Jako každý malý kluk jsem byl dost dlouhou dobou fascinován kouzelníky a jejich kouzly. Nejdříve těmi malými pouťovými, kteří za pár korun na chatrném jevišti tahali z ucha peníze, spojovali a rozpojovali kruhy, z klobouku tahali králíky, do pozoru stavěli provaz, v hmoždíři drtili hodinky, trhali papír, aby ho zas mohli ukázat celý, hádali karty, četli myšlenky a tak podobně. Velmi mě tehdy vrtali hlavou triky, které se především týkaly čarováním peněz. Kdo by si občas nějakou tu kačku nechtěl vyčarovat.

Později jsem zjistil, že vše co jsem u pouťových kouzelníků viděl nejsou žádné čáry a kouzla,ale jen obyčejné triky a tak jsem přesedlal jsem na kouzelníky vyšší třídy. Konkrétně Davida Coperfielda. S jistotou jsem nebyl jediný, koho jeho první kouzelnické televizní show učarovali a kdo alespoň na chvíli věřil, že to co David předvádí je skutečné. Jeho průchod Čínskou zdí, levitace, mizení nadměrných předmětů, útěk z Alcatrazu, vše bylo tak neuvěřitelné.

Opět ale, jak šel čas, začal jsem o své iluze přicházet a Davida si zařadil do kategorie, velkých kumštýřů a iluzionistů, nikoliv kouzelníků, ovládajících triky a čáry.

Po čase jsem kouzelní přestal sledovat úplně. Ano, iluze, kterou kouzelníci dokáží vytvořit je nádherná, leckdy dech beroucí, ale stále je to pouhá iluze, nijak nezasahující do zákonitostí reálného světa.

Začátkem minulého týdne, kdy česká média začala informovat o podivném čarování majetku páně Staníka jsem si na své kouzelnické časy rozpomněl a získal nový idol. Ano správně jste pochopili, je to Staník. Kouzelník nad kouzelníky, který svými čáry a kouzly nepřestává udivovat média a občany. Kouzelník, jehož čáry a kouzla nezůstávají pouhou iluzí, ale odráží se v reálném životě. Kouzelník, jeho čáry a kouzla gradují a jsou čím dál větší a větší.

Co jsou čáry a kouzla s diplomovou prací, titulem, disertační prací, dalším titulem, úspěšným průchodem politikou, miliónem na byt a tak dále (mnoho kouzlíček a kouzel by se našlo), oproti nynějším stovkám miliónů, které se staly nynějším předmětem jeho kouzelnického umu.

Staník je prostě kouzelník, který v rámci zákona dokáže vše. Potřebuje zmizet, zmizí. Potřebuje se objevit, objeví se. Potřebuje nějaký ten milión, má ho. Ne nějaký smyšlený, vystavěný z falešných bankovek, ale opravdový.

Staník je bez debat největší kouzelník dneška a já, přiznám se, mu tak trochu začínám závidět a velmi rád bych se něčemu z jeho kouzel naučil.

Se zatajeným dechem tak sleduji media a hltám každou řádku, a slovo, které se o Staníkových kouzlech zmiňuje. Staník je úžasný, Staník je jedinečný, Staník je kouzelník, Staník je prostě ten, který na to kápl. Většího kouzelníka nad Staníka prostě není.

Nebo si snad myslíte něco jiného?

Minulý týden jsem zahlédla „lákavý“ titulek MF Dnes, který zněl nějak jako:“Vše co nevíte o myších“.
Začala jsem přemýšlet o čem by tam asi tak mohli psát, přišlo mi to trošku absurdní, v Praze, kolik pražanů by asi tak mohlo mít problémy s myšima (nebo myšma?!).

Já se s myšima setkala poprvé v životě na chalupě. Setkávala jsem se s nima celkem pravidelně a vždy bylo naše setkání doprovázeno obrovským křikem.

Úplně první pohled na myš se mi naskytl, když jsem se jednoho dne hrnula ke svému kočárku pro panenky. V krajkových peřinkách ležela místo panenky myš. Ležela přesně uprostřed, půlkou těla na polštářku, druhou půlku těla měla dokonce pod peřinkou, přikrytou.

Běžela jsem za maminkou, s pláčem i jekotem. Maminka přiběhla a konstatovala, že „chudák myš“ je mrtvá. Neví zda ji to tenkrát bylo tak divné jako mě, ale dodnes nevím, jak se tam myš dostala. Neumím si představit, jak myš šplhá po kovové konstrukci kočárku, tam si obrovském prostoru lehne přesně doprostřed, přikreje se a umře.

Tenkrát jsem nabyla názoru, že asi spadla někde zeshora. Proto jsem se v noci šíleně bála, že na mě přiletí myš. Myši jsem opravdu v noci slyšela, jak se jim to smekalo po lině, dokonce jak některá z nich skončila svůj život v pastičce. Naše pastičky, když chytily myš, tak tím pohybem zklapnutí se vymrštily a skončily o pár metrů dál. V noci nám tedy po ložnici skákaly pastičky.

O několik let později jsem zase přijeli na chalupu a já uslyšela mámu, že tam cejtí myšinu. Začala mnou pojímat hrůza.
Sedla jsem si na židli, dala si nohy nahoru, kdyby náhodou….
A tu kouknu do kredence a z kredence na mě koukají dvě korálkové oči.

„Mýýýšššš, mamí, vona na mě kouká, mamí!!!!!!!!!“ Začla jsem ječet stojíce na židli.

Samozřejmě myš zalezla a já jsem byla nařknuta z vymejšlení si. Jelikož jsem na svém trvala velmi dlouho, máma šla kredenc prohledat a myš opravdu z kredence vyběhla. Nedoběhla daleko, běžela přímo naproti dědovi, který měl v ruce lopatku na uhlí.

Tehdy už i máma připustila, že já ty myší pohledy něčím přitahuji.

Letos v létě, jsem šla do sklepa pro okurku, ano chodím tam tak jednou do roka a zrovna, když šahám na okurku, všimnu si, že je nakousaná a v mžiku se opět setkávám s korálkovýma očima. Koukáme na sebe, já si v duchu říkám, že se mi to asi zdá.
Nekřičím, okurku neberu a jdu to nahlásit nahoru.

„Prosimtě, letos tam ještě myš nebyla, proč by jedla vokurku, myši vokurky nejedí.“ Říkal děda, ale nedalo mu to a šel se tam podívat. Vrátil se z okousanou vokurkou a kroutil hlavou: „ Myš bláznivá, bude ji to tlačit v břiše, dám tam pastičku, ať se netrápí.“

Myslím, že myši ze mě mají dodneška jakési préééé, že cítí ten můj strach a respekt. Všude kde jsou, se mnou naváží oční kontakt.

A víte jak si myslím, že to bylo s tou myší v kočárku? Mám staršího bratra……………..

O workoholicích se píše už dlouho a často. Dříve to byla vlastnost (označení) pozitivní, nyní si už nejsem tak jista.
O lidech, kteří pracovali a navrcholu své kariéry se najednou zastavili, zamysleli a odešli do pastušky bez elektriky, a spokojeně tam žijí bez mobilu a notebooku dodnes, se taktéž píše častěji a častěji.

Ale co řádoví běžní „fasádníci“? Co ten průměr? Řešíme to dnes a denně a vy možná taky. Když přijdem z práce, už je tak pozdě, už se nikam nevykopem, nic jiného než práci tedy ten den nezažijem. Člověk se pak stává jakýmsi naprogramovaným robotem.
Když se do toho přidá odpovědnost, které je moc, stane se, že za rok ani neodjedeme na dovolenou. Nemusí se jednat jen o manažery a podnikatele. Stane se to i řadovému zaměstnanci.

„A to takhle bude celý život? To znamená ještě 35 let?“ Ptáme se.

„ Furt to samý?“

Jednoho dne se dostaneme do bodu, kdy je nám volný čas dražší než vydělané peníze. Je nám jedno kolik si vyděláme, protože to o čem sníme si za ně nekoupíme. Odpovědnost nám nedovolí zabalit to a odjet na 3 týdny třeba za Fidelem na Kubu. Odpovědnost nám dovolí odjet s mobilem a notebookem na chalupu a bejt na příjmu. Pokud máme chalupu bez signálu, pak nám zbejvá jen koupit chalupu se signálem.

Věk nabití tohoto skeptického dojmu se snižuje. Zdá se mi nyní velmi nízko, dokonce je v mém okolí několik vrstevníků, kteří už se na to „vyprdli“. Ekonomové, překladatelé, ba i ajťáci se kolem třicítky obrací k duchovnu a esoterice. Zajímají se o astrologii, magii, reiki, auru a jiné. Jelikož se pak dostanou ať už přes internet, nebo přes různé kurzy k sobě, je to ideální startovací pozice pro změnu života. Spolužačka ekonomka to už dotáhla na cvičitelku jogy na plný úvazek, spolubydlící ajťák drží každý týden jednodenní půst. Brzo už ajťákem nebude. Odjíždí meditovat, kamsi na východ, cítí kam ho to táhne. Na jak dlouho, neví….

Dřív bych řekla: „ Blázni“
Dnes si říkám: „ Nemají pravdu? Nepřijde na to někdo dřív a jiný později?“
„ K čemu mi jsou peníze, když je nemohu využít?

Co řeknu za rok?

To už budu třeba v Africe, vysvětlovat malým i velkým afričánkům jak a proč si čistit zuby, jak se pěstuje mrkev a proč je třeba si zavázat boty. A tou nejkrásnější odměnou bude pro mě bude jejich úsměv, s nudlí u nosu:-)