Na pstruhách

Dnes už s úsměvem vzpomínám na trampoty, které jsem byla nucena prožít, když mě hlídal můj starší bratr. Někdy to byl až boj o přežití, což ale bylo vykoupeno dobrodružstvím, které mi záviděl kde kdo. Zjednodušeně řečeno, věděla jsem, že když si začnu stěžovat, a fňukat, už mě bratr nikam neveme a budu muset bejt sama doma.

Část léta jsme společně trávili u dolení babičky. Babička žila dlouhá léta sama, v domku v dolením konci vesnice. Byla to rázná žena, pro moji dětskou a citlivou dušičku, až moc. U jejího domku se klikatil potok, místo našich častých dobrodružství. V potoce bylo pár tůněk, kde žili pstruzi. Starší bratranec, brával občas mého bratra pytlačit. Bratr postupem času vše jaksepatří okoukal a sám zvládl na jedničku. Tak se stalo, že začal chodit pytlačit sám. Na ryby se chodilo zásadně po setmění, takže v létě po 22h, z důvodu, aby pytláka někdo neviděl. Druhý den jsme si ryby vždy slavnostně udili v udírně. Dodneška nevím jak je to možné, ale babička jednoho večera pustila i mě.

Příprava na lov probíhala už ve dne, a to vyrejváním a sběrem žížal, to jsem jako učedník dostala na starost já. Žížal mi bylo líto.
Bráškovi se to vůbec nelíbilo, že mu budu trčet za zadkem, správně tušil, že se budu bát a budou se mnou jen komlikace. Na druhou stranu si lehce spočítal, že když políčí pruty dva, na různých místech, bude větší pravděpodobnost, že něco chytne.
“Ani necekneš, musíš bejt ticho, abysme je nevyplašili a taky aby na nás někdo nepřišel, to by byl průser“, začalo hned na začátku kázání.
Přitakávala jsem, že jako je vše jasný.
„Budeš tady na tom břehu, tady máš prut, a žížaly, nahoď to tam a čekej, když začne tahat, tak rybu vytáhni.“ Pokračoval bratr dospělácky.
„ A co pak?“ Ptala jsem se váhavě. „Neumím rybu sundat z háčku“.
„Pak zapískáš a já pÅ™ijdu a sundám ji, a doneseÅ¡ ji babičce a ta ji zabije a vykuchá.“
Babička se naší manufaktury ráda zúčastnila, na pstruzích si vždy náramně pochutnala.
„Stejně nic nechytíš, tady jsem ještě nikdy nic nechytl“. Dodal bratr, vzal svůj prut, odsypal si žížaly a šel dál.

Zůstala jsem tam sama, dřepla si na bobek a poslouchala, jak se bratr vzdaluje. Hrozně jsem si přála něco chytit. Ani jsem se nehejbala. Mám pocit, že to netrvalo dlouho, a já pocítila slabé cukání za prut. To mě tak vyděsilo, že jsem vší silou vymrštila prut z vody, a máchla za sebe, v tom mžiku jsem vážně zahlédla letící rybu, na konci vlasce. Všude byly stromy, takže se mi vlasec zachytil za větve. Můj první pstruh visel na stromě, a to docela vysoko.
Když jsem pobrala dech, vzpomnÄ›la jsem si na bráchovy instrukce: „ Zapískej a já pÅ™ijdu…“
V pohodě, uklidnila jsem se. V tom mi došlo, že nemumím pískat. Snažila jsem se nějak špulit pusu a foukat, ale nic. Začla jsem vydávat zvuky, které jsem myslela, že se podobají ptáku, na mysli jsem stále ale měla rozkaz: „Bejt ticho a kdyby mě náhodou někdo chytil, tak říci, že jsem z Prahy, z chalupy v zatáčce.“
Pstruh se lehce houpal na stromě, a měl vyděšené oči, pak padlo rozhodnutí, jít za bratrem. Bála jsem se, neviděla jsem na krok, podél potoka vedla cestička, okolo bylo křoví. Zároveň jsem začínala na svůj úlovek bejt pyšná, a v duchu si řikala, že bude jako brácha čumět. Zdárně jsem došla k bratrovi, pstruha jsme museli ze stromu odříznout.
I bratr mě pochválil, pstruh byl krásný, s puntíkama. Vítězoslavně jsem s mrskající se rybou běžela k babičce, do kůlny, kde následovala procedura zabití a kuchání. Babička byl zručná, dala si pstruha na špalek a kladívkem ho majzla po hlavě, pak mu na konci ocasu nařízla nerv, aby se netrápil, říkala.
Pochválila mě a řekla:“ A šup, mazej zpátky a ať přinesete takových alespoň 5, ať je zítra co udit.“

Ten večer, jsem na svém místě, kde pstruzi „nebejvaj“ chytla ještě jednoho, a to pořádnýho, ten už ale poslední chvilky svýho života nestrávil na stromě. Byla jsem na sebe moc hrdá a pyšná, od té doby jsem mohla chodit pytlačit taky. Vždy před víkendem jsem se snažila chytit rybu mamince, aby až přijede, mohla jsem se jí s ní pochlubit a společně si úlovky vyudit. Maminka, ale nikdy mou pytláckou zručnost neocenila tak, jak bych si přála, byla plná strachu a zděšení, jestli mě neviděli sousedi, jestli nespadnu do potoka a v neposlední řadě, jestli to vůbec je činnost vhodná pro její dcerušku. Mně se ale puntíkatý pstruh, houpajcící se na větvi, vybaví vždy, když se k tomu potoku jen přiblížím.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

16 komentářů k “Na pstruhách”

  1. LuFa napsal:

    Moc hezky Klárko napsané. Puntíkatý pstruh houpající se na větvi výborný.

    Nad to, kdyby šel zrovna kolem porybný a měl řeči, bys mohla říct, já tady ty pstruhy nelovím, já je prosím sbírám ze stromů :-).

  2. hurri napsal:

    Milá Klárko, nechcete si zařídit vlastní blog? Přece jen si myslím, že vaše přispěvky sem nezapadají.

  3. LuFa napsal:

    hurri: právě naopak, myslím, že sem zapadají a lidé si je chválí.

  4. Klára napsal:

    Hurri: Vlastní blog by byl mrtvej, jestli ste si vÅ¡iml, pÅ™ispívám max 2 x týdnÄ›. Jestli to sem zapadá nebo ne, nevím, vy jste prostÄ› „ajťáci“ takže proto máš ten pocit. LuFa tam nahoÅ™e má ale napsáno: Blog o počítačích, cestování a literatuÅ™e. Je to asi na nÄ›m:-)
    Tak to nečti, pÅ™eskakuj…

  5. LuFa napsal:

    Díky Klárko za reakci. Mimo ajťáku to zde čte i mnoho neajťáků, takže vše je v pořádku. Za sebe ti za tvé příspěvky děkuji.

  6. mv napsal:

    LuFa: Kteří lidé si je chválí? Celá kancelář 335 je proti. A to je minimálně polovina tvých komentujících čtenářů!

  7. LuFa napsal:

    mv: Lidé mimo kancelář 335 ;-).

    Jinak uznávám, z kanceláře 335 přichází mnoho úžasných komentářů.

  8. mj napsal:

    Není nic mimo kancelář 335.

  9. mv napsal:

    LuFa: A kdo je ti bližší? Nějací anonymní lidé s pofiderními přezdívkami jako mrd-v-očích nebo my, lidé s tváří, které denně potkáváš, se kterými mnohdy i spolupracuješ? Ha?

  10. hurri napsal:

    mv: Jako HaHa? Ha a zase Ha?

  11. LuFa napsal:

    mv: pokud máš na mysli váženého čtenáře Mrtvočicha, tak ten rozhodně anonymní není. Blízcí, neměřeno vzdáleností, jste mi tedy srovnatelně ;-).

  12. hurri napsal:

    Muhaha?

  13. mv napsal:

    hurri: ÄŒurymuryfuk … čurymuryfuk … čurymuryfuk … tak zpívám já!

  14. TB napsal:

    Myslím, že kombinace toho, co píše Klára a LuFa je docela dobrá, čtu pravidelnÄ› Kláry povídky a sem tam i nÄ›co od LuFy… a nehádejte se ;-)

  15. darisp napsal:

    Nejsem ajtak a ctu Klariny prispevky s nadsenim:-) a souhlasim s TB, ze uvedena kombinace je v pohode.

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.