Po několika horkých, nekonečně dlouhých hodinách stařičký poloprázdný autobus zastavuje. M’Hamid, malá vesnička v severovýchodní saharské části Maroka. Konečná. Celí rozlámaní pomalu vstáváme, protahujeme se, míříme ke dveřím a vystupujeme. Před autobusem čekáme na zavazadla. Kromě nás, čtyř Čechů, dvou nezávislých cestovatelských párů, kteří jsme se náhodou před týdnem potkali v youth hostelu v Marakéši, sem dnes žádní cizinci nedorazili.

Stanový „hotel“ se sprchou …

Na naše hlavy padají veškeré rozličné nabídky týkající se ubytování, pouštní vyjížďky na velbloudech, příjemného a levného stravovaní, výhodného nákupu koberců od nahaněčů a obchodníků, kteří trpělivě čekají na příjezd každého autobusu. Jeden nabízí ubytování v hotelu pár metrů od autobusu v přepočtu za 60 Kč. Další nabízí ubytování, které je o 300 metrů dál, za 35 Kč. „Vše v nejvyšší kvalitě, samozřejmě s teplou sprchou,“ dodává.

Nabídky koberců, které jsou levné, ale nepotřebné, ignorujeme. Rovněž tak i vyjížďku na velbloudech. Počká. Aktuální je se teď ubytovat. Zavazadla dostáváme v pořádku. Třicet pět korun za noc zní lákavě. V nejvyšší kvalitu a teplou vodu poučeni minulostí nevěříme. V „o 300 metrů dál“ také ne. Děláme dobře, alespoň nejsme zklamaní. Po dvaceti minutách chůze, daleko za vesnicí, spatřujeme malý obytný komplex sestávající se hlavně ze stanů. Je obehnán vyšší hliněnou zdí. To proti písku. U vnější strany zdi je ustájeno několik velbloudů a oslů.

Vcházíme do „hotelu“. „Vítejte v Maroku,“ zdraví nás standardním pozdravem jeden z vlastníků. Cena zůstává 35 Kč. Jsme ubytováni v jednom ze stanů. Na noc dostáváme svíčky. Pro úplnost se ptáme na horkou sprchu. „Bohužel,“ dostává se nám odpovědi. „Můžete zkusit nomádskou koupel v písku. Toho je zde všude dost.“ S úsměvem za tip děkujeme. Nomádskou koupel ale raději ani v následujících dnech pobytu nezkoušíme. I beztak máme písek po chvíli všude….

Maroko není Evropa

Po téměř měsíčním nezávislém putování po Maroku, jsem touto pro nás exotickou severozápadní africkou zemí nadšen. „Maroko není Evropa,“ říká mi první večer pobytu jeden mladý Maročan v nočním vlaku z Tangeru směrem na Rabat a mě nezbývá, než s ním souhlasit. Je neuvěřitelné, kolik se toho za těch několik málo kilometrů, které dělí Maroko od Španělska změní. Lidé, jejich chování a architektura jsou velmi odlišné.

Na ulicích přibude značné množství zvířat. Kromě aut zde funkci dopravních prostředků stále ještě zastávají osly a koně. Dále i náhled na vaši osobu je jiný. Zde přestáváte být anonymní součástí davu. Každý si vás pro vaši evropskou jinakost všimne. Přes vysokou chudobu se ale není nutno divit, že vás v jednom kuse někdo oslovuje a snaží se vám, chtěje si přivydělat, nabídnout jakoukoliv službu. „Chcete si koupit jízdenku na vlak? Ukážu vám přepážku.“ „Chcete si koupit něco k jídlu? Zavedu vás do restaurace.“ „Chcete osobní ochranu? Je tu nebezpečno. Poskytnu vám ji.“ Tolik a mnoho dalších věcí je vám neustále někým nabízeno. Odmítnout lze naštěstí vždy. Někdy to však není lehké.

Život většiny Maročanů není jednoduchý. Pro vysokou nezaměstnanost v zemi jich zůstává mnoho bez práce, a tak mnohdy nemají na víc, než na jídlo. Téměř polovinu 28 miliónové populace tvoří lidé mladší 20 let. Převážně na jihu má normální průměrná rodina deset až patnáct dětí. Z čeho jsou všichni živy mi dodnes zůstává trochu záhadou. Na Sahaře několik „movitějších“ rodin vlastní malé obchůdky, políčka s datlemi a krmením pro zvířata a i samotná zvířata. Chudší rodiny nevlastní skoro nic a přežívají ze dne na den.

Dětské dilema: škola, nebo práce

Není také vůbec zvláštností, že do práce jsou mnohde zapojovány i děti. Osobně jsem se s pracujícími dětmi setkal v sektoru služeb. Pracují jako prodavači, falešní průvodci, nebo čističi bot. „Kolik hodin denně trávíš v obchodě?“ zeptal jsem se jednoho čtrnáctiletého prodavače, s nímž jsem se během několika dnů pobytu v Zagoře spřátelil. „Tak od osmi ráno do půlnoci,“ odpověděl jakoby nic. „I o víkendu?“ doplnil jsem, překvapen délkou pracovní doby, svou otázku. „Jak o víkendu? Prodávám každý den,“ nepochopil plně smysl mého podivu. Byl rád, že pracuje. K čemu nějaké volno.

Přestože školní docházka je v Maroku povinná, ne vždy a všude se na ni dbá. Občas, když jsou děti starší, tak že mohou pracovat, do školy nechodí a raději se pokouší vydělat rodině a sobě nějaké peníze. Absence dětí ve škole je taktéž patrná v řídce obydlených místech, kde to do ní mají děti daleko. Samostatným problémem jsou i některé z dívek, které občas rodiče s pozice své víry, nechtějí do školy mezi chlapce pouštět.

Proč Maročané zůstávají doma

Oficiálním jazykem v Maroku je arabština. Druhým jazykem, kterým mluví téměř každý je francouzština. Ta přetrvává z první poloviny 2O století, kdy Maroko několik desítek let zůstávalo pod francouzskou správou. Angličtina je až na třetím místě. Vzhledem k relativně značnému turistickému ruchu se jí mnoho Maročanů snaží naučit samostudiem, či intenzivním stykem s cizinci. Někteří jsou až zklamání, že se na školách neučí povinně. Učit by se podle mnohých měla. Přestože poměrně dost vzdělaných Maročanů anglicky mluví, neumí anglicky psát. Občas se tedy stane, že vás jako cizince kdosi požádá, zdali byste mu mohl napsat dle jeho verbální předlohy pohled, či dopis pro známé z Evropy. Kromě několika anglických pohledů jsem světe div se psal jeden v českém jazyce do Ostravy.

Vycestovat do ciziny je pro Maročany dle jejich slov velmi složité. K tomu aby mohly navštívit například Evropu potřebují pozvání a dále se prokázat značnou finanční částkou, kterou nemají. Do Alžíru, kam prý kdysi jezdili, pro vleklé spory o západní Saharu nemohou. Pro tyto problémy s cestováním si s vámi mnoho lidí bude chtít o vaši zemi a zemích okolních při šálku silného mátového čaje popovídat. Za každou informaci vám jsou vděčni. Velmi dobré je mít u sebe několik pohledů nebo fotografií vašeho města, nebo kraje. Někdy, hlavně na jihu, je ale velmi těžké lidem vysvětlit, co to vlastně na obrázku vidí. Největší práci jsem měl s vysvětlováním pojmu muzeum a kostel. Hradecké muzeum je nádherná veliká budova a tak jim bylo zatěžko pochopit, proč a k čemu tam jsou shromažďovány věci vypovídající o historii města a pořádány výstavy. Chrám Svatého ducha byl zase obdivován jako nádherná mešita. O chrámech a kostelích nikdy neslyšeli.

Pár poznámek o cenách

(pozn. autora – ceny dnes budou asi o něco vyšší)

Pro návštěvníky samotné není v Maroku nijak zvlášť draho. Všeobecně tam je levněji než u nás. Ceny potravin jsou o něco málo nižší. 100 km autobusem přijde průměrně na 70 Kč. Vlak je o trochu dražší, zato i na naše poměry kvalitní. Levné, čisté ubytovaní lze sehnat od 35 Kč na Sahaře po 105 Kč v centru velkých měst. Dva dny na velbloudu s noclehem v nomádském stanu a jídlem stojí cca. 700 Kč. Protože v Maroku u většiny zboží nemají obchodníci stanoveny pevné ceny, hodně záleží nakolik cenu věci, o níž máte zájem, usmlouváte. Někdy rozdíl původní ceny před smlouváním a po něm je značný.

Kudy vede cesta za exotikou

Doprava z Čech do Maroka je snadná. Přes Německo, Švýcarsko, Francii se lze do přístavního jihošpanělského městečka Algeciras odkud na africký kontinent odplouvají nejlevnější trajekty přepravit velmi lehce vlakem, autobusem nebo dokonce autostopem. Z Algecirasu pak lze dále lodí pokračovat do španělské Ceuty za v přepočtu cca. 430 Kč, nebo o něco vzdálenějšího marockého Tangeru za cca. 710 Kč.

K návštěvě Maroka Český občan potřebuje vízum. Jeho získání je věc pouze formální. Do jednoho týdne, po domluvě i dříve, vám v Praze na marockém konzulátě za 500 Kč vystaví bez problémů jednoměsíční jednovstupé vízum. Dvouvstupé stojí 750 Kč.

Čas kdy se do Maroka vypravit hodně závisí na oblasti, kam byste se chtěli podívat. Standardně se doporučují měsíce duben, květen, září a říjen. Nicméně, u prostřed léta se dají nádherné dny prožít jak u Atlantiku, tak v horách. S deštěm by problémy být neměli spíše s vysokými teplotami. Na Sahaře mohou přes den vystoupit až na 50 C, což není nic příjemného.

Co se týká otázky vaší bezpečnosti při pobytu v Maroku, lze odpovědět, že není horší, než u nás. Určitá míra obezřetnosti je ale nutná. Hlavně co se týká krádeží. S násilnými akty se nesetkáte. Maročané jsou velmi příjemní a svým způsobem obětaví.

Co je k vidění? Pro každého něco

K vidění a navštívení je toho v Maroku mnoho. Záleží jen na vás, co máte rádi. Přitahují-li vás slunečné pláže a Atlantik, je vám k dispozici prakticky celé západní pobřeží. Od Tangeru, přes známé moderní letovisko Agadir, až po dalekou Dakhlu, která se nachází daleko pod úrovní Kanárských ostrovů. Pro milovníky hor se nabízí nenáročné, avšak krásné, marihuanou oseté, pohoří Rif. Pro náročnější pak rozsáhlé pohoří Středního a Vysokého Atlasu s nejvyšší horou severní Afriky Jbel Toubkal jejíž výška je 4167 m n.m. Dále pak nádherné pohoří Antiatlas. Pro romantické duše, milovníky velbloudů a příznivce díla Saint-Exupériho má Maroko připravenou až nevyjádřitelně magicky úchvatnou Saharu s možností sjednání si individuálního i několikadenního výletu na velbloudech do jejího nitra. Lidé, lačnící po civilizaci a starobylých městech si na své dozajista přijdou také. Městům jako například Marakéš, Fés, Meknés, Rabat, Tanger se nedá zhola nic vytknout.