Chvilku před půlnocí dosáhla oslava vrcholu. Šampaňské teklo proudem, zákusky podávané na stříbrných podnosech pomalu mizely a hosté, zpočátku přirozeně ostýchaví, se nyní beze studu celou svou duší oddávali této velkolepé zábavě, podbarvené hudbou 60. let, která se linula z útrob mosazné trouby stařičkého gramofonu.

Středně podnapilý Jirka neohrabaně vylezl na stůl. Hlasitě zatleskal, čímž si vynutil chvilkovou pozornost několika hostů, a pod návalem náhlé, alkoholem vyvolané invence, začal pět ódy na oslavence, starého pána. – …Buďme rádi, že ho máme / ať nám dlouho vydrží / starej pán je stejně třída / to už ale každej ví…

„Drž hubu,“ reagoval hrubě na Jirkův toporný přednes kdosi vzadu, „a pusť tam místo sebe Marii. Starej pán si chce jistě taky trochu užít.“

„Ano Marii. My chceme Marii,“ začala s nadšením provolávat většina hostů, a jejich zraky se pomalu začínaly upínat do levého rohu místnosti, kde si to na zemi rozdávala Marie s Ivanem, jako by tam byli sami. Ničeho, krom svých dvou nahých těl pevně zaklesnutých do sebe, si nevšímali. Po chvíli se všem tato trapná podívaná stala nudnou a místnost opět ožila.

Honza z nadměrného množství zkonzumovaných lihovin začal zvracet na koberec, a Milan, který si toho všiml, se na celou místnost rozkřičel, „to prase tady blije, pojďte ho vyhodit z okna. No tak, pojďte mě s ním pomoc k oknu. Blije tady, copak to nevidíte. Je to prase.“

„Jasně je to prase,“ přidal se k Milanovi Jindra. „Starej pán si dá jistě jaterničky a ovárek. Dá si ještě někdo.?“

Nad hlavami přítomných se objevil les rukou.

„Petruš, skoč do kuchyně starýho pána pro paličku a sekáček. Dneska si ještě všichni pošmáknem.“

Petra se po chvíli vrátila s kovovou paličkou, a velikým ocelovým sekáčkem. „Vzala jsem taky nůžky na kuře,“ nezapomněla se pochlubit.

„Chytrá holčička,“ pochválil ji Jindra. „Vážení, je zde někde mezi vámi přítomno kuře.“

„Já jsem přeci tvoje kuře,“ rozjíveně z chodby zapištěla Jindrova dívka Renata, která vůbec
netušila o co jde.

„Zamlouvám si prsíčka,“ hbitě reagoval Marek. „A já stehýnka,“ nezůstal pozadu Jirka.

„Trošku se nám prasátko cuká. Kdo mi ho přidrží?“ zeptal se Jindra, který se už chvíli snažil, svým skelným zrakem, zachytit Honzovu neustále sebou škubající hlavu.

„Já,“ přihlásil se dobrovolně Franta a už se z vnějšku hloučku prodíral k Jindrovi.

„Co se to tam děje?“ domáhal se vysvětlení z rohu místnosti vyčerpaný Ivan, kterému se čirou náhodou podařilo na chvilku opustit Mariin ráj sedmi neřestí. Než-li mu však kdokoliv v stačil odpovědět, přilnul přičiněním Marie s vypláznutým jazykem zpět k jejímu nikdy nevyhasínajícímu klínu.

Honzova rozbitá hlava, jediným silným máchnutím sekáčku oddělená od těla, se nyní válela na podlaze.

„Dá si někdo fotbálek pánové?“ začal vyzvídat Marek, zatímco Jindra z Honzova rozpáraného břicha šetrně vytahoval střívka. „Nikdo mezi vámi si nedá? Ani starý pán by si nezačutal? Tak dobře,“ a naštvaně nakopl Honzovu hlavu s takovou silou, že proletěla celou místností, rozbila okno a ztratila se kdesi v nočním tichu opuštěné ulice.

„To teda byla šlupka,“ s obdivem pogratuloval Markovi Roman a oba dva se pak vzájemně poplácali po zádech.

Jindra se postavil, zvedl ruce s čímsi rudě krvavým nad hlavu a obřadně pronesl, „jestli někdo z vás přítomných v životě toužil po Honzově srdci, má jedinou a poslední šanci ho nyní získat.“

„Já,“ reagoval s maličkým zpožděním s vysokou fistulí v hlase Tonda. Jen, co ho od Jindry převzal, nacpal si jej celé do huby a slastně si pomlaskával.

„Tak co bude s tím kuřetem?“ začali se svého dožadovat Marek s Jirkou, kteří se už déle nevydrželi dívat na Jindru s Frantou, jak si pochutnávají na Honzových výživných ledvinkách.

„No jo, za chvilku už na to skáknem, “ odpověděl s plnou pusou Markovi Jindra. „Renato, pojď sem prosím-tě na moment.“

„Ano drahoušku?“

„Hlavinku položíme sem na stůl.“

„Nebude to bolet?“

„Copak bych ti někdy ublížil? Zavři očka a mysli na něco krásného slepičko moje.“

Bezhlavá Renata ještě chvíli před tím než vypustila duši létala po pokoji a pak se bezvládně svalila na zem.

Z Ivana zalezlého v Marii koukali už jen nohy.

„Fůj, ty stehna jsou hnusný,“ vyplivl naštvaně obsah svých úst na zem Jirka a začal se dravě sápat po Markových prsíčkách.

Milan zatím jemně uchopil Renatinu hlavu, a procítěně ji políbil. „Nikdy jsem pánové nevěřil tomu, že chladná ženská může být tak sladká.“

„Hmmm, moc vtipný,“ zareagovala podrážděně na Milanův pokus o vtip, doposud tichá Petra a vydloubla si naštvaně oko.

V Jindrovi se probudil malý chlapec. „Jé kuličky, budeme hrát kuličky,“ a začal shánět něco, čím by vyhloubil do betonové podlahy důlek. Nenašel nic.

Ivan se v Marii ztratil úplně. Po chvíli se ztratili i všichni ostatní.