Lukáš Faltýnek a autoři

Ve Hvězdárně jsme s našimi dětmi byli již vícekrát na dětském programu, který začíná v sobotu v 16h (čas je pohyblivý během roku, lze se informovat v Géčku, kulturním měsíčníku HK nebo přímo na webových stránkách hvězdárny), jednou i na Den otevřených dveří, protože zvlášť Davídka záhady vesmíru zajímají, vydali jsme se do Hvězdárny znovu, tentokrát v úterý na předem domluvenou exkurzí s Mateřským centrem Sedmikráskou v rámci prázdninových výletů, které pořádá.

Zájemců (dětí s maminkami) bylo opravdu hodně, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny, první skupina šla nejdříve do promítacího sálu, naše druhá skupina nejdřív zamířila do Planetária. Vy, kdo jste v Planetáriu byli mi možná dáte za pravdu, že je to kouzelný pohled na rozsvícenou oblohu hvězd, kochám se pohledem a s úžasem sleduji, že se někdo může v tom množství vyznat.

Pro mě je to podobně neskutečné, jako se někdo vyzná v Rentgenových snímcích lidského těla, pokud mi lékař ukáže, kde a co mám vidět, tak jakž takž, něco vidím, podobně pokud mě odborník upozorní na souhvězdí, začínám vidět určité obrysy. Z hvězdárny si děti zapamatovaly, že Velký vůz není souhvězdí, ale seskupení hvězd ze souhvězdí Velké medvědice. Taky, že označení východ, neznamená světovou stranu, protože východ nade dveřmi je situován na sever. Dětem se líbila i pohádka, která jim má poutavou formou přiblížit souhvězdí.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

Začaly s tím děti. Začaly s tím, když jsem je dnes večer uspával.

“Tatínku, chceš slyšet nejdivnější písničku?” zeptal se mě ležící Davídek, když již cítil, že ze mě žádná pohádka nekápne.

“No, jasně že jo” odpověděl jsem a čekal, co za nejdivnější písničku z Davídka vyleze. Překvapivě se přidala i Lucinka.

“Pásla koně na betoně,
koupala se v nožíkách,
vypíchla si oko vdolkem
a chodila po rukách

mám babičku v Americe,
je v gumové plantáži,
domů jezdí na melounu,
salámem se odráží.”

Nezbylo mě než si tuto nejdivnější písničku zapsat.

“Tati a chceš ještě něco slyšet? Teď spíš takovou nejdivnější říkanku, než písničku” ozval se chvíli potom, co jsem si písničku zapsal opět Davídek.

“Chci.”

Davídek s Lucinkou spustili přednes.

“Jednou za onoho času
voda se sypala a písek se lil,
silnice byla posypána škvarkama
psi po ní lítali a hlady chcípali

pán řeknul svým učedníkům,
vemte si rance a běžte do práce”

Hlava mi šla kolem.

“Tati jakou nejdivnější písničku znáš ty?” zeptal se zas po chvíli Davídek.

Divnější písničku a říkanku Davídku neznám, odpověděl jsem a děti spokojeně usnuly.

Stejně mi ale jejich divná písnička a říkanka teď vrtá hlavou a tak bych se vás rád chtěl zeptat, znáte také nějakou divnou písničku, či říkánku?

11 komentářů

Cestou ze školky se Lucinka zastavila a volá:”Maminko, ptáček.” Seděl u kraje chodníku a lákal zvědavce k nakouknutí. Přiznám se, že mě v tu chvíli šrotovalo v hlavě, mám ptáčka nechat, kde je, protože třeba čeká na svou ptačí maminku, nebo snad po ranní bouřce vypadl z hnízda? Kolem procházely rodiče, kteří zavedli své potomky do školky a někteří se zastavili, politovali chudáčka ptáčka, našli se ale i tací, kteří pronesli nahlas svůj názor:” no co, ptáka sežere kočka.” Když si všimli vyděšené Lucinky, poopravili svoji věštbu,” ne neboj, nesežere ho kočka.”

Nedalo mi to, abych ptáčka zblízka neprohlédla, nejsem ornitoložka, jediné zkušenosti s poněkud jinými ptáky mám jako bývalá urologická sestra. Na to, abych poznala, že chudáček ptáček má zraněnou nožičku postačil pouhý zrak, i když poněkud korigovaný 4dioptriemi. Vzpomněla jsem si, že existuje Záchranná stanice v Jaroměři, protože jsem zrovna neměla mobil u sebe, vzala jsem ptáčka do dlaní a doma položila do vystlané krabice.

Sehnat číslo na Záchrannou stanici se mi podařilo přes Zlaté stránky, kde jsem našla veterinární pohotovost, zdejší personál mi pak nadiktoval číslo mobilu na šéfa stanice. Protože jsem neměla, jak dopravit ptáčka na stanici, nevlastním řidičský průkaz,( jinak by museli zřídit speciální stanici, pro všechny, kdo by se se mnou potkali ), domluvili jsme se na předání v Hradci Králové, kam chodím na kurz francouzštiny. Ptáček zvládl cestu autobusem v krabici s přiklopeným víkem, kde byla dostatečná mezera na proudění vzduchu, troškou vody v mističce. Děti měly pozorováním o zábavu postaráno.

Předání ptáčka do rukou odborníka, který mi sdělil, že se jedná o pěnkavu, na internetu jsem se dočetla, že se nejedná o chráněný druh pěvce. Dále jsem se při předání dozvěděla, že tento druh vydrží bez potravy den, že pokud by nebyl zraněný, stačilo by jej dát na vyšší větev, aby nebyl tak blízko predátorům, protože měl zraněnou nožičku, uškrcenou vlascem nebo něčím podobným, do čeho se zamotal, byla jsem ráda, že je pěnkava v dobrých rukou. Škoda, že kvůli zraněné nožičce zřejmě nebude moci pěnkava schopná návratu do volné přírody. Doufám, že se s dětmi již tento víkend vydáme na výlet do Jaroměře. http://jarojaromer.cz/

4 komentářů

Když jsem se rozhodovala kam vyrazíme o víkendu (Luky odjel na chatu, určitě se o zážitky podělí), přemýšlela jsem, čím si zpříjemníme víkend s dětmi. Procházela jsem noviny, internet, s nadějí, že objevím prima akci pro děti. Lucinka zrovna sledovala oblíbený pořad pro děti, kde babička Jana zvala děti do Prahy na Žofín na sobotní Den s ČT. Na internetových stránkách jsem nastudovala program, který mě přesvědčil, že stojí za to se tam vypravit.

Cesta vlakem příjemně ubíhala díky čtení dětských časopisů. Na hlavním nádraží v Praze jsme přestoupili na metro, metrem až na Karlovo náměstí. Odsud jen kousek po nábřeží k Žofínu. Přiznám se, že jsem na Žofíně nikdy nebyla, a občas mám problém s orientací, myslím tu prostorovou, ale z nábřeží i děti poznaly, že jsme jen kousek od cíle.

Po společném focení s postavičkami z Večerníčků i se samotným Večerníčkem si děti zasoutěžily.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

Tak a další utkání našeho mužstva v rámci mistrovství Evropy 2008 máme za sebou. Tentokrát to s Portugalci dobře nedopadlo, ale co se dá dělat. Zadaří se snad o víkendu.

O čem chci ale teď psát, není analýza včerejšího zápasu, ale fandění v kině, do kterého jsem včera zašel s Dádou a kde jsme se nakonec v druhé polovině sešli celá rodinka.

Proč vůbec fandit a proč do kina? Musím se přiznat, že mě samotnému by krásně stačila televize někde v hospůdce, případně v obýváku. Pro fotbal se ale díky reklamní sběratelské mánii nejprve obchodního domu Tesco a pak i dalších velkých společností nadchnul Dáda. Protože čas od času se na fotbal ptá. Občas vytáhne nějaké to jméno hráče, zeptá se komu fandím, kdy se bude hrát a jestli budeme fandit, slíbil jsem mu fotbal na velikém plátně. A kde je plátno nejlepší? No, přece v kině.

Před návštěvou “fotbalového” kina jsme s Dádou shlédli DVD, kde se odlehčenou formou v zhruba 70 minutách vysvětlují pravidla fotbalu. DVD je to celkem poučné, zvláště pro dítě, kterému jsou potřeba vysvětlit fotbalová pravidla.

Pak již jen zbývalo obstarat lístky. Cena 0,- Kč je víc než příjemná, tak provozovatelům kina Centrál díky.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

9 komentářů

Nedělní dětský den jsme strávili pochodem ;-). A to ne jen tak ledajakým, ale přímo pohádkovým. Cesta v délce zhruba tří kilometrů vedla lesem v těsné blízkosti hradecké Biřičky.

Na samém začátku trasy vítal malé i velké účastníky barevně vyvedený látkový poutač.

O pár metrů dál se pak bylo potřeba zaregistrovat. Zde musím prozradit, že jednou ze zapisovatelek byla Gabča.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

Tak dále už to v sobě držet nemohu…zemřel nám kanárek. To nám neměl dělat… Žil tu s námi deset let. Vlastně skoro jedenáct… Už nezpíval. Věděli jsme, že tu s námi nebude věčně… Přesto jsme si jeho konec nepřipouštěli. A hlavně jsme nemohli tušit, že to bude tak bolet…

Nevěděla jsem, že prázdné místo – bolí. Když jsem byla malá, bydleli jsme v panelákovém bytě a žádné zvířátko se mi nepodařilo prosadit. Vzpomínám si akorát na hlemýždě v krabici od bot, kteří se ale „rozutekli“ s prvním deštěm, co rozmáčel krabici na balkoně. Pak jsem to zkoušela ještě s malými hnědými vodními šneky… Množili se geometrickou řadou, jak si vzpomínám… a naši mě s tím brzy vyhodili. Ale uznáte, že k plžům si člověk tak snadno pevný citový vztah nevytvoří. Samozřejmě jsem toužila po pejskovi (nebo malém bratříčkovi) a u babičky jsem si hrávala s koťaty.

Moje dcerka taky miluje zvířata a když jí bylo pět, uhonila k smrti babiččinu poslední slepici. Několikrát se jí podařilo vyplašenou a těžce oddychující nosnici obejmout. Večer dodělala. (Ta slípka.) Časem přišla na to (dcerka), že chlupatá zvířátka jsou tak nějak od přírody přítulnější a hravější, a dala se na chov křečků. Před nějakým měsícem nám sice jeden křeček zemřel, jmenoval se Bark, ale přiznám se, že jeho odchod mne tak nezasáhl, nejspíš i proto, že jsme hned pár dnů na to pořídili křečíka dalšího. Navíc jsme Barka měli teprve necelé dva roky a bydlel s dcerkou v pokoji.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů

Tak se nám o víkendu udělalo hezky. Ještě aby ne, když jsme měli naplánováno opékání prasečí kýty ;-).

Po zajištění masa a soudku pravé nefalšované ;-) plzeňské dvanáctky začalo zhruba v deset ráno chystání na místě. Nejvíce si jak jinak užívaly děti.

Zatím co se nám děti na provizorní “skluzavce” klouzaly, my dospělí jsme řešili, jak postavit střechu nad hlavou. Nakonec nám nesprchlo, ale kdo to měl ráno vědět.

Poté přišla na řadu kýta a děti si nějak musely zdůvodnit, co že se to vlastně opéká. Naše Luci pronesla: “tatínku, prasátka se nesmějí jíst. Jist se mohou jenom prasata, kterým se říká maso.” Odkýval jsem to, co také dítěti říct.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

9 komentářů

Bumerang je jednoduchý dřevěný nástroj užívaný k různým účelům. Je prvotně spojován s původními obyvateli Austrálie, i když ho lze najít i v různých oblastech Afriky či u některých indiánských kmenů v Americe. Na polské straně Tater byl nalezen dosud nejstarší bumerang, jehož stáří je odhadováno na zhruba 20 000 let.[1] Podle účelu bumerangu se liší i jeho tvar, nejznámější je vracející se bumerang, který v případě, že je správně odhozen, letí na zakřivené dráze a vrací se na místo vypuštění.
(zdroj: Wikipedia - Bumerang)

A především vracení na místo vypuštění musím potvrdit. Je to tak čtrnáct dní, co jsem si doma dělal pořádek ve skříni a úplně dole objevil bumerang s kterým jsem si za svobodna za bezvětrných dnů házel.

Touto cestou se tedy Bumerang ke mě po letech vrátil a teď bylo na mě, abych si ho vzal ven a alespoň chvíli si s ním zaházel. Učinil jsem tak dnes a musím říct, že i po těch letech se bezvadně vrací :-). A to přesně do ruky. Jednou jsem se dnes dokonce nemusel hnout z místa.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Noc z 30. dubna na 1. května bylo pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodeností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním úkolem tohoto starého lidového svátku byla oslava plodnosti.
(zdroj: wikipedia.org.)

Ani my, ostatně jako celá naše vesnice, včetně mnoha spoluvesničanů, jsme nezůstali pozadu a šli se účastnit jednoho z největších pohanských svátků. Děti se těšily na soutěže.

My dospělí především na dobré klobásky, prasátko a pivo. Všichni pak na zapálení hranice s čarodějnicí.

Jedna čarodějnice již byla připravena na hranici. Druhou pak přinesly učitelky z místní mateřské školky, kterou společně s dětma v minulých týdnech vyráběli.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů