Předchozí díl – V.

Doma existuje jídlo, kterého je malé množství a to jídlo je pro rodiče. Děti moc dobře ví, co jíst mohou a co ne.

Občas se v nákupu objevila malá plastová krabička s borůvkami, malinami, ostružinami. Ovoce jako malované. Velké symetrické plody, kterými je pokryto dno krabičky. Cena za krabičku je neobyčejně vysoká. (asi tak 3 libry za 14 ostružin)

Okolí naší vesnice jelemováno farmami, rodinnými usedlostmi, ale i bushemi. Tedy keři a stromy, které nepatří nikomu. Tedy možná obci.

Objevujeme v těch křovích nádherné ostružiny, hlavně velké a sladké. V Čechách leckdy nestačí dozrát, jak je nedočkavci otrhají. Zde si ji nich ani nevšimne, tedy až na nás. Podruhý si jich pár nadrháme do krabičky. U nás doma si je dáme se smetanou.

Jenže to vidí děti.

„Ohh, kde jste sebrali tolik krásných ostružin, to muselo být ale drahé. Ty ale musí být dobré. Co je to bílé na nich?“

„Našli jsme je v buši, je jich tam spousty, tak si tam taky s rodiči zajděte.“ Mluvím pravdu, protože vidím, že se jim fakt sbíhají sliny. A pochutnejte si na nich, když na vás kouká čtvero dětských očí.

„Ohh, to nesmíte jíst, to jsou divoké ostružiny, vy je opravdu nemáte z teska? To se nesbírá, jsou plané.“ Dostanou děti strach a dívají se na mě a kolegu au paira se strachem.

Jenže my si už na nic pochutnáváme a smějeme se. Bohužel děti zde nemají mnoho kontaktu s přírodou, neví z čeho je která surovina, jak vypadá, kdy se sklízí. Vědí jen kolik to stojí v tesku.

S ostružinama jsme je tak oddělali, že ač je víkend a mají zakázáno rodiče rušit, beží za nimi. Helen je někde na zahradě.

„Mum, mum, you know what…“ Slyším a radši jdu taky na zahradu.
Okamžitě se ale vracím, protože na zahradě leží velká tlustá Helen nahatá na lehátku a nepřeháhím, že některé části jejího
těla přetékají přes okraje lehátka. Kolega au – pair šel taky ven a zbystřil až později a měl opravdu velký šok. Něco takového fakt prý nikdy neviděl. Byl více než vyděšený.Mluvil o tom jeětě několik týdnů poté.

„Co ty sousedi, chudáci, že se na to musí dívat…“Divil se.

Rozvalená Helen se ale vůbec nelekla nebo nepohoršovala nad tím, že jsme všichni šli na zahradu a našli ji odhalenou. Je spokojená, směje se a říká dětem:
„Děti, kdo mi donese z ledničky pivo.“

Tak takhle u nás vypadají víkendy. Děti celé dny doma, rodiče taky, jeden leží v posteli s pivem a kouká na bednu, druhý leží venku nahatý. Děti nesmí moc křičet a rušit je, to mohou jen v naléhavých případech, protože prostě JE VÍKEND.