Vyšukanej mozek

Byl to Evin nejlepší šuk. Trval přesně osm minut a dvacet devět sekund. Pro znalce numerologie žádná zvláštní číselná kombinace. Žádný znamení, že by se něco podobnýho mělo stát a přece. Pár desítek sekund před tím, než k tomu došlo, obdělával Adam Evu důkladně ze zadu. Až po kořen zanořenej v píče.

„Ach, ach to je vono Adámku,“ vzdychala Eva.

„Ááááááááá,“ řval blahem Adam.

„Dělej, ach, ach, pořádně, to je vono, to je vono. Adáááááámku,“ slastně si na všech čtyřech v pozici fenky libovala Eva.

„Jo Evi, jo, jo,“ přirážel rozkošnicky Adam. Přes záda se snažil zahlídnout Eviny vzduchem se komíhající, nádherná, pevně stavěná ňadra. A že je Eva měla. Kozy venušiny.

„Šukej Adááááámku, áááách šukej, vyšukej mi mozek z hlavy. Prosím. Šukej“, kvílela téměř na vrcholku blaha božsky spokojená Eva.

„Ano, ano, vyšukám,“ vzal si s poslušností rytíře Evina slova k srdci Adam. S rychlostí blesku pak vytáhl Evě čůráka z píče a dle přání své nemilejší ji ho vší silou zabořil do ucha. Eva zachraptěla. Adam vysunul a opět rychle zasunul. Evino tělo zvláčnělo. Adam vysunul a zasunul. Evino tělo se svezlo k zemi. Adam vysunul a nevěřícně zíral na druhé pérem neposkvrněné ucho, z kterého se na světlo denní dral Evin z hlavy vyšukanej mozek.

Chvíli mozkovi dalo, než se vzpamatoval. Pak na otřeseného Adam zhurta spustil, „Uf, Adame, tys tomu dal. Myslíš někdy vůbec něčím jiným než pérem? Copak to se dělá, bořit holkám čůráka do ucha?“.

„No …. , no …. , no ….. ,“ nezmohl se Adam navíc.

„JasnÄ› že nedÄ›lá, ty hovado nadržený,“ dával Adamovi vyÅ¡ukanej mozek z hlavy kázání. „Koukej na chudáka Evku jak tu teď Å¡ukuchtivá píča leží. Beze mÄ› se teď nezmůže ani na malý a. A já? No, co já, chci Adame zpátky. Je ti to jasný? Tak to koukej rychle zařídit, nebo ti tvůj ubohej mozek vymlátím z kulí.“

Adam se při představě jak mu to malý nic, naparující se vedle Eviny hlavy, vymlacuje mozek z kulí krátce pousmál. Evu však měl rád. Takže bylo jasný, že vyšukanýmu mozku bude muset chtě nechtě pomoc.

„Tak dělej Adame,“ začal mozek rázně komandovat Adama. „Opatrně mě přisuň k Evinu uchu. Mírně zatlač. Ták. Ještě trochu. Á do prdele. Na vzduchu sem se okysličil, o něco zvětšil, takže uchem zpět to už teď nepůjde. Budeme muset kurva do nemocnice.“

Adam nejprve oblékl sebe, pak Evu. Potom si Evu pÅ™ehodil pÅ™es rameno a mozek dal na hlavu. PÅ™eci jen by tak podle známého poÅ™ekadla: „pod svícnem bývá nejvÄ›tší tma,“ mÄ›li být co nejmíň nápadní.

S Evou přes rameno a mozkem na hlavě pak Adam opustil byt a výtahem sjel na ulici. Nejbližší nemocnice byla vzdálena zhruba čtyři kilometry cesty.

„Ber kurva taxíka,“ začal si na ulici poroučet mozek.

„Nemáme na taxíka,“ odsekl mozkovi bez nÄ›jakých dalších komentářů Adam. Pojedeme sockou.

„Å ukat jo, ale prachy ne. Ani na blbyho taxíka kurva nemá,“ utrousil mozek na adresu Adamova zámÄ›ru jet do nemocnice sockou. Ale co, hlavnÄ› že se tam nÄ›jak dostanou.

Cesta na sto metrů vzdálenou zastávku probíhala klidně. Socka přijela do dvou minut. Adam nastoupil předníma dveřma.

„Dva dospÄ›lí, jeden dÄ›tský,“ poručil si Adam u Å™idiče. NemÄ›l chuÅ¥ nijak se hádat s případným revizorem.

„TÅ™icet sedm.“

Adam vysázel řidičovi prachy na tácek a šel si s Evou přehozenou přes rameno a mozkem na hlavě sednout dozadu. Autobus byl poloprázdný. Největším průšvihem jak se za chvíli ukázalo bylo zhruba pětileté dítě, které se ve vší nevinnosti začalo dotazovat maminky.

„Maminko, co to ten pán má za divnou čepici“.

Matka se na žádost klučiny na Adama koukla. Hned vÅ¡ak vyděšenÄ› sklopila zrak. Život ji naučil nevšímat si prapodivných individuí, takže jen suÅ¡e Å™ekla, „má.“

Klučina se vÅ¡ak s takovou odpovÄ›dí nespokojil. „Mamííííí, co to má za čepici?“

„Ale no tak, Honzíku. Pán má čepici. Řeknu ti ňákou pohádku. Jo?“

„Ale mamííííí, ta čepice, koukej …. “

„Hovno čepice,“ nevydržel to už dál mozek.

„Mamíííí, ta čepice mluví“.

„Hovno čepiče,“ zopakoval naÅ¡tvanÄ› mozek.

„Mamíííí to je hovno čepice,“ vřískal nadÅ¡enÄ› klučina na celý autobus. „A mluví. Že mi maminko takovou taky koupíš?“

„Buď už zticha,“ zaÅ™vala teď už dost rozladÄ›ná matka na syna. Nadto se neudržela a
navrch mu ještě několik vrazila.

„Mamíííííííííííííííííí,“ rozeÅ™val se kluk na celý autobus.

„A máš to parchante,“ komentoval hlasitý Å™ev kluka mozek.

Ostatní cestující si raději hleděli svého. Na příští zastávce matka s klukem vystoupila. Až k nemocnici byl pak klid.

„Tak a kam teď?“ začal Adam u vstupu do areálu nemocnice pÅ™emýšlet nahlas.

„Na mozkovnu pÅ™ece,“ smÄ›roval Adama mozek. „Kam jinam bys chtÄ›l s mozkem jít. Není pÅ™ece problém zeptat se kde to je“.

„Hmm.“ Adam se rozhlédl kolem sebe. Opodál kráčela dvojice policistů. „Prosím, pánové,“ oslovil Adam policisty jak jen nejsluÅ¡nÄ›ji mohl.

„Ano?“ otočili se policajti na Adama. Bližší pohled na prapodivnou trojici jím způsobil menší Å¡ok. I tak ale ze sebe nakonec vymáčkli, „co si pÅ™ejete?“

„PotÅ™ebujem na mozkárnu. Můžete nám poradit?“ začal Adam.

„To jako k nám?“ zeptal se první z dvojice policistů. „A co se vůbec paničce stalo? NemÄ›li byste radÄ›ji nejdřív zajít do nemocnice a k nám až pozdÄ›ji?“

„A kde si kurva myslíš že sme čůráku?“ vložil se do hovoru vyÅ¡ukanej mozek.

„Tak s náma vaÅ¡e opička pane mluvit nebude. OstatnÄ› vypadá jak obrovský hovno. A vy s náma taky tak pane mluvit nebudete.“ Reagoval podráždÄ›nÄ› na mozkovu poznámku druhý z policistů. „Aby totiž bylo pane jasno, říká se policejní stanice a ne mozkárna.“

„Promiňte,“ omluvil se Adam, aby už tak vyhrocenou situaci dál nezostÅ™oval. „My ale nechceme na stanici. Chceme na mozkové oddÄ›lení. Jako do nemocnice, víte?“

„Aha,“ kývli z pÅ™edchozího výstupu mírnÄ› rozladÄ›ní policisté. „Mozkové oddÄ›lení, mozkové oddÄ›lení, kde to jen může být? No, víte co, zkuste se zeptat tady na vrátnici, tam vám snad poradí. A pak se případnÄ› za náma stavte na stanici. Sepíšem protokol ve vÄ›ci bledé paničky. Na rameni vám vypadá taková jako bez života.“

Policisté odkráčeli. Adam poučil vyšukanej mozek, ať pro příště raději drží hubu. Ne vždy by to totiž s mozkovejma debilníma poznámkama muselo skončit bez následků jako nyní. Pak zamířili k vrátnici.

Adam z venku zaklepal na okénko vrátnice.

„PÅ™ejete si prosím?“ zeptal se Adama postarší vrátný, který vylezl z okénka.

„Hledáme mozkový oddÄ›lení? Kam máme prosím jít?“ položil Adam otázku.

„Neurochirurgii. Dáte se rovnÄ›. Druhou odbočkou doleva. První barák a jste tam.“

„Hovno netroriguriji, na mozkárnu potÅ™ebujem dÄ›dku jeden nahluchlej.“ zareagoval na radu vrátnýho vyÅ¡ukanej mozek.

„Díky,“ podÄ›koval Adam vrátnému. Mozkovu poznámku zcela ignoroval.

Za chvíli stál Adam s mozkem na hlavě a bledou vláčnou Evou přes rameno na recepci neurochirurgie.

„PÅ™ejete si?“ obrátila se na Adama mladá pohledná recepční.

„No, jak to jen říct,“ začal hledat vhodná slova Adam, aby vÅ¡e srozumitelnÄ› vysvÄ›tlil.

„Chci kurva domů,“ vyÅ™eÅ¡il problém s vysvÄ›tlováním za Adama mozek.

„Jééé, to je roztomilej mozeček. Trochu hrubej ale roztomilej,“ Å™ekla recepční. Podívala se na Adama. „Chápu, už nic říkat nemusíte, prostÄ› jste tady slečnÄ› vyÅ¡ukal mozek z hlavy a teď ji ho chcete narvat zpÄ›t do makovice. Takovejch případů teda mnoho není, ale čas od času se tu nÄ›kdo s podobným problémem objeví. Takže se nebojte, nejste jedinej. Ani první a určitÄ› ne ani poslední.“

Adamovi spadl kámen ze srdce.

„Na chvíli se tady posaďte. Seženu doktora, pak si vás zavolá. JeÅ¡tÄ› pojiÅ¡Å¥ovnu prosím?“

„VÅ¡eobecná. Moc vám slečno slečno dÄ›kujeme,“ odpovÄ›dÄ›l Adam recepční .

S úlevou si Adam z ramene sundal Evu a posadil ji na kraj kožené trojsedačky. Potom si z hlavy sundal vyšukanej mozek a položil ho doprostřed. Sám si pak sedl na druhý kraj.

Po půl hodině čekání byl Adam recepční vyzván, aby ji následoval. Adam vstal, vyšukanej mozek si nasadil na hlavu, vláčnou bledou Evu si přehodil přes rameno a následoval recepční. Vešli do výtahu. Recepční zmáčkla mínus dvojku. Tlačítko se prosvítilo. Dveře se zavřeli. Výtah se rozjel. Mínus jedna, mínus dva hlásal postupně nápis nad dveřmi. Cink. Dveře se otevřely. „Oddělení speciálních neuropřípadů“, uvítal Adama a spol. nápis na lítačkách. Prošli dveřmi.

„Tady se posaďte, a vyčkejte příchodu sestry,“ rozloučila se takto neosobnÄ› s Adamem recepční a dveÅ™mi odkráčela zpÄ›t k výtahu.

„Tak už aby to kurva bylo,“ ozval se do ticha chodby mozek.

„Psssst,“ naznačil Adam. Mozek sklapnul.

Po chvíli se v protÄ›jších dveřích objevila sestra. „Tak si pojďte. Jste na Å™adÄ›“.

Adam s Evou přes rameno a mozkem na hlavě vstoupili do ordinace.

„Pojďte blíž a nestyďte se“, vyzval Adama doktor.

Adam nejistě udělal osm menších kroků a stanul před sedícím doktorem.

„Slečnu položte sem na postel. Mozek vedle ní. Hezkej kousek zde dnes sestři máme, viďte? A slečna taky nevypadá špatně. Máte dobrej vkus pane, pane?“

„Adam.“

„Pane Adame.“, pokračoval doktor. „A jste pane Adame chlapák, to vám řeknu na rovinu. Vyšukat holce mozek z hlavy není jen tak. Dokážou to jen ti nejlepší. A tam pane Adame tímto aktem patříte.“

„Kurva doktore, je to idiot, žádnej chlapák,“ skočil drze doktorovy do řeči mozek. „Hned mě kurva strčte do tý blbý palice. Tak kurva dělejte.“

„To dělaj vždycky pane Adame. Pořád kurvujou. Nijak si ale těchto jeho drzejch výstupů nevšímejte. Mozkové sou tak ňák přirozeně nadrzlí. Teprve až svědomí jim v hlavě nastaví určité mantinely, v rámci kterých se zklidní a začnou se chovat slušně. Jediný štěstí, že to vyšukaný mozky tak nějak táhne zpátky do hlavy. Neumím si představit situaci, kdyby tomu tak nebylo.“

„Tak už se do toho kurva doktore dejte!“ přerušil vyšukanej mozek doktorovu řeč.

„No jo, no jo, dáme se sestři do toho. Igelitovu tašku prosím. Ták a teď tě mozečku trošku přidusíme, aby ses nám zmenšil. Neboj, bude to jen chvilička.“ Doktor vzal s postele mozek a hodil ho do tašky.“

„Auuu,“ ozval se mozek. Dál už bylo slyšet pouze „úúúú úúú úúú“.

Mozek se bez přístupu čerstvého vzduchu v tašce zmenšoval. Doktor na hodinkách hlídal čas. „Maximálně ho tam pane Adame můžeme nechat dvě a půl minuty. Každá sekunda na víc, by pak mozkovi a tím pak samozřejmě i slečně rapidně snižovala IQ. Určitě ale lepší, vytáhnout ho z igelitky co nejdřív. Ono víte, jisté anomálie a tak. Samozřejmě ne pro každý mozek platí hranice dvou a půl minut. Nějakej mozek si klidně bez újmy vydrží třeba i deset minut. Ale to fakt jen velmi ojediněle. Jinej pak může kolabovat i při pár desítkách sekund. Ale tak pro devadesát devět procent mozků je platná právě hranice dvou a půl minut. Doufejme pane Adame, že mozek slečny není z těch co toho bez kyslíku moc nevydrží. Upřímně vám řeknu byla by škoda tak hezký holky.

Čas pomalu táhl na druhou minutu. O mnoho zmenšený mozek v igelitové tašce nehybně ležel a pouze slabě sýpal. Doktor počkal ještě pět sekund. Potom rychle přenesl tašku k Evině uchu. Z tašky pak nacvičeným pohybem mozek vytáhl a vší silou ho uchem začal tlačit zpět do hlavy.

Adam nehnutě stál a s vytřeštěným zrakem zákrok doktora pozoroval. Měl Evu ze srdce rád a přál si aby vše dobře dopadlo. Rizik a komplikací při tomto zákroku hrozilo fakt mnoho.

„Tak a máme to pane Adame za sebou. Mozek je tam kde má být. Teď je ještě potřeba poklepat slečnu po spáncích, aby se mozek dobré usadil a slečna nabyla vědomí.“ Doktor šáhnul po sestrou připraveném kladívku a párkrát z jedné strany a pak z druhé Evu na spáncích poťukal.

„Pojďte,“ přizval doktor Adama k Evě. „Už se probouzí.“

Doktor odstoupil, Adam zůstal. Něžně ji své ruce přiložil na čelo. Pak se nad ní sklonil. Dívali se s Evou vzájemně do očí. Potom se políbili. Eva zvedla ruku a zajela mu s ní do vlasů. Chvíli tak zůstali. Pak se Adam od Evy oddálil.

Eva Adama chytla za ruku. Pevně ho stiskla a tichým hlasem mu řekla. „Bylo to tak krásný Adámku můj. Seš naprostej kouzelník. Úplně sem z toho šuku ztratila vědomí. Asi proto jsme teď v nemocnici. Viď že si to miláčku někdy zopakujeme.“

„Celý Evičko určitě ne. Ale i tak to bude příště moc hezký. Neboj.“
Adam se otočil na doktora a sestru. S vděčností na ně mrkl. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku.

Eva vstala z postele. Cítila se skvěle.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

3 komentáře k “VyÅ¡ukanej mozek”

  1. seeker napsal:

    No to je mazec, ani jsem to nebyl schopnej dočíst… :)

  2. LuFa napsal:

    seeker: Díky :-).

  3. Profen napsal:

    Je to dost povedeny, peknej pribeh na zasmani

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.