Lukáš Faltýnek a autoři

Zmatení jazyků aneb Bruselský cestopis, tak se jmenuje knížka od Veroniky Valentové.

Knížka vyšla již v minulém roce v edici Albatros plus (Ukázka). Už tenkrát jsem si knihy všimla, ve stejné edici vyšla kniha češky, paní Parkánové – Whitton, která popisovala svůj život v Anglii, kam se vdala.

Minulý měsíc jsem po dlouhé době zavítala do Levných knih, v Hradci a ejhle. Knížka mi tam padla do oka a nekup to za 29 Kč. Zajásala jsem. Musím říci, že knížka za to stojí, stojí i za víc, nevím proč se ocitla v levných knihách.
Jedná se o první román Veroniky Valentové, stážistky v úřadu EU. Knížka je napsána velmi nápaditě, humorně a hlavně, je bez cenzury.

Všichni si myslíme, že pracovat v EU je nějaké terno. Když se tam student dostane na stáž, je to považováno za nejvyšší možný start. Jak říká Veronika:“ Stážista už se vidí na vysokém postu v Bruselu.“

V knížce jsou hezky popsány klady a zápory takové stáže v Bruselu. Těžké stážistovi záčátky, například s hledáním bydlení, kterého je v Bruselu nedostatek. Dále jsou v práci bráni jako lidé navíc, kopírují, dělají kalendáře a posílají faxy, chodí na schůze, kam se jejich nadřízeným nechce. Veronika několikrát popisuje, jak na ni zapomněli, když šlo celé oddělení na oběd, či důležitou schůzku. V očích studentů, kteří se na stáž nedostali jsou kingové, ve skutečnosti jsou tam opravdu tím posledním článkem, takoví brigádníci.

V knížce byly popsány i vztahy mezi ostatními stážisty, vznikla mezinárodní přátelství, možná na celý život. Rozdíly ve vnímání světa jednotlivých národů. Veronika si očividně oblíbila Bulhary:-)

Knížku bych doporučila všem, kdo o stáži uvažují, nebo se tam chystají. Ale i ostatním, stojí za to, je čtivá, vtipná, Veronika si dokáže dělat i srandu sama ze sebe.

Taky by třeba knížku mohl někomu přinést Ježíšek. Ježíšku, jestli to čteš a chtěl bys ji někomu přinést, tak v Hradci, v levných knihách co jsou u Paříže. Není zač. Rádo se stalo.

Ukázka:

“Veroniko, můžu se tě na něco zeptat?” otáže se mě opatrně Branka, když po skončení plenárního zasedání sedíme v Leopoldově parku na lavičce za příjemného teplého podvečera.

“My si totiž říkáme, jestli ty to plenární zasedání moc nežereš, ” skočí jí do řeči Susanne, která jde vždy neohroženě přímo k věci.

“Co žeru?”ptám se nechápavě.

Víš, ” říká stále velmi delikátně Branka, “ty jsi tam celou dobu tak seděla a psala sis poznámky i poslední den, když už byli všichni unavení.”
Všichni toho měli plný zuby, ” přeloží její řeč Susanne.
“I ty kravaťáci a poslední šplhouni tvrdli v baru a nalívali se pivem,” dodává.

“A jenom ty jsi nikdy ani na chvíli neztratila zájem,” dokončí Branka už téměř šeptem a provinile sklopí oči, protože mě nechce urazit.

Začínám chápat, že se bojí, jestli se ze mě nestalo neco ještě horšího než kravaťák a šplhoun, a rozesměju se.

“Já jsem přece celou dobu psala báseň o nás třech,”odhalím jim nakonec pravdu.
Brance a Susanne se očividně uleví a musím slíbit, že jednou své dílo nechám přeložit do bulharštiny a němčiny.