To přejde…

„To přejde,“ říkala mi moje maminka, když jsem byla malá a bolelo mne rozbité koleno. Od té doby jsem zažila nesčetně bolístek na těle i na duši. Přestože si my lidé snažíme život systematicky zpříjemňovat a minimalizovat neštěstí, život je (pořád) těžký. Buď nás čeká nějaká nepříjemná zkouška ve škole, nebo později třeba nemáme práci nebo partnera. Případně máme oboje, a právě ono je zdrojem našich problémů… A to nemluvím o tom, když nás začne pobolívat zub, dostaneme vyrážku, či nějakou mnohem horší nemoc.

Ve středověku, kdy v celé evropské společnosti panoval jeden světonázor – a to křesťanský, bylo pohlíženo na život jako na zkoušku a přípravu na život věčný… Střední délka života byla také téměř poloviční jako dnes.

Možná i to nás vede k tomu, abychom se neustále upínali k budoucnosti, přestože moderní psychologické přístupy kladou důraz na prožívání „tady a teď“. Většina lidí ale stejně přiznává, že se jim to příliš nedaří…a stále na něco čeká. Až…až…až. Pak bude konečně líp.

A tak se nemohu ubránit otázce, zda to nevychází ze samotné přirozenosti našeho bytí… jako bychom opravdu byli stvořeni pro něco lepšího, než nám současný život může nabídnout. Možná je tak trochu paradoxně právě to motor veškerého pokroku… práce a našeho snažení. A to jak v individuálním tak všelidském měřítku.

„Víra – to je síla,“ říkávala moje babička. „… nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život, ale nejde o to jak inkasujeÅ¡, tady jde o to kolik ran uneseÅ¡, a pÅ™esto se znovu zvedneÅ¡, kolik ran dokážeÅ¡ pÅ™ijmout a nezastaví tÄ›, jenom tak se vítÄ›zí !!“ pÅ™esvÄ›dčuje nás Sylvester Stallone, mj.pÅ™edstavitel slavného boxera Rockyho. Jak je to s ním ve skutečnosti nejsem si jista, ale v tom filmu mne pÅ™ekvapilo, s jakou opravdovostí se obracel k Bohu.

No a když se nedaří… nedaří… A nedaří… Nebojte se, to přejde. Jednoho dne to všechno bude minulost. Jsme jediní z živých tvorů tady na Zemi, kteří v tomhle máme (tak od pěti let) naprosto jasno… A přesto nad tou skutečností tak rádi zavíráme oči. Ale ruku na srdce… Opravdu bychom v tomto „slzavém údolí“ chtěli být… věčně?! Včera ukazovali v televizi jednu stoletou paní, kterak chodí každý den do posilovny.(!) Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to více obdivuhodné nebo – politováníhodné. „Koho Bohové milují, umírá mlád,“ říkalo se ve starověku. Nakonec se ale odsud nikomu nechce.

„Jestli v nebi není žádná práce, tak já tam jít nechci,“ konstatoval bývalý učitel Tkaloun v důchodovém věku, hrdina posledního Svěrákova filmu Vratné lahve. Moje dcerka zase tuhle přišla rozčarovaná z hodiny náboženství, pan farář říkal, že zvířata nemají nesmrtelnou duši a ona si z toho odvodila, že se tudíž nedostanou do nebe (přestože jsem jí o našich dříve leklých rybičkách – tvrdila opak).

Ale do nebe nás opravdu nikdo nebude nutit… A abychom alespoň matnÄ› tuÅ¡ili, do čeho jdeme, je dobré „zvykat si“… a „užívat“ nebe už tady a na tomto svÄ›tě… Mnohem víc než o místo jde totiž o stav duÅ¡e – když se ve chvíli ztiÅ¡ení otevÅ™e oblažující Boží přítomnosti… „Tady a teď…“

A mimochodem prý jenom čas, který jsme prožili s Bohem, se „počítá“ do věčnosti…

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

9 komentářů k “To pÅ™ejde…”

  1. Lemik napsal:

    Já to mám hodnÄ› jinak. Já nejsem téměř schopen myslet na budoucnost a žiji dneÅ¡kem a můžu říct, že je to nÄ›kdy docela těžké. Každý to má jinak…

  2. LuFa napsal:

    Moc hezké, krásnÄ› napsané, Marcelo. Díky. Též si vždy říkám, „to pÅ™ejde …“. A pak jeÅ¡tÄ›, „nikdy nebylo tak Å¡patnÄ›, aby nemohlo být hůř“.

  3. Marcela napsal:

    No tak to na tom jsme podobnÄ›, i já si občas pÅ™ipomínám, že by vÅ¡echno mohlo být jeÅ¡tÄ› horší… Mimochodem – víte jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista říká – horší to už být nemůže. A optimista – ale může… :-)

  4. LuFa napsal:

    K optimistům, pesimistům a realistům mi před časem přišel výborný vtip:

    ***

    Pesimista vidí v tunelu tmu.
    Optimista vidí světlo na konci tunelu.
    Realista vidí světla vlaku.

    Strojvůdce vidí tři debily na kolejích.

  5. Marcela napsal:

    Lemik: „Každý to má jinak…“ a pÅ™esto to máme vÅ¡ichni nÄ›kdy těžké. I když každý asi jinak…

  6. Klárka napsal:

    Moc hezký, příjemný a dle mÄ› pravdivý příspÄ›vek. „To bude dobrý…“ Kamarádka jogínka tvrdí, že vÅ¡e je otázkou naší mysli. Jediné, co je důležité je naučit se ovládat naÅ¡i mysl, jedinÄ› pak dokážeme být Å¡Å¥astní a pÅ™ijímat život s radostí. A ona je takové sluníčko, které září neustále.
    Já si zase říkám, že všechno co se děje má svůj důvod, který pochopíme až později.

  7. Marcela napsal:

    Ovládat svou mysl… To mi zní jako taková duÅ¡evní akrobacie. A i u nás v kostele se občas nÄ›jaké to „sluníčko“ vyskytne… a já s tím mám trochu problém – to pÅ™ijat. Mám ráda humor… a to často i černý… ale nemám důvÄ›ru k takovému tomu lacinému (náboženskému) optimismu.
    To bude asi tím, že v kÅ™esÅ¥anství je ten „kříž“…(podle mne – výraz reality.)
    Ale díky za Tvé hodnocení a podnÄ›ty. „To bude dobrý…“ :-)

  8. faltynkova blanka, lukyho mamka napsal:

    marcelo dobre se ctou tvoje uvahy.ja se drzim hesla ze neni nic horsiho nez kdyz umre mama od tri malych deti (jako se stalo mne 6lete a mym 5 +4 letym sestram.to byl pak horor!!)Prihoda:Jednou jsem jela 500km do SRN a zapomela jsem doma pas.z hranic jsem se musela 250 km vratit zpet. psala jsem SMS kamosovi co se mi stalo a ten mi ze slovenska hned odepsal. Blanka nic neni horsi nez kdyz mama umre od tri deti.

  9. Marcela napsal:

    Blanka:Díky. To si opravdu nedovedu pÅ™edstavit… a radÄ›ji ani nechci. Moje tchynÄ› udÄ›lala v dÄ›tství podobnou zkuÅ¡enost, zemÅ™ela jí maminka – a je to ten nejhodnÄ›jší človÄ›k, kterého znám… Tak takovou já mám tchyni..! :-)
    ZÅ™ejmÄ› platí,jak říká „starý dobrý Nietche“ – „co TÄ› nezabije – to tÄ› posílí…“

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.