19 září, 2007 
Klára Hodně se dnes mluví o šikaně, dokonce existují spolky, které bojují proti šikaně. Každé ráno chodím kolem reklamních vitrín, které upozorňují, že to může být právě vaše dítě, které se bojí ozvat. Ćasto se o tom diskutuje v televizi, rozhlase i novinách, hlavně když nějaký případ šikany skončí špatně – tím pádem vyjde najevo.
I přesto všechno nevím, jak se bránit, jak bránit své blízké – jak se zachovat. Princip šikany je založen na strachu. Strach oběti roste natolik, že nikomu nic nesvěří. Pokud je šikana dokonale promyšlená, okolí si ji nemusí všimnout. O to víc pokud je to psychická forma šikanování.
Dle mých zkušeností mezi dětmi byla šikana i dříve, pamatuju si ji ze školy, z letních táborů i ze za baráku. Jen se o tom nahlas nemluvilo a když, tak se to nazývalo zlobením. Kdo se z dětského kolektivu více vyčleňoval, ten to odnesl. Byly to děti moc malé, děti hubené, děti rezavé, děti s brýlemi, děti zakřiknuté, děti z dětských domovů. Děti hůře oblečené, děti hloupé, nebo naopak, děti rozmazlené, které měly všeho dost, jen kamarádů ne.
*********
Snažím se vzpomenout, proč jsme to dělali, zda důvod byl jít s davem kolektivu, nebo zda jsme z toho měli nějaký požitek. Matně si vzpomínám, že jsem vítězoslavně jednou doma řekla, s kým budu chodit do školy, jednalo se pouze o cestu do školy, protože jsme byly každá v jiné třídě. Táta mi okamžitě nadšení utnul hláškou: „ Vopovaž se ji tahat sem, její děda byl zloděj zlodějská.“
Jelikož její děda asi opravdu problematický byl, upozornili své děti patrně všichni rodiče a nekamarádil s ní nikdo z celého domu. Žila jen s mámou a byla tzv. socka. Velice brzy jsem zjistila, že když s ní budu kamarádit já, budu taky outsider, jako ona. Do školy jsem s ní šla tedy pouze jednou, pak jsem chodila schválně dřív nebo později. Dnes si říkám, že jestli její děda kradl, tak určo nemyslel na to, jak tím ublíží např. své vnučce. ( Z toho plyne: „ Než něco ukradneš, mysli na svá vnoučata“)
Byla tohle šikana? Pokud ano, tak si troufám říci, že velký podíl na tom měli rodiče a zloděj děda.
*********
Dětský kolektiv dovede být krutý i dnes, stačí, aby dítě ze základní školy mělo starší typ mobilního telefonu, nebo chodilo „otřesně“ oblíkáno, nebo třeba nejelo na výlet, či horskou školu, protože má rodiče „socky“.
Ano, dnes je to o finační situaci rodičů. To jak je rodič movitý, od toho se odvíjí pravděpodobnost, že jeho potomek bude/nebude oběť šikany.
Zveřejněno v
Souhlasím Klárko, šikana skutečně je, byla a bude a to na vzdory nejrůznějším spolkům a sdružením, které proti šikaně bojují. Ono totiž, narozdíl od nás dospělých, si dítě neuvědomí, že jde o nějakou šikanu. Maximálně to chápe, jak píšeš, jako zlobení. Prostě děti, mimo svůj kolektiv a kamarády, nemají moc jiných vazeb, jako dospělí a podle toho se tak chovají.
Dospělý člověk má větší zodpovědnost, která mu v jistých projevech, které nazýváme šikanou, brání. Dítě mnoho zodpovědnosti zatím nemá a tak je mu jedno, že se někomu posmívá, že se dá na stranu silnějších proti slabším. Prostě dítě, které není v pozici šikanovaného, mnoho šikanu nechápe.
Rozhodně je ale potřeba dětem vysvětlovat, co se má, co se nemá a o šikaně s dětmi mluvit.
No, uvidím, jak to za čas bude u nás doma s dětmi.
Pěkné, Klárko, fakt pěkně, výstižně a tak nějak „poeticky“ napsáno. Pěkně se to čte…
clanek v podstate nic nerika, nic neresi, neni to ani zamysleni :(
Pěkné
páteční úvahy….
Vnučka dědečka „zloděje“ byla spíš ze skupiny vyčleněná,což by asi odpovídalo počátečnímu stádiu šikanování.
Autorka nepsala, že by holčičce někdo z dětí ubližoval, to by odpovídalo dalším stádiím šikany, ve kterých jsou děti ponižovány či využívány či napadány. Kolektivy ve kterých k tomu dochází, je možné považovat za „nemocné“. Vždy by se měl najít někdo, kdo bude dost silný, aby počínání (myslím tím ubližování) ostatních neschvaloval. Je pravda, že stát se kamarádem outsidera je riskntní a asi by nepomohlo nikomu.
Proto je potřeba ve škole vztahy kultivovat, nemyslím tím vztahy pouze mezi dětmi.
Osobně mě zajímá, jak se holčička potom chovala. Je možné, že z bezmoci měla vztek a se vztekem se těžko získávají kamarádi. V ten moment mohla pomoci např. třídní učitelka. Napadá mě, že každý se asi někdy setkal s tím, že nebyl někým přijatý. Ať už celým kolektivem nebo jen někým s kým chtěl kamarádit. Myslím, že i pro ostatní děti by bylo přínosem, kdyby zjistili, že můžou být jiné a neznamená to, že je všichni budou odmítat.
Oka
OKA: Moc hezký komentář, tipla bych že od pedagoga. Ano, souhlasím, šlo o vyřazení z kolektivu, tedy o počátek všeho.
Holčička moc kamarádů opravdu neměla, alespon ne v komunitě „našeho baráku“
V současné době vypadá na první pohled štastně. Vdaná matka dvou dětí:-)
Ano, taky si myslím, že se každý někdy setkal s nepřijetím v nějakém kolektivu.
Vážení přátelé,
Není podstatné zda se nějaký příspěvek někomu líbí či nelíbí. Důležitým faktorem je, že se tímto fenoménem zabýváte a rozšiřujete řady lidí, kterým to prostě není jedno. Šikanu nikdy neodstraníme, ale můžeme ji celkem úspěšně snižovat. Je to proces dlouhodobý, spíše nekonečný. Výsledky však stojí za to. Pokud by měl někdo problém se kterým by si nevěděl rady, může se obrátit i na moji osobu.Kontakty na http://www.sikana.i-extra.net.
Přeji hezký den.
Arabadžiev