Bylo léto a Bára trávila prázdniny na dětském táboře v Broumovských stěnách. Byla vedoucí oddílu nejmenších holčiček. Tábor byl malý, bylo zde pouze 40 dětí od nejmenších až po deváťáky. Bára není pedagog, ani se jím nehodlá stát. Její sestra před odjezdem onemocněla, a Bára byla po ruce, nebylo lehké ji přemluvit. „ A co když se tam někomu něco stane, to mě taky můžou zavřít, ne? “Ptala se. „Neboj, dostaneš nejmladší holčičky, ty jsou nejhodnější, budeš řešit akorát jejich stejskání po rodičích.“Snažila se jí sestra uklidnit. Bára neměla program na příštích 14 dní, nějaké peníze to přinese a o Broumovských stěnách slyšela z vypravování. Bára se tedy stala vedoucí nejmenších holčiček.
Jednoho dne celý tábor na celodenní výlet, u snídaně všichni obdrželi balíčky s jídlem, které měly vystačit na celý den. Šli všichni pohromadě, pro vedoucí to bylo snažší i příjemnější, kdyby se něco stalo. „Co když to ty moje mrňata neujdou, to je jako ponesu na zádech? “Strachovala se Bára. „Půjdem všichni, pomalu s přestávkami, to zvládnou a když ne, tak se rozdělíme.“ Říkala s klidem hlavní vedoucí Věra.
Byl krásný letní den, byla cítit vůně sena, taková pravá prázdninová idylka. Štrůdl dětí se vyrojil z lesa, před nimi se vynořila pastvina, a pohled do údolí, v dálce byla vidět vesnice. Najednou někdo zařval:“Třešněěěě!!!!!“ Skupina dětí se dala do běhu, Bára se spontánně připojuje a křičí taktéž: „Třešněěě!!!! Těžké větve jsou ohnuty až k zemi. Jsou velké a sladké, jak v pohádce. „Aby se nám nepoto… “, strachuje se Bára. „Nevzali jsem toaleťák.“Ostatní vedoucí přitakávají a je zaveleno k odchodu. Had dětí se vydává dál. „Další zastávkou je rybník a bude i koupání!“ Hlásí vedoucí Věra.
Malá skupinka dětí se však třešní nemůže nabažit, zůstává. Po chvíli zjištují, že skupinu dětí nejen že už nevidí, ale že ani neví, kudy a kam vlastně šli. Nejstarší - deváťák Smetana se automaticky ujímá vedení skupiny a říká:“Jdem tamhle k rozcestí, a zkusíme najít, po které barvě šli.“ Skupinka se poslušně žene k rozcestí. Kde stojí: Chata Hvězda 5,5km po žluté, ale i Chata Hvězda 6,5 km po modré. „Tak hurá, po žlutý.“ S úlevou velí Smetana. A vyráží po žluté, jdou hodně rychle, s nadějí, že doženou táborovou skupinu. Cesta je dost těžká, vede po kamenech, mezi skalami, místy je zarostlá křovím. Smetana všem pomáhá, podává ruku, hlavně mrňatům, všiml si, že mají na kahánku. Jdou rychle, jdou hodinu, po táborové skupině ani vidu ani slechu. Najednou se před nimi vynoří Chata Hvězda, základna tábora. Radost je velice rychle vystřídána strachem. Nikde nikdo. Celý uřícení sedají okolo táborového ohniště a vytahují obědové balíčky. „Nechceš řízek? “ Obrací se drobná holčička na Smetanu, ten chvíli váhá, ale pak přitaká:“ Svůj už jsem snědl, takže bych si dal, ale co budeš jíst ty? „Tak mi nech kousek chleba, to mi stačí,“ pípne. Sedí tam a mlčí.
Skupina dochází k rybníku, děti jsou v mžiku v plavkách. „ Ježíši, jak zajistíme, aby se ty moje mrňata neutopila?“ Děsí se Bára. „Normálka, budem se furt dívat. Do vody je pustíme teď, na 10 minut, pak půjdeme my.“ Uklidňuje Věra. Děti s vřískotem běží do vody, na povel od Věry vylézají a drkotajíce zuby se balí do ručníků. Vedoucí jdou konečně do vody, Bára s Věrou plavou spolu. „To je pohodička“, lahodí si Bára. „Docela mě to baví být vedoucí, ty moje holky jsou fakt hodný.“ „ Za rok bych jela zas.“ „Jo, je to pohoda, není tu nikdo problematický, loni tu byl kluk, co bral nějaký prášky na hlavu, tak to jsem se fakt bála a v noci jsem nespala, letos jsou všichni v pohodě. Pravidlem je, zadat jasný pravidla, pak je několikrát za den spočítat, zda jsou všichni a to stačí.“
Asi po hodině sezení u táborového ohniště konečně slyší dětský křik. Zanedlouho se přiřítí první děti, a přisedávají si k ohništi. Vedoucí Věra dorazí mezi posledními a velí:“ Nejdřív je potřeba nasbírat dřevo na táborák, pak teprv můžem opíkat. Tak se zvedejte! Ale nejdřív si dejte uschnout mokré plavky. Počkat, ještě je Báro, prosím spočítej, jestli jsme se vrátili všichni.“ „Dvá, čtyry, šest,….“ Počítá Bára. „Čtyřicet!“ Hlásí vítězoslavně.
