Taneční parket prosycený barevnými efekty, které vycházejí ze stropních rotačních reflektorů, zaplavuje svými dunivými tóny, agresivní, strojová technohudba konce devadesátých let. Osamělá jednadvacetiletá polonahá dívka, zřejmě pod vlivem extáze, vytváří na parketu démonicky rychlé taneční kreace. Vzrušuje mě.

Její blonďatá hříva poletuje rytmicky vzduchem. Její paže prudce vystřelují od těla ke stropu a následovně míří ihned k zemi.

Neznám ji. Padá na kolena. Chvíli se plazí po zemi. Pak jakoby na kratičký okamžik přestala působit zemská tíže, odpoutává se od země a vznáší se nad parketem. Je fantastická Dopadá na nohy. Levá, pravá, levá, pravá. K nohám přidává kroužení boky. Rukama opisuje těžko popsatelné trajektorie. D’J nasazuje v rychlém sledu za sebou stále nové a nové technoskladby. Pět minut, deset minut, půl hodiny, hodinu, dvě. Bez přestávky.

Pomalu se začínám rozhlížet kolem sebe. Přesto že mě chtíč neopouští, začíná mi být z prázdných pohledů, z kterými se mé mírně narudlé oči setkávají, na zvracení. Propadám silně melancholickým pocitům. To oni jsou já a já jsem oni. Každý z přítomných na této technopárty by mohl být mým dokonalým duševním obrazem. Všichni jsme stejní. Unaveni životem, bez cílů a ideálů. Znechuceni z betonových měst, plných smogu, aut a násilností. Uzavřeni sami v sobě. Opuštěni, bez přátel .

Nikdy jsem si ani v duchu nepomyslel, že takhle jednou skončím. Kam se vytratily mé sny? Kdo mi ukradl má tajná přání? Kdo mě zbavil vůle, tolik potřebné k jejich uskutečnění? Společnost? Televize? Bezduché videohry? Alkohol? Drogy? Pohodlný život? Má vlastní neschopnost se realizovat? Nevím.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera, na dobu, kdy jsem chodil do mateřské školky. Všichni jsme byli v té době dětských let plni elánu, touhy poznávat, učit se novým věcem. Zaníceně jsme si hrávali na vojáky, prodavače, doktory, kosmonauty, bagristy, řidiče z povolání, strojvedoucí, nebo průvodčí. Na pískovišti jsme v létě stavěli monstrózní hrady, budovali jejich opevnění a pak se je takticky, prosti od násilí, pokoušeli dobýt.

Tenkrát měl pro mě život ještě smysl. Nedovedl jsem si představit, že bych měl někdy umřít. Nevidět pak už nikdy západ a východ slunce? Noční oblohu plnou hvězd? Neslyšet zpívat slavíky v korunách stromů? Nikdy. Chtěl jsem být lékařem, s mocí zbavit lidstvo smrti. Jak pošetilé a naivní? Ale přesto kouzelné a nevinné.

S postupem na základní školu, se mi sny pomalu začali rozplývat, jak pára nad hrncem, hlavně díky jistým učitelům, kteří nás všechny všemožným způsobem zrazovali, vysmívali se všemu co jsme dělali a s potěšením odhalovali naše slabiny ***, které jsme pečlivě skrývaly před ostatními.

Pomalu jsme se začínali přibližovat realitě. Nepřímo jsme byli přinuceni zříci se vlastní identity, svobodného myšlení ve prospěch třídního kolektivu, systému, státu. Šlo to hladce. Byli jsme, nemyslící, lehce tvarovatelnou hmotou. Každý si s námi mohl dělat co chtěl.

Říkali nám, to je dobré a ani by museli cokoliv zdůvodňovat, bylo to v našich myslích dobré. Říkaly nám, to je špatné, a aniž by museli co zdůvodňovat bylo to v našich myslích špatné. Nikdy jsem se proto nedivil dětem, které s nevinou, bezelstnou tváří udávali politickému zřízení vlastní rodiče. A nikdy jsem se taky nedivil rodičům, kteří přes to všechno dál své ratolesti z celého svého srdce milovaly. Naše osobnost začínala být formována k jejich obrazu. Obrazu poslušných, nemyslících strojů.

Stal jsem se strojem. Přestal jsem být sám sebou, a přijal takovou formu civilizační šablony osobnosti, na jejímž základě jsem konal přesně to, co se ode mě očekávalo. Na jejímž základu jsem se stal přesně takovým jakým byli všichni ostatní. Mé přirozené osobní rysy byly potlačeny. Má osobnost byla plně zautomatizována. Nepřemýšlel jsem o tom zdali jsem sangvinik, cholerik, flegmatik nebo melancholik. Sebevědomí mi na přímočaré linii, kterou mi kdosi předem vytyčil, nebylo potřeba. A emoce šli stranou. Ale na jak dlouho?

Myslím si, že pokud mi puberta něco dala, tak to byla právě šance, která mi umožnila přeměnit se z robota zpět na člověka. Pustit konečně své ego ke slovu. Z počátku to nebylo vůbec jednoduché. Oni na mou změnu byli připraveni. Já na jejich reakce ne. Začal jsem vést boj na dvou liniích. Na linii vnější, se svým okolím a na linii vnitřní, se svým nitrem. Zvítězil jsem. Konečně po mnoha letech mi bylo dopřáno být zase sám sebou. Na své sny z mateřské školky, jsem bohužel zapomněl.

Svoboda je krásná věc, ale v mnoha aspektech působí velmi destruktivně. Během několika měsíců vzali za své veškeré tabu. Za své vzali též veškeré autority, které nademnou stály a já začínal po vzoru A. Rimbauda konečně žít. Nic už pro mě nebylo svaté. Cestoval jsem z místa na místo, ale nedokázal se usadit. Užíval si veškerých světských radovánek, ale v duši jsem už nedokázal najít plné uspokojení a klid. Za svou svobodu jsem zaplatil nesnesitelnou samotou, a prázdností. Být ale opět strojem už nedokážu.

Párty pomalu končí. Hudba doznívá, a já se starým osvědčeným způsobem přibližuji k oné okouzlující dívce z parketu, abych ji na dnešní noc nabídl své lože. Po několika sladkých lichotkách jej přijímá.

Ležíme spolu v posteli a něco mi podprahově šeptá, „ta dračice má AIDS“.

Není to v tuto chvíli jedno? Začínáme se pomalu a něžně milovat.

*** Záměrně použito části textu písně „Happiest Days of Our Lives“ kapely Pink Floyd, z alba The Wall.