„Teda kluci, nezlobte se na mě, ale chovali jste se jak řepy,“ zpražil nás Robert pohledem po nehvězdném setkání s „hvězdami“. Odnesl to bohužel nejhůř, tak měl právo se zlobit. Že jsme se ale chovali jak řepy, to si nemyslím. I když, je fakt, sledovat televizi, hltat bulvární magazíny, zbožňovat si herce, herečky režiséry a já nevím koho ještě, mohlo se vše obejít bez hádky a střepů. Posuďte sami.
„Půjdeme ještě někam, nebo už chcete spát?“ zeptal se nás Honza, když jsme zhruba o půl druhé ráno vypadli velmi dobře naladěni z jakési hospůdky poblíž Karlova náměstí. Opití jsme nebyli, spíše v dobré náladě, která v nás zůstala po návštěvě výborného koncertu Hustýho Wimpiho.
„Pokud něco dobrého bude cestou, tak bychom mohli.“
„Cestou je podnik, kde se točil Medvídek.“
Všichni jsme Medvídka viděli, takže proč se na chvíli nestavit a nejuknout, na podnik z filmu. Škoda jen, že nemůže být Gabča, pomyslel jsem na manželku. Ta by z podniku z Medvídka měla daleko větší radost než já, mě zas tak takové věci neberou.
„Tak tamhle už to je,“ ukazoval Honza na dveře, které zdobila červená kapka. Jeden by si to mohl splést s transfuzní stanicí. No, ale mlčel jsem.
Vešli jsme dovnitř a usadili se hned u dveří. Podnik byl poloprázdný. Mimo námi obsazeného stolu u dveří, byl plný ještě jeden. Dál pak už mimo obsluhy nebyl v podniku nikdo.
„Tak jaké tu maj pivo,“ říkám Honzovi.
„Tady mají jen lahvové, jinak výborné víno.
Necháváme si od Honzy jakožto znalce vybrat.
Za chvíli je víno na stole. Číšník je velmi milý. Všichni se dobře baví.
„Tak nám Lukáši řekni, jsou děti opravdu tvoje?“ naráží Honza na dobrou scénu z filmu Medvídek.
„Nóóó….,“ zamýšlím se, „není to jedno.“
Všichni se smějeme.
„Lukáši, jednou za čas tady obsluhuje Hřebejk,“ říká mi Honzo, po tom co mu říkám, že jde o hezký podnik.
„Fakt?“ překvapuje mě jeho informace. Moc se mi tomu nechce věřit, tak se při nejbližší příležitosti ptám obsluhy, zdali je to pravda.
Dostávám informaci, že ano. Prý s ním ale ještě neměl čest pracovat.
Při další příležitosti se ještě ptám, zdali jde skutečně o Hřebejka režiséra. Prý ano. „Hmm, a nejste vy nějaký herec, nebo režisér?“ napadá mě, ještě se zeptat.
„Ne to nejsem,“ odpovídá obsluha, směje se a odchází.
Vše vypadá v pohodě. Bavíme se, čas plyne. Až do chvíle, kdy od vedlejšího stolu vylítne blondýna středního věku, možná mladší, a oboří se na nás. „Co si to o sobě vůbec myslíte, sbalte se a vypadněte.“
Chvíli na ni koukáme, pak koukáme na sebe, co k tomu říct? Výpadu blondýny nerozumíme.
„Nikam nejdeme,“ řeší slovy situaci Honza.
Chvíli je klid. Stůl od vedle díky výstupu blondýnky teď registrujeme.
Slyším, jak blondýnka říká holce naproti Kláro. Dívám se na ní a zdá se mi, že je podobná holce z Medvídka.
„Není to Klára Isová?“ ptám se Honzy s Robertem.
„Ne není,“ dostává se mi odpovědi.
Opět je slyšet blondýnu. Holčina, co vypadá jak jedna herečka z filmu Medvídek odchází.
„Lukáši, tam je Hutka,“ upozorňuje mě Honza na chlápka, který do podniku přišel. Moc Honzovi nevěřím.
Blondýně zřejmě nějakým způsobem vadíme, začíná se do nás nevybíravým slovníkem trefovat. Honza reaguje a nevybíravým slovníkem útoky odráží. Blondýna se u stolu pokouší poštvat borce proti nám. Naštěstí borci sou rozumní a k žádným fyzickým výpadům a střetům nedochází.
Já si mezitím říkám, že ta holčina, podobná herečce z Medvídka, přeci jen mohla být Klára Isová a tak se ještě jednou ptám, jestli to skutečně Isová není. Přeci jen, když někdo někomu, kdo vypadá jak herečka z Medvídka říká Kláro, proč by to nemohla být zrovna Klára Isová. Myslím na Gabču, jak ta by byla ráda, kdyby tady teď byla a mohla Isovou vidět. No a taky by ji poznala. A řekla, jestli je to ona, nebo není. Takhle jsem nevěděl nic.
Blondýna se na mezitím na mě dívala jak na blba a cosi mlela o tom, že to Isová není, a já odkud jako sem a jestli nemám bednu. Ač jsem neměl v úmyslu se s blondýnou bavit, reagoval jsem, že se jako na televizi nedívám a odkud mám vědět, kdo je kdo. A vůbec, že jsem se ptal kamarádů a ne jich.
Blondýna se obrátila na číšníka, aby nás jako vyhodil. Číšník reagoval, s tím, že jsme hosti jako každý jiný a že nás vyhazovat nebude.
Blondýna cosi pořád blekotala, mezi tím se vrátila holčina, o které jsem si myslel, že vypadá jako Klára Isová. Blondýna měla občas výpad. Stále chtěla ať zaplatíme a vypadneme. My jsme stále ještě platit a jít nechtěli. Padali nějaká slova. Občas padla hláška, jestli nejsem Magor, když se nedívám ne bednu. A tak dále, a tak dále a tak dále.
Po chvíli se nakonec situace uklidnila. Blondýna nic neříkala, byl klid.
Bohužel, šlo pouze o ticho před bouří. Blondýna se z ničeho nic po chvíli zvedla a mrštila po nás s křikem sklenici. Sklenice dopadla před Roberta, kterému velmi lehce pořezala ruku. Něco mu prý spadlo i do oka. Naštěstí vše se obešlo bez komplikací. Poté to vypadalo, že chce po nás Blondýna mrštit ještě lahev. No, v tom ji borci, kteří s ní seděli u jejího stolu naštěstí zabránili.
Po tomto jsme se rozhodli zaplatit, situace se uklidnila a my odešli. Stejně se už podnik zavíral.
Od borce, co seděl s holčinu u stolu jsem se venku dozvěděl, že nešlo o Kláru Isovou, ale o Taťánu Vilhelmovou. No, možná všichni kolem Taťány předpokládali, že není nikdo, kdo by ji nepoznal a tak si mysleli, že si děláme srandu. Možná si blondýna myslela, že se u stolu bavíme o nich a nějak na ně narážíme, což jsme nedělali, protože jsme ani nevěděli, kdo jsou.
Taťána Vilhelmová se celou dobu chovala velmi dobře. A vlastně se dobře chovali všichni mimo křiklavé blondýnky. No a možná mě a Honzy, když se očekávalo, že „hvězdy“ poznáme, ale my jsem je zatím nepoznali.
Nebýt u vedlejšího stolu „hvězdy“ „hvězdama“, vše by zřejmě proběhlo klidně a nic by se nestalo. Takto, když některé „hvězdy“ viz. blondýna nechápou, že jsou stále ještě lidé, kteří na televizi nekoukají a bulvár nečtou, může se stát, že nabudou dojmu, že si z nich dělá někdo legraci.
Naštěstí vše dopadlo ještě tak jak dopadlo a my odcházeli ke kámošovi na přespání.
Po chvíli jsme potkali pána, co mi o něm Honza říkal, že vypadal jak Hutka. Pán měl psa. Slušně jsme pozdravili a Honza se neopomněl pána zeptat, jak na něj celá situace v podniku působila, když u ní byl.
Jak pán promluvil, Honza dle hlasu poznal Hutka a tak se překvapeně zeptal, zdali je to skutečně Hutka.
Pan Hutka potvrdil, že je skutečně Hutka a o situaci se vyjádřil neutrálně.
Něco málo minut jsme s ním nakonec příjemně pokecali a ranní Prahou se odebrali k noclehu.
Ráno jsme vše ještě jednou probírali a přemýšleli, kde byla chyba.
Robert nás ještě jednou nazval řepama a pak nám oznámil, že ví, proč se to stalo. Chtěl jsem to vědět.
„Stalo se to proto, že nemáš bednu. Kup si ji.“
No, možná má v něčem pravdu. Občas se vyplatí, koukat na bednu a vědět, kdo vedle vás sedí.
to jsem se zase v7hod
rano po treti nocni pobavila !!nic si z toho nedelej ja ani nevim jak hutka vypada.a ten je urcite znamejsi nez tatjana w.tak jeste bych poznala k.gotta.hlavne ze blondyna neudelala sklenici vetsi uraz.nechod do hospody a bud rad ze jsi zdravy.hojky mamka pekne vypraveni!!
Ahoj,
televizi jsem za posledních 5 let co jsem jí neměl docela odvykl a teď když jsem se přestěhoval a tím i získal televizi na ní nemám čas a chuť. Když se na něco chci podívat, tak nic nedávají a když náhodou něco dávaj, tak zachytím konec nebo nějakou reklamu.
Tatiana Vilhelmová patří k mým oblíbeným herečkám – třeba ve filmu Společnice, kde hrála s Donutilem byla skvělá, ale jestli bych ji poznal potkat ji někde….tak to fakt netuším. Kamera lidi hodně změní..
co jezdíte do Prahy, velematky měst, vy řepy! A ještě řepy bez televize! Pak budete Sagvana Tofiho hodnotit jako dealera s heroinem, až ho potkáte na ulici! Že se nestydíte. Zůstaňte si klidně u vás ve vidlákově a nerušte nám naše super mega giga eňo ňuno top nambr van celebrití kruhy! :-)))
2 ren: Nóó, to je fakt, ještě že sme nenarazili na Sagvana a jeho partičku. Mohli bychom skončit o dost hůř.
Jinak super komentář, díky, pobavil jsem se :-).