Začaly s tím děti. Začaly s tím, když jsem je dnes večer uspával.

“Tatínku, chceš slyšet nejdivnější písničku?” zeptal se mě ležící Davídek, když již cítil, že ze mě žádná pohádka nekápne.

“No, jasně že jo” odpověděl jsem a čekal, co za nejdivnější písničku z Davídka vyleze. Překvapivě se přidala i Lucinka.

“Pásla koně na betoně,
koupala se v nožíkách,
vypíchla si oko vdolkem
a chodila po rukách

mám babičku v Americe,
je v gumové plantáži,
domů jezdí na melounu,
salámem se odráží.”

Nezbylo mě než si tuto nejdivnější písničku zapsat.

“Tati a chceš ještě něco slyšet? Teď spíš takovou nejdivnější říkanku, než písničku” ozval se chvíli potom, co jsem si písničku zapsal opět Davídek.

“Chci.”

Davídek s Lucinkou spustili přednes.

“Jednou za onoho času
voda se sypala a písek se lil,
silnice byla posypána škvarkama
psi po ní lítali a hlady chcípali

pán řeknul svým učedníkům,
vemte si rance a běžte do práce”

Hlava mi šla kolem.

“Tati jakou nejdivnější písničku znáš ty?” zeptal se zas po chvíli Davídek.

Divnější písničku a říkanku Davídku neznám, odpověděl jsem a děti spokojeně usnuly.

Stejně mi ale jejich divná písnička a říkanka teď vrtá hlavou a tak bych se vás rád chtěl zeptat, znáte také nějakou divnou písničku, či říkánku?

11 komentářů

Tak nám včera Davídek s Lucinkou daly hádanku:

Lucinka: Je to modrý a má to na hlavě klobouk?

Davídek: Má to játra ve skříni?

Lámeme si hlavu. Gabča na Davídkovu hádanku odpovídá lednička. Davídkovi záři očka a říká, jóóó.

S Lucčinou hádankou je to těžší. Modrá houba? Ne. Modrý panáček? Ne. Po chvíli se necháváme poddat.

No přece modřina, usmívá se Lucinka a je šťastná, že její hádanka byla neuhodnuta.

Jeden komentář

Jednou přišly děti domů ze školy ihned po obědě a sluply ještě jeden oběd doma.

“Vy jste nebyly na obědě?” Ptám se.
“Byly.” Slyším trojhlasně.

“A co jste měly?”
“Kuřecí stehna” Odpoví.

“A to vám nechutnalo?”
“Jo, ale jedly jsme pomalu a pak už chodila učitelka s pytlíkem a vybírala maso.” Říkaj s klidem.
“Jak, vybírala maso?” Divím se.

“Pro psa.”
“Vona má psa?” Nezdá se mi…

“No nemá.”
“To nosí domů, manželoj a rodičům.”

9 komentářů

Teď když má již Davídek svůj první druhý zub (Dádovi dnes vypadl první zoubek) snažím se mu čas od času připomenout fakt, že o druhé zuby musí pečovat ještě o něco víc, než o ty první, protože třetí mu už nikdy nenarostou.

“Ale tatínku,” usmívá se na mě Davídek při čištění zoubků, “třetí zuby budu mít přece vyndávací, jako má babička.”

Myslím, že se už docela těší.

Jeden komentář

“Auuu, už nemůžu děti, už po mě neskákejte,” směju se na rozverného Davídka a Lucinku, kteří po mě vesele skáčou. Myslím, že toto zná každý rodič.

“Ještě tatínku, ještě,” jásají děti. Lucinka mě začíná lechtat.

“Néé, už,” říkám a snažím se děti nějak zklidnit. Děti se ale nedají.

“Auu, auu, auu,” křičím. “Jsem celý rozlámaný děti, zavolejte doktora. Auu, auu, auu.”

V mžiku děti se skákáním přestávají. Začínají si hrát na doktora. Lucinka se ptá co mě bolí. Davídek si jde do pokojíčku pro lékařský kufřík.

“Zavolejte Davídku Sanitku, auu, auu, auu,” volám za ním ještě.

Počítám, že se místo s lékařským kufříkem vrátí se sanitkou, kterou mu pod stromeček nadělil Ježíšek. Nevrací se. Po chvíli přichází Gabča a ptá se, “můžeš mi prosím tě Lukáši říct, na co si hrajete?”

“Na doktora, něco se děje?”

“Jo, Davídkovi jsem na poslední chvíli típla telefon. Vytáčel 112.”

Sklapla mi čelist. Ještě že tak, toto jsem fakt netušil. Nemocného člověka již asi hrát před dětma nebudu :-).

6 komentářů

Minulý týden jsem šla na polikliniku na odběr krve. Doprovázel mě i můj čtyřletý Maty. Aby se tam nelekl, co to mamince sestřička dělá, tak jsem mu cestou všechno vysvětlovala. Zdálo se, že to chápe:

„No, dobře, tak takhle ti to berou. Ale jak do tebe něco dávaj?“ Nerozuměla jsem mu.

„Třeba…jak do tebe dávaj spemie?“ (myslel spermie, tomu už jsem rozuměla)

„To ti jako rozříznou břicho a daj ti je tam?“

Vůbec jsem nevěděla, co mu na to odpovědět..a on si dál mudrcoval:

„Nebo je spolkneš?“

Tak teď jenom čekám, kdy ve školce vybalí, že maminka polyká spemie ….

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

15 komentářů

Dnes mě překvapily dětské asociace. Pětiletá holčička si pustila myšlení na špacír, jak to děti dělají, řeknou vše co je napadne.

Jela jsem žlutým metrem. Vedle mě seděla asi tak pětiletá holčička.

Hlasatelka v metru oznamuje:” Národní třída”

Holčička reaguje:” Jé to je jako škola, to se jmenuje podle školy.”

“Jak, podle školy?” Říkám si v duchu a šrotuje mi to hlavou.

Holčička svůj objev opakuje. Když to slyším potřetí dochází mi a podivuji se nad tím, že zná pojem národní škola, nebo třída - tedy první stupeň základní školy.

Sama jsem nikdy nepřemýšlela o tom proč se co jak jmenuje a co to znamená. Takže teď už víme, proč se Národní třída jmenuje národní třída, asi tam někde dřív poblíž byla škola:-)

Holčička byla opravdu pozorná a kreativní, když uslyšela hlášení: ” …přestup na linku A.”

Rozlehlo se vagonem?” Á íá íá jako osel, mami…..”

Šikovná holčička, ta se v životě neztratí.

2 komentářů

Příběh první

Začalo to někdy v létě, když jsem po týdnu dojel pro Gabču s dětmi na Moravu, kde trávily týden u dědy a babičky.

„Tatínku,“ oslovil mě po několika slovech přivítání Davídek, „kolik penízků stojí zlato?“

„Moc penízku Davídku, zlato je drahý kov,“ odpověděl jsem mu popravdě a čekal, co mi řekne.

„Babička s dědečkem mají tatínku moc penízků. Mají tady kliky ze zlata. Pojď se podívat.“ Šel jsem. Kliky byly pozlacené, Dádovi jsem však iluze o pravosti zlata na pozlacených klikách a neskutečném bohatství babičky s dědečkem brát nechtěl a tak jsem souhlasil. „Babička a dědeček jsou Davídku bohatí.“

Večer, když jsme se celá rodinka vrátili domů, první do čeho se Davídek pustil bylo zkoumaní našich obyčejných klik. „Tatínku, proč nemáme zlaté kliky jak babička s dědečkem? My nejsme tak bohatí?“ Začal ze sebe sypat jednu otázku za druhou Davídek.

Co na to dítěti říct? Zkusil jsem, nyní pravdu, „Oni, zas tak moc Davídku ty kliky u Dědy a babičky zlaté nebyly, byly jen pozlacené.“ Davídek na toto nereagoval, jeho přesvědčení, že babička má kliky ze zlata bylo silné. Obcházel naše kliky a posmutněle je zkoumal.

Najednou radostný výkřik, „Tatínku, tatínku, našel jsem na klice trochu zlata. Takové mikroskopické množství, pojď se podívat. Šel jsem, nic jsem neviděl, ale Dádovi jsem radost brát nechtěl. Za jeho pátrací snahu jsem ho pochválil.

Na nějaký čas pak honba za zlatem ustala.

Příběh druhý

Zhruba před měsícem přinesl Davídek z venku domů plastovou krabičku s kamínky.

„K čemu Davídku máš ty kamínky,“ zajímal jsem se.

„Budu je tatínku prodávat. To nejsou obyčejné kamínky, to jsou kouzelné kamínky. Potřebuji penízky. Koupíš mi tatínku pokladnu?“

„V obchůdku máte Davídku přece s Lucinkou pokladnu.“

„Ale to je tatínku jenom jako pokladna, já potřebuji opravdickou pokladnu.“

„Opravdickou pokladnu ti Davídku nekoupíme, budeš muset prodávat s tou co máš a nebo si vyrobit vlastní třeba z Lega.“

Davídka nápad vyrobit si pokladnu z Lega nadchl. Něco málo jsem Dádovi pomohl s tvarem a hezká pokladna byla na světě. Davídek byl na svůj výtvor pyšný.

„Tak a teď tatínku můžu prodávat kamínky?“

„A komu je budeš prodávat?“

„Lidem.“

„A kde?“

„Před domem na lavičce.“

„Myslíš, že si je od tebe někdo koupí?“

„Nevím, zkusím to.“

Je těžké brát dětem iluze. Začali jsme si tedy povídat o opravdickém nakupování a prodávání. Byl večer, šlo se spát.

Ráno slyším, jak budí Davídka Gabča do školky.

„Davídku, vstávej, musíš do školky. No tak Davídečku, vstávej.“

Davídek nakonec vstal. „Maminko, já nemůžu jít dnes do školky.“

„Proč Davídku nemůžeš?“

„Musím Maminko do práce, prodávat kamínky.“

„Musíš Davídku do školky,“ nenechala se přesvědčit Gabča.

Davídek si to zamířil ke mně. „Tatínku, kdy budu prodávat kamínky?“

„Až se vrátíš ze školky Davídku.“

„Tatínku, ale já nemám čas chodit do školky, já musím tatínku pracovat. Musím prodávat“

Nakonec Davídek prodal jeden kamínek babičce. Trošku ho mrzelo, že jich neprodal víc, ale tak nějak pochopil, že kde nejsou kupující, nejsou potřeba ani prodávající.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

8 komentářů

V osmdesátých letech měla asi každá česká rodina stan. Byly tenkrát dva typy, buď oranžovohnědý, s kulatým okýnkem a žlutou ložnicí, nebo zelený s dvěmi žlutými ložnicemi. My měli první typ.

Letos v létě jsme ho postavili, na žádost bratrových dětí. Když jsem stan viděla, zdál se mi hrozně malý. Jak jsme ho tak s holčičkami prohlížely a obcházely, zastavily se oči větší z nich na jednom místě. V úrovni jejích očí bylo dětským neuspořádaným písmem něco napsáno.

„Da-ne-ňák- je-de-bil“ Čte pomalu, ale jistě.

Tázavě se na mě otočí: „ Není to můj táta?“

Podívám se ve směru jejího ukazováčku a v tu ránu ztuhnu.

Nápis mě vrátil myšlenkami o několik let zpátky.

Bylo léto a my byli s rodiči v Jugoslávii pod stanem – ano, právě pod tím žlutohnědým. Bratr tam měl hodně kamarádů, jezdil s rybářema na ryby, mohl pobíhat sám po kempu. Já ne, já byla malá. Měla jsem pocit, že má radost z toho, jakou svobodu má on a jakou nesvobodu mám já.
Vzala jsem propisku a napsala na stan „Daneňák je debil.“

Už druhý den jsem měla obrovský strach, co bude až se na to přijde, v nestřeženém okamžiku jsem vyndala z penálu gumu na propisku odebrala se nápis gumovat. Ani ťuk. Nápis zůstal. Věděla jsem, že to nebudu moct asi na nikoho svést, že bude jasný, kdo to byl.

Byl to malý zázrak, že si toho nikdo nevšiml, ovšem až na letošní léto. Letos v létě se to začalo vyšetřovat. Ano, nepodařilo se mi to na někoho svést, nepodařilo se mi to ale ani vysvětlit.

Jeden komentář

Jelikož je moje máma ze čtyř dětí, když se v létě vnoučata u prarodičů sešla, bylo nás tam víc než moc.
Děda na ten „dětskej rachot“ už tenkrát neměl nervy a vždy se nenápadně ztratil a vrátil se až když bylo po všem.

„Babí, kde je dědá?“ Ptala se Klárka jednoho dne.

„ Kde by byl? Je z vás na větvi.“ Odpověděla babička.

„ A na který? Aby nespadl!“ Pokračovala Klárka v konverzaci.

Odpověďi se nedočkala, proto se vydala za stodolu, k jabloni, hledat dědu. V koruně stromů ho ale neviděla.

Když večer s rodiči odjížděla, potkali dědu, jak si to šine z hospody domů.

Jeden komentář