Lukáš Faltýnek a autoři

Minulý týden jsem zahlédla „lákavý“ titulek MF Dnes, který zněl nějak jako:“Vše co nevíte o myších“.
Začala jsem přemýšlet o čem by tam asi tak mohli psát, přišlo mi to trošku absurdní, v Praze, kolik pražanů by asi tak mohlo mít problémy s myšima (nebo myšma?!).

Já se s myšima setkala poprvé v životě na chalupě. Setkávala jsem se s nima celkem pravidelně a vždy bylo naše setkání doprovázeno obrovským křikem.

Úplně první pohled na myš se mi naskytl, když jsem se jednoho dne hrnula ke svému kočárku pro panenky. V krajkových peřinkách ležela místo panenky myš. Ležela přesně uprostřed, půlkou těla na polštářku, druhou půlku těla měla dokonce pod peřinkou, přikrytou.

Běžela jsem za maminkou, s pláčem i jekotem. Maminka přiběhla a konstatovala, že „chudák myš“ je mrtvá. Neví zda ji to tenkrát bylo tak divné jako mě, ale dodnes nevím, jak se tam myš dostala. Neumím si představit, jak myš šplhá po kovové konstrukci kočárku, tam si obrovském prostoru lehne přesně doprostřed, přikreje se a umře.

Tenkrát jsem nabyla názoru, že asi spadla někde zeshora. Proto jsem se v noci šíleně bála, že na mě přiletí myš. Myši jsem opravdu v noci slyšela, jak se jim to smekalo po lině, dokonce jak některá z nich skončila svůj život v pastičce. Naše pastičky, když chytily myš, tak tím pohybem zklapnutí se vymrštily a skončily o pár metrů dál. V noci nám tedy po ložnici skákaly pastičky.

O několik let později jsem zase přijeli na chalupu a já uslyšela mámu, že tam cejtí myšinu. Začala mnou pojímat hrůza.
Sedla jsem si na židli, dala si nohy nahoru, kdyby náhodou….
A tu kouknu do kredence a z kredence na mě koukají dvě korálkové oči.

„Mýýýšššš, mamí, vona na mě kouká, mamí!!!!!!!!!“ Začla jsem ječet stojíce na židli.

Samozřejmě myš zalezla a já jsem byla nařknuta z vymejšlení si. Jelikož jsem na svém trvala velmi dlouho, máma šla kredenc prohledat a myš opravdu z kredence vyběhla. Nedoběhla daleko, běžela přímo naproti dědovi, který měl v ruce lopatku na uhlí.

Tehdy už i máma připustila, že já ty myší pohledy něčím přitahuji.

Letos v létě, jsem šla do sklepa pro okurku, ano chodím tam tak jednou do roka a zrovna, když šahám na okurku, všimnu si, že je nakousaná a v mžiku se opět setkávám s korálkovýma očima. Koukáme na sebe, já si v duchu říkám, že se mi to asi zdá.
Nekřičím, okurku neberu a jdu to nahlásit nahoru.

„Prosimtě, letos tam ještě myš nebyla, proč by jedla vokurku, myši vokurky nejedí.“ Říkal děda, ale nedalo mu to a šel se tam podívat. Vrátil se z okousanou vokurkou a kroutil hlavou: „ Myš bláznivá, bude ji to tlačit v břiše, dám tam pastičku, ať se netrápí.“

Myslím, že myši ze mě mají dodneška jakési préééé, že cítí ten můj strach a respekt. Všude kde jsou, se mnou naváží oční kontakt.

A víte jak si myslím, že to bylo s tou myší v kočárku? Mám staršího bratra……………..

8 komentářů

Po hermelínu v kabátku z listového těsta, jsem včera narazil na grilovaný hermelín. Jak se dá čekat, neodolal jsem a grilovaný hermelín jsem si objednal

Za chvíli mi je přinesen talíř, kde se vedle brambor, salátu a stroužku mrkve nachází veliký alobalový bonbón. Asi očekávaný hermelín :-).

Po rozbalení „bonbónu“ na mě hermelín skutečně vykoukl.

Alobal jsem odstranil z talíře úplně a dal se do jídla.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů

Když jsem dnes projížděla Hradcem, všimla jsem si na třídě ČSA nové cedule - PUB.

“Hurá, že by?”

V létě jsem navštívila jednu z hospod PUB v Plzni.(http://www.thepub.cz/) Hospoda je unikátní způsobem distribuce piva. Na každém stole je samoobslužný výčep. Pivo si sami natočíte, na počítadle se vám zobrazí vypité množství. Půllitr si i sami umyjete.

To jak pijí lidé u ostatních stolů, můžete sledovat na obrazovce. Mnohdy některé stoly mezi sebou i soutěží.

Rizika, která jsou se samoobsluhou spojená jsou přímo úměrná s rostoucí konzumací piva. Může se stát, že vám více piva proteče do odpadu, než vypijete. Taky samozřejme hosty napadá vyplachovat sklenice tak, že postříkají spolupijany.

Takže kde to je v Hradci? Otevírají prý za pár dní, více info (http://www.thepub.cz/hradec-kralove/).

2 komentářů

Ač mám řiditelného draka (Podzim s řiditelným drakem), již nějaký ten pátek, příležitostí k jeho pouštění bylo zatím málo. Buďto nefouká vítr, a nebo vítr fouká a do toho prší. I tak se při každé vhodné příležitosti snažím draka vytáhnout a létat.

O co méně je nyní příležitostí k létání, o to více je času na teorii. Brouzdám netem a snažím se přijít na to, jak se některé z triků dělají. Před časem jsem narazil na devět skvělých návodů od autora, který si říká Atuairekiteclub.

Pokud řiditelného draka máte a létáte, nebo o jeho nákupu uvažujete, může vám těchto pár triků přijít vhod. 6. října je u nás v Hradci drakiáda, doufám, že budu mít v následujících dnech ještě možnost nějaký ten trik natrénovat.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

Osmibity v podání německé elektronické kapely Pornophonique dobývají svět. Kdo by to byl řek, c64, gameboy, nějaký ten herní samplík a na světě je parádní muzika.

Poprvé jsem Pornophonique s nálepkou micromusic 8-bit pop-rock objevil toto pondělí na hudebním serveru Jamendo.com. Označení stylu osmibitový poprock mě velmi zaujal a tak jsem si s očekáváním čehokoliv album stáhl.

Již první poslech alba mě zaujal a velmi příjemně překvapil. Album je profesionálně odvedeno. Spojení starých osmibitových zvuků a kytary a elektroniky výborné. Zpěv taktéž nádherný.

Ostatně, pokud máte chuť na velmi dobrou nevšední elektronickou muziku, neváhejte a poslouchejte (album je k dispozici zcela zdarma):

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

6 komentářů

O workoholicích se píše už dlouho a často. Dříve to byla vlastnost (označení) pozitivní, nyní si už nejsem tak jista.
O lidech, kteří pracovali a navrcholu své kariéry se najednou zastavili, zamysleli a odešli do pastušky bez elektriky, a spokojeně tam žijí bez mobilu a notebooku dodnes, se taktéž píše častěji a častěji.

Ale co řádoví běžní „fasádníci“? Co ten průměr? Řešíme to dnes a denně a vy možná taky. Když přijdem z práce, už je tak pozdě, už se nikam nevykopem, nic jiného než práci tedy ten den nezažijem. Člověk se pak stává jakýmsi naprogramovaným robotem.
Když se do toho přidá odpovědnost, které je moc, stane se, že za rok ani neodjedeme na dovolenou. Nemusí se jednat jen o manažery a podnikatele. Stane se to i řadovému zaměstnanci.

„A to takhle bude celý život? To znamená ještě 35 let?“ Ptáme se.

„ Furt to samý?“

Jednoho dne se dostaneme do bodu, kdy je nám volný čas dražší než vydělané peníze. Je nám jedno kolik si vyděláme, protože to o čem sníme si za ně nekoupíme. Odpovědnost nám nedovolí zabalit to a odjet na 3 týdny třeba za Fidelem na Kubu. Odpovědnost nám dovolí odjet s mobilem a notebookem na chalupu a bejt na příjmu. Pokud máme chalupu bez signálu, pak nám zbejvá jen koupit chalupu se signálem.

Věk nabití tohoto skeptického dojmu se snižuje. Zdá se mi nyní velmi nízko, dokonce je v mém okolí několik vrstevníků, kteří už se na to „vyprdli“. Ekonomové, překladatelé, ba i ajťáci se kolem třicítky obrací k duchovnu a esoterice. Zajímají se o astrologii, magii, reiki, auru a jiné. Jelikož se pak dostanou ať už přes internet, nebo přes různé kurzy k sobě, je to ideální startovací pozice pro změnu života. Spolužačka ekonomka to už dotáhla na cvičitelku jogy na plný úvazek, spolubydlící ajťák drží každý týden jednodenní půst. Brzo už ajťákem nebude. Odjíždí meditovat, kamsi na východ, cítí kam ho to táhne. Na jak dlouho, neví….

Dřív bych řekla: „ Blázni“
Dnes si říkám: „ Nemají pravdu? Nepřijde na to někdo dřív a jiný později?“
„ K čemu mi jsou peníze, když je nemohu využít?

Co řeknu za rok?

To už budu třeba v Africe, vysvětlovat malým i velkým afričánkům jak a proč si čistit zuby, jak se pěstuje mrkev a proč je třeba si zavázat boty. A tou nejkrásnější odměnou bude pro mě bude jejich úsměv, s nudlí u nosu:-)

5 komentářů

Jak se zdá, řešením hlavolamu 26 (Zahrajte si na detektivy, zjistěte vše o vášnivých čtenářích) se mnoho z vás zatím nezabývalo, takže se zveřejněním jeho řešení zatím počkám. Věřím, že s přicházející zimou si čas na hlavolam někteří z vás najdou a řešení tak hezké hádanky by bylo na škodu.

Dnešní hlavolam je flashový a tip mi na něj zaslal švagr Víťa, za což mu děkuji. Sám jsem u něj včera večer strávil několik hodin a musím říct, čím déle jsem ho hrál, tím více se mi líbil (Rekord mám zatím 13 level). Pevně tedy věřím, že nadchne i vás.

Jak Splash Back hrát:

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

13 komentářů

Ano, tak nějak by mohl znít náborový inzerát na možné, nově zřizované, pozice policejních provokatérů, o kterých se v poslední době hodně hovoří, jako o biči na zkorumpované policisty a státní úředníky.

Přestože o policejních provokatérech mnoho nevím, přiznávám, z toho co jsem měl možnost se zatím dočíst, jímá mě hrůza. Vyhánění čerta ďáblem, nebo dotaženo do extrému, léčba chřipky virem HIV. Asi tak bych to nazval, jinak to nevidím.

Z toho co jsem se měl doposud v různých periodikách dočíst, primárním úkolem policejního provokatéra by mělo být porušování zákona a to tak, aby byl chycen policí, či městskými strážníky a nabídl jim úplatek, či se je jinak pokusil zkorumpovat. Pokud se policista zkorumpovat nechá, příjme úplatek, policejní provokatér odhalí svou totožnost policejního provokatéra a v ideálním případě policistovi oznámí, že takto ne a nepatřičné chování zkorumpovaného policisty nahlásí na vyšší místa, kde si s ním ideálně poradí.

Bohužel nic na světě není ideální a tak ani pracovní chování policejních provokatérů nemusí být ideální a vše může snadno sklouznout k tomu, že policejní provokatér bude při svém provokativním chování ohrožovat spoustu nevinných, spořádaných občanů, například rychlou, bezohlednou jízdou a po chycení úplatných policistů, bude od nich vyžadovat velmi vysoký úplatek za slib mlčení.

Grázlici, co se svým chováním budou stavět nad meze vyhraněné zákonem, byť v rámci svých pracovních povinností grázlíky zůstanou. Osobně v jejich neúplatnost nevěřím a jakékoliv nápady ohledně policejních a i jakýchkoliv jiných provokatérů vidím jako špatný.

Pokud se provokatéři za čas na světlo boží dostanou, je dost možné, že se za čas po pár korupčních aférách provokatérů začne mluvit o provokatérech provokatérů. Provokatér provokatérů se bude navenek tvářit jako jako řadový policista, který bude od každého vyžadovat úplatek a tím čekat na odhalení skutečného provokatéra. Až se skutečný provokatér legitimuje, nabídne mu provokatér provokatéra úplatek a pokud si ho provokatér vezme, bude v ideálním případě nahlášen.

Jak je to s ideálními případy v našem reálném světě jsme si už řekli. Takže za čas bude potřeba nějaký provokatér provokatérů provokatérů … a tak dál a tak dál.

Co jsem teď napsal, schválně přeháním, aby byla vidět absurdita policejních provokatérů, který jak čas ukáže, budou zřejmě k ničemu. Další vyhozené peníze za zbytečná místa.

Kdyby se policajti chovali jak mají, jsou takové veřejnosti představované opičárny zbytečné. Bohuže policajti jsou, ať si zde každý doplní dle svého, a tak to vypadá.

No, snad se někdy dočkáme lepší policie. Policie, jejíž členové půjdou nám civilním občanům příkladem, k našemu prospěchu a především budou dodržovat platné zákony. A pro zlepšení jejich činnosti nebude třeba tak absurdních věcí, jako je překračování zákona v podobě policejních provokatérů.

9 komentářů

Asi před 14ti dny se silně ochladilo, natáhli jsme ponožky a svetry a čekali, až začnou topit. Po třech dnech opravdu začli, ale ne všude. Jelikož chodím na obědy do restaurací všimla jsem si, že když jdu na oběd do restaurace, smrdím více než jindy. Jak to?

„Tyjo, tady je nějaká mlha, ne?“ Hlásí kolega. Přitakáváme a rozhlížíme se, kolik lidí kouří. Slyšíme i připomínky ostatních hostů.

„Prosím Vás mohlo by se tu vyvětrat, tady je hrozně zakouříno!“ Prosí kolegyně servírku, která ani nestačila říci: „ Tak co to bude.“
Servírka nereaguje a odchází. Ač jsme si nestihli objednat, zanedlouho před kolegyní přistane pivo. Opět beze slova.

Podobný pocit jsem měla ten týden v několika hospodách a vzpomněla jsem si na vyprávění kamarádky, která když přebírala hospodu, našla ve větrákách narvaný kusy koberce. Koberce zabraňovaly nejen úniku tepla ale i jakékoli výměně vzduchu. Ano, i hospodští se snaží ušetřit na topení. Snaží se oddálit bod zlomu, kdy budou muset začít topit. Tomu zabrání tak, že vypnou větráky, zavřou okna, a uchovávají těžký začouzený vzduch seč to dá.

3 komentářů

Hodně se dnes mluví o šikaně, dokonce existují spolky, které bojují proti šikaně. Každé ráno chodím kolem reklamních vitrín, které upozorňují, že to může být právě vaše dítě, které se bojí ozvat. Ćasto se o tom diskutuje v televizi, rozhlase i novinách, hlavně když nějaký případ šikany skončí špatně – tím pádem vyjde najevo.

I přesto všechno nevím, jak se bránit, jak bránit své blízké – jak se zachovat. Princip šikany je založen na strachu. Strach oběti roste natolik, že nikomu nic nesvěří. Pokud je šikana dokonale promyšlená, okolí si ji nemusí všimnout. O to víc pokud je to psychická forma šikanování.

Dle mých zkušeností mezi dětmi byla šikana i dříve, pamatuju si ji ze školy, z letních táborů i ze za baráku. Jen se o tom nahlas nemluvilo a když, tak se to nazývalo zlobením. Kdo se z dětského kolektivu více vyčleňoval, ten to odnesl. Byly to děti moc malé, děti hubené, děti rezavé, děti s brýlemi, děti zakřiknuté, děti z dětských domovů. Děti hůře oblečené, děti hloupé, nebo naopak, děti rozmazlené, které měly všeho dost, jen kamarádů ne.

*********

Snažím se vzpomenout, proč jsme to dělali, zda důvod byl jít s davem kolektivu, nebo zda jsme z toho měli nějaký požitek. Matně si vzpomínám, že jsem vítězoslavně jednou doma řekla, s kým budu chodit do školy, jednalo se pouze o cestu do školy, protože jsme byly každá v jiné třídě. Táta mi okamžitě nadšení utnul hláškou: „ Vopovaž se ji tahat sem, její děda byl zloděj zlodějská.“

Jelikož její děda asi opravdu problematický byl, upozornili své děti patrně všichni rodiče a nekamarádil s ní nikdo z celého domu. Žila jen s mámou a byla tzv. socka. Velice brzy jsem zjistila, že když s ní budu kamarádit já, budu taky outsider, jako ona. Do školy jsem s ní šla tedy pouze jednou, pak jsem chodila schválně dřív nebo později. Dnes si říkám, že jestli její děda kradl, tak určo nemyslel na to, jak tím ublíží např. své vnučce. ( Z toho plyne: „ Než něco ukradneš, mysli na svá vnoučata“)

Byla tohle šikana? Pokud ano, tak si troufám říci, že velký podíl na tom měli rodiče a zloděj děda.

*********

Dětský kolektiv dovede být krutý i dnes, stačí, aby dítě ze základní školy mělo starší typ mobilního telefonu, nebo chodilo „otřesně“ oblíkáno, nebo třeba nejelo na výlet, či horskou školu, protože má rodiče „socky“.

Ano, dnes je to o finační situaci rodičů. To jak je rodič movitý, od toho se odvíjí pravděpodobnost, že jeho potomek bude/nebude oběť šikany.

7 komentářů