něco z minulosti přehodnotit, někoho přesně citovat a vyjadřovat se k jeho postojům. Není však správné se domnívat, že uložené záznamy mají odpovídající objektivní hodnotu ve vztahu k nám, protože s jistotou naše emoční reakce budou v každý čas jiné. Budou závislé na našem současném psychickém rozpoložení, a to se mění. V závislosti na naší náladě přikládáme slovům nejrůznější význam a intence.

3.3 Nepříliš zjevné odlišnosti kyberprostoru od reálného světa

Mimo těchto šesti zjevných psychologických rysů kyberprostoru doplňuje Suler (1998) výčet ještě o další čtyři, které jsou rovněž velmi podnětné a zajímavé. V práci jiných autorů se však neuvádějí. Snad proto, že nejsou na první pohled zjevné. Proto je řadím mezi odlišnosti skryté.

Prodlužovaní a zkracování času (angl. Time Stretching and Condensation) souvisí s časovými prodlevami, které v komunikaci v kyberprostoru máme a se snadností zbudovat nové prostředí vhodné ke komunikaci. Prodlužováním času máme na mysli možnost nereagovat v komunikaci bezprostředně, ale s jistým časovým zpožděním.

Při synchronní komunikaci jako chat, či talk, to mohou být sekundy, či minuty. Při asynchronní komunikaci jako email, nebo elektronické konference to mohou být dny, nebo dokonce týdny.

Uživateli je dán jistý čas na odpověď. Zdá se mu, jako by se čas prodlužoval. Ke zdánlivému zkracování času naopak dochází s velmi rychlou obměnou prostředí v kyberprostoru. Zatímco v reálném světě se blíže seznamujeme s několika novými lidmi denně nebo týdně. Čas od času změníme prostředí. V kyberprostoru se obvykle blíže seznamujeme s daleko větším počtem lidí. Totéž se týká prostředí, které se stále vylepšuje a po určitých krátkých obdobích i mění. Dostává nový kabát. Uživateli se tak zdá, že se čas zkracuje.

Zkušenost černé díry (Black Hole Experiences) v kyberprostoru znamená, že se zprávy a data, která vysíláme nebo která očekáváme, že přijmeme, ztratí. Jsou špatně odeslány, či se na přenosové cestě vyskytne porucha a my jako odesilatelé nebo příjemci o tom nedostaneme žádnou zprávu. Nevíme, kam a proč se data ztratily a většinou se toho ani nedopátráme.

Ztracená data, o nichž nevíme a nepředpokládáme, že se ztratily, mohou mít značný dopad na další průběh komunikace. Odesílatel, který ztrátu netuší, přemýšlí nad tím, proč mu nepřichází odezva. Nejrůzněji si to vykládá např. nechutí příjemce reagovat a komunikace se zastavuje. Příjemce zase nedostává očekávanou odpověď a komunikace se zastavuje.

Tato „zkušenost černé díry“ tedy může velmi vážně narušit komunikaci. V reálném světě, snad s výjimkou pošt, se tohoto nedočkáme.

Změněné a snové stavy (Altered and Dream States) mohou nastat, pokud uživatelé kyberprostoru v tichosti sedí a dívají se do monitoru. Ztišení a pohled na obrazovku nás může hypnotizovat. Přestáváme být v kontaktu s reálným světem a více se noříme do světa kyberprostoru. Lawrence Hagerty (2000, s.5) ve své knize Duše internetu píše: „…v podstatě bytí v kyberprostoru je srovnatelné s mimotělním zážitkem, tzv. OOB, který je aktivován formou technologie.“

3.4 Disinhibition Efekt

Je známo, že v kyberprostoru si lidé nesdělují věci, které si normálně sdělují v reálném světě. Rovněž se i odlišně od reálného světa „chovají“, vyjadřují. Cítí se méně omezováni, ztrácí zábrany. Dochází k projevům Disinhibition efektu (Reid, 1991); (Suler, 2001), jakémusi popouštění uzdy (Vybíral, 2001), což má za následek, že někteří lidé v kyberprostoru odkrývají své emoce, sdělují si velmi intimní a důvěrné věci. Chovají se vlídně, nekonfliktně. Disinhibition efekt se projevuje pozitivně. Jiní se naopak stávají hrubými až vulgárními a nepřátelskými. Vyvolávají hádky a rozepře. Jejich chování je konfliktní. Disinhibition efekt se projevuje negativně.

Dopad disinhibition efektu můžeme spatřit i u lidí, u kterých bychom jeho projev zřejmě nečekali. Jako příklad si můžeme uvést výňatek z první internetové konference s Václavem Havlem (MF Dnes, 15. března 2001, str. 3).

Otázka: „Nemyslíte si, že už jste napáchal na naši politické scéně dost škody a že přišel čas, abyste se odebral na zasloužený odpočinek? Olda“

Odpověď: „Vážený Oldo, ubezpečuji Tě, že se mého zaslouženého odpočinku dočkáš a konečně si svobodně vydechneš. Mé politické dny jsou sečteny a blíží se čas, kdy snad budu moci psát něco jiného než jen oficiální projevy a odpovědi Oldům. Tvého dotazu využívám jako příhodné tečky za touto svou první internetovou konferencí. Dala mi hodně, například jsem pochopil, že internet mimo všeho jiného je i prostorem interesantního žvatlání kohokoliv s kýmkoliv, kdekoli. Doufám že tomu nepropadnu jako nemoci šílených krav a nezačnu vinou internetu a internetového žvatlání zanedbávat své ústavní povinnosti. Václav Havel“

Jak vidíme, otázka, která byla jedním z účastníků konference položena, by v reálném světě těžko měla mnoho šancí být před Václavem Havlem vyřčena, zveřejněna a k tomu ještě zodpovězena. Taktéž odpověď, kterou Václav Havel na dotaz reagoval, by si v reálném světě na mikrofon stěží dovolil v takovéto ležérní formě vyřknout.

Nad příčinami disinhibition efektu se zamýšlí celá řada autorů. Jeden z nejúplnějších současných výčtů jeho příčin uvádí Suler (2001). Nyní si celý výčet postupně uvedeme.

Anonymita (angl. anonymity) je v internetové komunikaci velmi častým jevem. Samozřejmě ne nepřekonatelným. Pokud je uživatel, systémový operátor, či jinak odborně vzdělaný člověk a má spoustu času, nemusí být pro něj problém, zjistit si e-mail druhého účastníka rozhovoru, či místo jeho připojení, a tak ho částečně, či úplně anonymity zbavit.

Bohužel většina uživatelů tohoto výkonu schopna není a je odkázána pouze na to, co o sobě druhý člověk prozradí. A ten ze své skutečné, reálné identity nemusí prozradit zhola nic. Jak také slovo anonymita indikuje, mohou být uživatelé bez jména, respektive vystupovat pod nepravými jmény. A to, jak se ukazuje, disinhibition efekt zesiluje. Jestliže lidé mají příležitost oddělit své činy od své osoby, svého já a své identity v reálném světě, cítí se mnohem méně zranitelní.

Cokoliv říkají, dělají, nemůže být spojováno se zbytkem jejich života. Nemusí své chování ztotožňovat a dávat do kontextu s tím, kdo a čím ve skutečnosti jsou. Jestliže dávají průchod nepřátelským pocitům, hrubému a vulgárnímu chování, nemusí za toto chování brát odpovědnost. Nemají výčitky, protože jsou přesvědčení, že kdo se tak chová, nejsou oni. To samé platí i o velmi otevřeném a důvěrném chování. Toto dvojaké chování se v psychologii nazývá disociace.

Neviditelnost (angl. invisibility) – pomineme-li v on-line prostředí přenos obrazu, uživatelé síťového prostředí se navzájem nemohou vidět. Pro druhé jsou pouze tím, co sami o sobě napíší, dají znát. A uživatelé o sobě mohou napsat pravdu, či nepravdu. Vykreslit se takovými, jací skutečně jsou a nebo úplně jinými – krásnějšími, duchaplnějšími.

Téměř bychom mohli říct, že neviditelnost se kryje s pojmem anonymita, protože anonymitou je chápáno zamlčení identity. Ale nemůžeme, protože i když se tyto dva pojmy překrývají, shodné nejsou. To proto, že ač jsme pro druhé neviditelní, není vidět naše skutečné fyzické tělo, můžeme svou identitu popisovat pravdivě a tím přestáváme být pro druhé anonymní. Stejně tak můžeme komunikovat s našimi přáteli, známými, pro něž rovněž nejsme anonymní. Pouze pro ně nejsme viditelní a slyšitelní. A právě tato neviditelnost disinhibition efekt zesiluje.

Při komunikaci se nemusíme starat o to, jak vypadáme, jaký máme hlas, když něco říkáme, jak se tváříme. Rovněž se také nemusíme starat o druhé, s nimiž komunikujeme. Mimika obličeje, gestikulace, barva hlasu, intonace a mnoho dalších drobností, které bychom při komunikaci v reálném světě pozorovali a byli jimi ovlivňováni, nás v prostředí kyberprostoru nechávají klidnými. Nijak se nás nedotýkají, nejsme jimi ovlivňováni.

Stejně tak jako v psychoanalýze, když psychoanalytik sedí za pacientem tak, aby pacient neměl možnost pozorovat psychoanalytikovy reakce. Pokud je pacient nevidí, cítí se svobodněji. A rovněž se svobodněji vyjadřuje. Rovněž tak i v každodenních vztazích lidé občas odvrací od druhého oči, pokud mu říkají něco osobního, či emočního. Je totiž jednodušší nedívat se do tváře druhého. Stejně tomu tak je i u textové komunikace, která, dalo by se říct, dává příležitost držet naše oči odvrácené a tím zesilovat působení disinhibition efektu.

Zpožděné reakce (angl. asynchronicity) – on-line komunikace, speciálně prostřednictvím E-mailu a zasílání zpráv je komunikací asynchronní. Lidé spolu nekomunikují v reálném čase. Mohou čekat s odpovědí minuty, hodiny, dny nebo dokonce i týdny. A právě tento čas, tato prodleva při odpovědích, může způsobovat a zesilovat disinhibition efekt.

Jistě si vzpomeneme, kolikrát jsme v reálném světě litovali, říkali se, že bychom něco udělali, řekli jinak, pokud bychom měli víc času na odpověď. Rovněž víme, jak se naše klasická poštovní komunikace liší od reálné. I v ní se dokážeme více druhému člověku otevřít. Věnovat čas, vyjádřit milostné vzplanutí, pocity a nebo napsat hrubý, anonymní dopis. A tak stejně jako v dopise, toto vše dokážeme i v internetové asynchronní komunikaci. Náš myšlenkový sled se může vyvíjet více stabilněji k hlubším vyjádřením, k tomu, co si skutečně myslíme a cítíme.

Solipsysmická[5] introjekce[6] (angl. solipsistic introjection) – ve významu, že svět kyberprostoru, v kterém se pohybujeme a v kterém se odehrává naše komunikace, je pouze v naší hlavě, vychází především z nedostatku podnětů, které jsou přítomny v komunikaci v reálném světě. Pokud komunikujeme textově a jsme v kontaktu s druhou osobou pouze prostřednictvím monitoru, můžeme čtení textu, či zpráv, které nám druhá osoba zasílá, vnímat jako hlas v naší hlavě. Jako by osoba, s kterou komunikujeme, byla vložena do naší psychiky, neboli došlo k introjekci.

Samozřejmě, že pokud osobu, s kterou komunikujeme, neznáme a nějaký hlas psanému textu, který od ní dostáváme, přiřadíme a v naší hlavě ho slyšíme, není to ve skutečnosti hlas, který jí v reálném světe skutečně náleží, ale hlas někoho z našich známých, přátel, či blízkých. Nevědomě, či vědomě si pak k takovému hlasu můžeme přiřadit i vizuální podobu a s ní i další vlastnosti. Například jak se chová, jaký je typ osobnosti, je-li nám tato osoba sympatická, či nikoliv“

Po tomto všem se osoba, s kterou komunikujeme stává postavou z našeho vnitřního světa. Postavou, která má rysy, jaké sama skrze textovou komunikaci uvádí, ale také rysy, jaké jí přiřazujeme my podle našich přání a potřeb. Jak se pak osoba, s kterou komunikujeme, stává více přesnou a v naší mysli reálnou, můžeme si začít nevědomě myslet, že textová komunikace probíhá v naší hlavě, tak jako by šlo o dialog mezi námi a touto osobou uloženou v našich představách. Nastává dialog, kterým ve svých představách lidé normálně během dne komunikují. Lidé tak fantazírují například o diskusích se svými nadřazenými, přáteli, … Ve svých představách, kde jsou bezpeční, se cítí volněji, svobodněji a jsou schopni dělat věci, které by jinak nedělali. On-line textová komunikace se může stát velmi podobná této komunikaci v mysli, kdy se pak lidé chovají jinak než v reálném světě.

Rovněž tak, jako když osobě přisuzujeme hlas a podobu někoho z našich známých, můžeme ji přiřadit i náš vlastní hlas. Tím můžeme projektovat nás samé. Pokud tak učiníme, cítíme se, jako bychom mluvili sami se sebou a že se před sebou nestydíme, říkáme všechny druhy věcí, které bychom nikdy druhým neřekli.

Neutralita postavení (angl. neutralizing of status) – je v internetové komunikaci další významnou odlišností od reálného světa. Jestliže se komunikující nemohou navzájem vidět a nemohou vidět ani prostředí, místo, odkud jejich partner s nimi komunikuje, nevědí, zdali se jedná o nějakou významnou osobnost sedící v krásně vyzdobené místnosti nebo jen o „obyčejnou“ osobu, která se nudí za obrazovkou monitoru. A dokonce i přes to, pokud by lidé znali něco o skutečném postavení osoby, s kterou skrze síť komunikují, tak výše jejího postavení může mít, a většinou má, menší dopad, nežli v komunikaci odehrávající se v reálném světě.

V mnoha případech má na internetu kdokoliv rovnocennou příležitost oslovit kohokoliv. Každý, bez ohledu na postavení, bohatství, rasu a pohlaví, začíná komunikaci na stejném poli, na stejné úrovni. Jediné, co zde může určovat výhody oproti jiným, jsou stylistické dovednosti, myšlenky, výdrž v komunikaci a znalost používané technologie, komunikačního programu. Příčinou zvýšení disinhibition efektu je zde to, že lidé mají ve skutečném světě strach se před autoritativní osobou svobodně vyjadřovat. Mají strach z projevu nelibosti, zesměšnění, zamítnutí, nepochopení, případného trestu. Jsou více formální. Při komunikaci v kyberprostoru však cítí komunikaci rovnocennou, s pocitem minimální autoritativnosti. Jsou schopni mluvit více otevřeně, chovat se méně formálně.

Pokračování příště:

Psychologické aspekty komunikace na internetu – Díl I.

Psychologické aspekty komunikace na internetu – Díl III.

Psychologické aspekty komunikace na internetu – Díl IV.

Psychologické aspekty komunikace na internetu – Díl V.