Když jsem si to v místní sídlištní hospodě kráčela s půlitrem mé oblíbené Kofoly, potkala jsem spolužačku. I přesto že nesla tři piva, jsme se zastavily a prohodily pár slov. Řeč padla i na děti.

„Kde máš teď přes léto holky?“ Ptala se mě Martina.
„U babičky a dědy, mám klid, někdy až moc.“ Odpověděla jsem.

„ Já taky, naše Jana je u táty a pak jede na dva tábory. Je to teda drahý, ale zas holka už je v pubertě, tak aby se mi tady někde nepoflakovala s kdoví kým a dělala kdoví co.“ Svěřuje se Martina.

„Ta moje větší jede taky na tábor a drahý to teda je, jede na taneční soustředění. Chodí tady na hip hop.“

„ Fakt?“ Rozzáří se Martina. „Tak to pojedou spolu.“

„ No, já mám z toho trochu strach.“Přiznávám. „ Kája jede poprvý, je to takovej pytlík mrňavej. Nevím jak to zvládne.“

„Neboj, řeknu tý naší, ať na ní dohlídne, ale na nějaký stejskání nebude mít čas.“ Konejšila mě Martina a konečně donesla piva žíznivým rodičům.

************

Zítra přijede Kája domů, těším se na ní moc, říkám si před spaním. Škoda že musím být v práci a půjde ji vyzvednout táta. Musím mu to ještě připomenout. První dny stále volala že chce domů, je to posera, říkám, si a usínám.

„Martina volá“ Ukazuje se mi na mobilu. Co že si vzpomněla, proletí mi hlavou.
„ Ahoj“ Říkám trochu překvapeně.
„ No čau, prosím Tě jsem teď u hip hopu, a Kája má monokla přes celé oko a šrám na tváři jak Brno!“ Chrlí na mě Martina.

Mlčím.

„Ptala jsem se na to naší Jany a řekla jen, že se jí asi stejskalo a že spadla v lese. Ta jizva na tý tváři jí asi zůstane.“ Pokračuje dychtivě Martina.

„ Hmm tak díky za info, já o ničem nevím.“ Říkám asi dost zaraženě, Martina se urychleně rozloučí.

Večer se přivítám s holčičkou, vypadá fakt otřesně, opravdu má monokla a velkej řezanec na tváři.
„ Cos proboha dělala?“ Ptám se.
„ No nic, narazila jsem do stromu.“ Odpověděla mi rychle.
„ Jaks mohla narazit do stromu, copak jsi ho neviděla?“ Ptám se nechápavě dál.
„ Normálka, běžela jsem.“ Ukončila výslech Kája a odešla.

************

O pár dní později jsme spolu ležely při ohromné bouřce v jedné posteli. Hromy blesky lítaly kolem naší chalupy, nebylo to dvakrát příjemné ani mně.

Kája najednou začala mluvit o táboře. Mluvila sama, nepřerušovala jsem jí i když se mi tajil dech a cítila jsem tu největší bezmoc.
Kája opravdu každý večer brečela a starší holky, co s nima bydlela v chatce se jí začaly posmívat.
Později ji začaly zamykat samotnou v chatce. Kája ale vždy utekla oknem a bylo to pro ní docela dobrodružství, oknem utíkala ráda a často taky tady na chalupě. Holky ale jednoho dne dostaly „lepší“ nápad. Zavřely okno i okenice a zamkly ji. V tu chvíli Kája zpanikařila. Okno otevřela a okenici po větším úsilí vyrazila, vyskočila oknem, ale spadla.

Tak se to stalo.

Skončila na marodce. Paní zdravotnici to v breku a bolestech vše řekla, takže do chatky k velkým holkách se už nevrátila. Malý holky ji vzaly rády k sobě a pak už to bylo dobrý.

„ A co to bylo za holky?“ Ptám se? „No velký, sice jsou velký, ale jsou ve skupině B, protože jim to moc nejde, chodí teprv krátce.“
„A jak se jmenujou?“ Zašeptnu.

„No ta jedna, mami, tu jednu znáš, je to Jana, ta od Tvé kamarádky. Ale nesmíš nikomu nic říct, slib mi to, vůbec nikomu to neřekneš, ani tátovi.“

„Slibuju.“ Vydechnu vyčerpaně. Blýsklo se. Snad na lepší časy…….