Lukáš Faltýnek

Narodil jsem se v roce 1974 v Hradci Králové , kde jsem úspěšně absolvoval Univerzitu Hradec Králové a kde v současné době i žiji a pracuji. Od roku 2002 jsem ženatý. S manželkou Gabrielou máme dvě děti. Starší kluk se jmenuje David. Mladší holčička Lucie. Mé foto, tak jak šel čas, pak naleznete zde.

Mimo hlavní práci, která je z oboru informačních systémů pravidelně přispívám do tištěných časopisů linuxEXPRES a Jak na počítač . Další publikační činnost je možno dohledat na webu.

Mezi mé koníčky patří literatura, film a cestování. Ze vším z toho se snad setkáte na těchto stránkách. Tolik nyní asi o sobě vše.

Na závěr ještě pár kontaktů.

Email: lukas(tecka)faltynek(zavinac)gmail(tecka)com

Jabber: lukas74(zavinac)njs(tecka)netlab(tecka)cz

Klárka

Narodila jsem se na Hromnice a právě proto se možná jmenuji Klára (Jak to spolu souvisí si vygooglujete, ale je možné že to i sami vymyslíte)

Vždy jsem ráda psala, začalo to obyčejnými dopisy, byl to koníček, který Ti mladší už asi nikdy nepoznají. Ve školním slohu jsem nikdy neexcelovala, ale možná to bylo tím, že jsem si do psaní nikdy nenechala moc mluvit a občas jsem ve školních pracích zmiňovala na tu dobu až moc svobodomyslné myšlenky, za které jsem jedničku prostě dostat nemohla.

Že bych mohla psát mě napadlo až při pobytu v Anglii, kde jsem pracovala jako au pair. Svoje zážitky a postřehy jsem opět velmi často a ráda meldovala tentokráte už přes e mail do Čech. Tehdy mi pár lidí řeklo: “ To je dobrý, pobavil jsem se, měla bys psát,…”

To samé se opakovalo loni, při mém šoku ze Spojených států. Tentokrát jsem to ale vzala vážně, chodila jsem do kurzu tvůrčího psaní a v rámci Letního kurzu žurnalistiky poprvé publikovala v novinách.

Nejvíce však publikuji na tomto blogu, proto budu ráda za vaše názory, rady, komentáře, doporučení,…

Dena

Narodila jsem se skoro pod vánoční stromek. Takže jsem – jak by určitě řekl manžel – koza rohatá, umanutá, tvrdohlavá. Akorát kariéristka nejsem – to se horoskop trochu sekl. Bylo to znát už na základní škole, kde jsem matematikou prolezla jen díky tomu, že vedle mě seděla Klárka.

Na zdrávce naštěstí matika nebyla, tak je ze mě zdravotní sestřička.

Pečovatelský sklony se u mě projevily už ve čtyřech letech, kdy se mi narodil bráška. On mi za to strhl nehet na palci, zmlátil mojí nejmilejší panenku a snědl všechno, co jsme měli „napůl“.

Když se z nás potom stali kamarádi, napsala jsem za něho slohovou práci „umělecký popis krajiny“. Vylíčení přejetého krtka v krajině zalité sluncem je dodnes vrcholem mého psacího úsilí.

Spisovatelka ze mě asi nikdy nebude, jsem spíš vypravěč (snažím se teď předem omluvit nespisovný a lidový výrazy v mým psaní). Jde mi psát jen o něčem, co se mi stalo, nějak mě zasáhlo… to pak vezmu tužku do ruky (nejraději obyčejnou) a „vyprávím“.

Takže se moje příspěvky asi budou nejvíc týkat mé rodiny – nevyčerpatelný zdroj inspirace je určitě babička a syn.

No, sama se nechám překvapit.

Marcela

Narodila jsem se. Je to trochu děsivé, ale spisovatelkou jsem chtěla být ještě dříve než jsem se naučila psát. Svůj první příběh jsem nakreslila a poté nadiktovala svému otci, an přinesl mi ho druhý den z kanceláře napsaný na stroji. Bylo to prostinké vyprávění o počasí a kamarádce odnaproti a chyběla tomu jakákoliv pointa, přesto tento počin provázelo moje hluboké vnitřní uspokojení.

Na svůj dětský sen jsem nikdy nezapomněla, ale jinak jsem se v životě zabývala spoustou zbytečností a dělala to co druzí, takže jsem se ke psaní příliš nedostala. Teď už děti trochu odrostly, a tak mám volnější ruce.

Absolvovala jsem loni on-line kurz tvůrčího psaní a také Letní školu tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. To mne nakoplo a dodalo špetku nezbytného sebevědomí. Nyní přispívám do regionálních novin, zpracovávám společenská témata, píšu reportáže, rozhovory, fejetony, eseje a také publikuju na internetu svůj první pokus o literární dílko.

Je to víc než nic… ale iluze si nedělám. Moc ráda píšu dopisy a vůbec jsem spíše vypravěč, mluvím resp. píšu o tom, co se mi přihodilo… spisovatel toho musí umět přece jenom víc. Ale občas si jen tak pro sebe říkám… „a co když to stačí..?!“

Tlampač

Informace budou doplněny v dohledné době.