V úterý měla Lucinka svůj velký den. Nevypadl ji sice zoubek jako Davídkovi, ale protože jsme přišli na preventivní prohlídku, zoubek jí paní zubařka vytrhla. Lucinka však prokázala i velkou statečnost s jakou zvládla vrtání jejího prvního kazu. Jako rodič jsem se sice zastyděla. Nicméně jsem před pár dny mluvila s kamarádkou lékařkou, jejímu chlapečkovi taky vrtaly zoubky, takže jsem se utěšovala, že v tom nejedu sama.
Odpoledne si Lucinka se svými kamarádkami oblékly pyžamka a šly si lehnout ve velké víře, že přijde víla Zubnička a ony uvidí jak vypadá. K jejich zklamání se nedočkaly a tak až večer si dala znovu Lucinka vytrhlý zoubek pod polštář a těšila se na vílu Zubničku. Mezitím Dáda začal ječet, že on chce taky svůj první zoubek a že se mu po něm stýská. Dáda na rozdíl od Lucinky schoval pod polštář drahý kámen, který dostal od víly Zubničky. Ráno Lucinka nemohla dospat a pod polštářem místo zoubku našla vysněnou mycí houbu kočičky Kitty, zatímco Dáda měl pod polštářem svůj kámen. Když se začal divit, říkám: „Davídku, tys dal pod polštář achát a od víly Zubničky jsi přece dostal růženín. Dáda další noc kámen vyměnil a teď přemýšlím, má víla začít hledat jeho první zoubek aby mu jej vrátila nebo, co se jednou dá se nevrací?
Kdyby jsme to bývali věděli, doma bychom raději sedět zůstali. Jenže jsme to nevěděli a před Vánoci potvrdili účast na tetiných šedesátinách, kam jsem také za kalamitní sněhové situace včera vyrazili.
Start cesty Hradec Králové, cíl Bakov na Jizerou. Za volantem výborný řidič taťka. Navigátor, reportér, strašil, .. LuFa ;-). Vzadu mamka.
Sněhové „dobrodružství“ začalo již po pár ujetých km, kdy nás policie odklonila od plánované, nám dobře známé trasy, Hradec Králové – Jičín.
No, pouze část vánočního cukroví, ale je to roztomilé.
Díky Lucinko. Případné pochvalné komentáře Lucince vyřídíme.
Vám všem přeji krásné prožití před vánočního času. Sám za sebe doufám, že od čtvrtka skončí mé několika týdenní lenošení a zde na blogu začnou přibývat nové příspěvky.
Nejsem typická matka aranžérka, co je již dlouho před vánoci natěšená na vyzdobování svého bytu. Ne, že by se mi všechny ty výzdobičky nelíbily, ale spoustu krásných výrobků přinesou děti ze školy a ze školky. Čertíci a andílci na nás bafají za každým rohem, takže si raději s dětmi zahraji pexeso nebo jiné deskové hry.
Předevčírem jsem, ale udělala výjimku, abych dětem ukázala, co jsme vyráběly s dětmi z mého nynějšího zaměstnání. Zkusili jsme s Davídkem a Lucinkou navléknout kousíčky vaty na nit, takže při zavěšení chomáčky připomínaly sníh, aby se snadněji oddělily, dělají se mezi nimi na niti s odstupem uzlíky. Dětem jsem říkala, že v práci mi kolegyně nerozuměla, když jsem „po našem na Moravě“ řekla:“ mám udělat suk?“( rozuměj uzel) a Lucinka, která mluví spíš hodně česky, mě fakt dostala, když se mě pak zeptala:“ a z kama je, maminko ta paní?“
„Tatínku, dnes jsem ve školce jako jediná věděla, které zvířátko žije v Africe,“ začala mi večer nadšeně povídat Lucinka. „A dostala jsem za to bonbónek,“ neopomněla dodat.
„A které zvířátko jsi řekla?“ zeptal jsem se.
„Klokany!“
Nakonec jsem se Lucky zeptal, zdali se paní učitelka náhodou neptala na Austrálii. Prý ptala ;-).
S příchodem prvních téměř jarních dnů jsme s částí rodiny vyrazili na společný odlov pokladu.
I když místo uložení pokladu bylo zřejmé hned, vyzvednout ho nebylo kvůli jeho mnoha početné stráži vůbec jednoduché. Malých červených placatých brouků byly snad sta tisíce.
