Věci nejsou tak hrozné, jak se zdají

(Podobnost s postavami ve vašem okolí je čistě náhodná, i když vzhledem k aktuálnosti tématu, velmi pravděpodobná.)

Už je zase probuzená, je tma, venku ticho a tma, takže je opravdu brzy, tak 3 nebo 4 hodiny ráno. Snaží se usnout, ale začně šrotovat, ostatně jak už to tak má, od listopadu, kdy se firmě, pro kterou pracuje, přestalo dařit. Přemýšlí o svém týmu:

Johana je šikovná, jenže až moc, ve firmě je docela dlouho, pracuje výborně, vypadá výborně, možná až moc výborně. Vypadá šťastně.
Růžena nastopila do firmy ve chvíli, kdy se začala loď potápět, jenže o to více se snaží, bojuje, bojí se a snaží se. Je to její první práce. Není moc chytrá, ale to pro tuhle práci není důležité. Výsledky nemá moc dobré, ale udělá co ji řeknu a hned a bez keců.
Za to Johana vždy přemýšlí o raciálnosti a napadají ji jiná řešení. Leckdy bohužel i lepší.
Růžena mi i čas od času řekne informace ze zákulisí, což se vždycky hodí…..

Probouzí ji až budík. Sakra, tak to nesnáší, když ji budí budík. No a ještě k tomu musí dnes rozhodnout a zítra propustit některou z holek. Jako už od listopadu, má pocit, že je jí špatně, vždy ráno. Nejprve se radovala, že je těhotná, jenže prdlačky, dělá se jí špatně jakmile začne šrotovat.

Holky už jsou v práci, všechny, sekají dobrotu, bojí se, takže podle toho nerozhodne. Johana zase vypadá dobře, září, má dobrou náladu, sekne jí to, oblečení jako vždy sladěno se šperky,….Vůbec asi netuší, že by přemýšlela o ní, o seniorně nejstarší, o to víc má chuť její úsměv zkazit, udělat to, vidět tu reakci.

Růžena a ostatní „začátečníci“ už něco buší do klávesnice, telefonují…dělají že pracují. No mají z ní respekt, když je na obzoru, zintenzivní svou práci. Dělá ji to dobře, mají z ní strach. Ví, že má moc.

„Johano, pojď se mnou, jdem k šéfovi…“ Slyší sama sebe jak to říká. Diví se sama sobě. Nadruhou stranu se těší, až to skončí.

„Já?“ Diví se Johana.
„Tyjo holky, tak nakonec jdou vyhodit mě…“ Stihne ještě šeptem s úsměvem na tváři sdělit kolegyním.

„Jak víš, firmě se nedaří, bla bla bla bla jsme se rozhodli s tebou rozloučit, bla bla bla 6 měsíců odstupného, zítra už nemusíš chodit, ale můžeš, jak chceš….“

Johany úsměv a záře z tváře nezmizely. Žádné hroucení. Milé rozloučení, poděkování za spolupráci. Co to proboha je, co to na ni hraje? Jakto že ji nevidí zhroucenou, uslzenou, s rozmazanými šminkami, jako to bylo při prosincových nedobrovolných loučeních.

Je tak rozhozená, že spustí:“ Johano, promiň mi to, mi to opravdu moc mrzí, nešlo to jinak, pro mě to taky není lehký, už měsíce z toho nespím a navíc to ještě nekončí,….holky jsou levnější, bojí se, nebudou chtít zvednout plat, jsou manipulovatelný……“ Vypadá z ní víc než by mělo. Musí se uklidnit, jde si pro vodu.

Přichází k ní s úsměvem Johana: “ Blani, nic si z toho nedělej, mně to nevadí, vážně, my jsme koupili dům v Jihlavě, v dubnu se budu stěhovat, takže to akorát tak vyšlo, jsem moc ráda, že to takhle všechno pěkně dopadlo, stejně bych musela na konci měsíce výpověď dát, no a takhle mám ještě půlroční plat na přilepšenou…“ Uklidňuje svou bývalou šéfovou Johana.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

2 komentáře k “Věci nejsou tak hrozné, jak se zdají”

  1. LuFa napsal:

    … nakonec vše dobře dopadlo. Jako v pohádce. Bohužel spoustě lidí, kteří se s obdobnou situací dnes v době krize setkávají čím dál častěji, to už takto dobře nedopadne :-(.

    Lidem v nadřízených pozicích, podobné rozhodování ani v nejmenším nezávidím. Je to skutečně těžké.

    Díky Klárko za hezký fejeton.

  2. bicarbona napsal:

    LuFa:
    no nevím jestli „vše dobře dopadlo“, přečet jsem si to ještě jednou a vychází mi z toho, že to dobře dopadlo akorát pro Johanu :-)
    Za příběh děkuji také, líbí se mi právě tím, že není až tak černobílý…

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.