Příběh první
Začalo to někdy v létě, když jsem po týdnu dojel pro Gabču s dětmi na Moravu, kde trávily týden u dědy a babičky.
„Tatínku,“ oslovil mě po několika slovech přivítání Davídek, „kolik penízků stojí zlato?“
„Moc penízku Davídku, zlato je drahý kov,“ odpověděl jsem mu popravdě a čekal, co mi řekne.
„Babička s dědečkem mají tatínku moc penízků. Mají tady kliky ze zlata. Pojď se podívat.“ Šel jsem. Kliky byly pozlacené, Dádovi jsem však iluze o pravosti zlata na pozlacených klikách a neskutečném bohatství babičky s dědečkem brát nechtěl a tak jsem souhlasil. „Babička a dědeček jsou Davídku bohatí.“
Večer, když jsme se celá rodinka vrátili domů, první do čeho se Davídek pustil bylo zkoumaní našich obyčejných klik. „Tatínku, proč nemáme zlaté kliky jak babička s dědečkem? My nejsme tak bohatí?“ Začal ze sebe sypat jednu otázku za druhou Davídek.
Co na to dítěti říct? Zkusil jsem, nyní pravdu, „Oni, zas tak moc Davídku ty kliky u Dědy a babičky zlaté nebyly, byly jen pozlacené.“ Davídek na toto nereagoval, jeho přesvědčení, že babička má kliky ze zlata bylo silné. Obcházel naše kliky a posmutněle je zkoumal.
Najednou radostný výkřik, „Tatínku, tatínku, našel jsem na klice trochu zlata. Takové mikroskopické množství, pojď se podívat. Šel jsem, nic jsem neviděl, ale Dádovi jsem radost brát nechtěl. Za jeho pátrací snahu jsem ho pochválil.
Na nějaký čas pak honba za zlatem ustala.
Příběh druhý
Zhruba před měsícem přinesl Davídek z venku domů plastovou krabičku s kamínky.
„K čemu Davídku máš ty kamínky,“ zajímal jsem se.
„Budu je tatínku prodávat. To nejsou obyčejné kamínky, to jsou kouzelné kamínky. Potřebuji penízky. Koupíš mi tatínku pokladnu?“
„V obchůdku máte Davídku přece s Lucinkou pokladnu.“
„Ale to je tatínku jenom jako pokladna, já potřebuji opravdickou pokladnu.“
„Opravdickou pokladnu ti Davídku nekoupíme, budeš muset prodávat s tou co máš a nebo si vyrobit vlastní třeba z Lega.“
Davídka nápad vyrobit si pokladnu z Lega nadchl. Něco málo jsem Dádovi pomohl s tvarem a hezká pokladna byla na světě. Davídek byl na svůj výtvor pyšný.
„Tak a teď tatínku můžu prodávat kamínky?“
„A komu je budeš prodávat?“
„Lidem.“
„A kde?“
„Před domem na lavičce.“
„Myslíš, že si je od tebe někdo koupí?“
„Nevím, zkusím to.“
Je těžké brát dětem iluze. Začali jsme si tedy povídat o opravdickém nakupování a prodávání. Byl večer, šlo se spát.
Ráno slyším, jak budí Davídka Gabča do školky.
„Davídku, vstávej, musíš do školky. No tak Davídečku, vstávej.“
Davídek nakonec vstal. „Maminko, já nemůžu jít dnes do školky.“
„Proč Davídku nemůžeš?“
„Musím Maminko do práce, prodávat kamínky.“
„Musíš Davídku do školky,“ nenechala se přesvědčit Gabča.
Davídek si to zamířil ke mně. „Tatínku, kdy budu prodávat kamínky?“
„Až se vrátíš ze školky Davídku.“
„Tatínku, ale já nemám čas chodit do školky, já musím tatínku pracovat. Musím prodávat“
Nakonec Davídek prodal jeden kamínek babičce. Trošku ho mrzelo, že jich neprodal víc, ale tak nějak pochopil, že kde nejsou kupující, nejsou potřeba ani prodávající.
Pokračovát dále ve čtení příspěvku »