Předchozí díl – III
Jelikož jsme nyní rodina o sedmi kusech, pere se denně, většinou dvě várky prádla. Po víkendu je to víc.

Praní mám na starost taktéž já. Líbí se mi styl věšení prádla. Mají na zahradě takové stožáry, jako na vlajku, jsou propojeny lanem, které se při vešení prádla dá níž, a poté zase zpátky, na stožáry, prádlo tedy nevadí žádnému pohybu na zahradě, protože vlaje tak 4 metry vysoko.

S prádlem souvisí i žehlení, což je noční můra. Darko mě ale vysvětlil, že se nežehlí skoro nic. Prádlo se rovnou skládá a rozděluje na hromádky jednotlivých členů. Dětem se ukládá do skříně. Rodičům se má dát „někam“ do ložnice, ne ale do skříně. V ložnici ale není nikde místo. Vypadá to tam, jako by tam zloděj něco hledal. Skříně otervřené, zásuvky všelijak pootevřené, v nich skřípnuté prádlo, mezi tím všude po podlaze boty, kabelky, šminky, ručníky. Rachot. Ložnici mám jen luxovat, není ale luxovat kde, podlaha je téměř pokryta výše zmíněnými věcmi. Prádlo lze dát pouze na postel.

Po několika týdnech zjištuji, že se prádlo, které jeden den složím jako vyprané, třeba hned ráno objeví ve špinavém prádle. Proto je koš na prádlo stále plný. Pokud se totiž rodičům komínky oblečení svalí, či oni je večer skopnou, to co se rozházelo se hodí do prádla: Jednodušší než něco složit je hodit to do špinavého prádla.
Stejně to chápou i děti, pokud jim něco spadne, či si to nakonec nevemou na sebe, neskládají to, hodí to do špinavého prádla. Divná mentalita.

O to zvláštnější je takové množství špinavého prádla, když děti tráví půlku dne v uniformě, která se v prádle objevuje jen jednou týdně.

Uniforma je vůbec zvláštní věc, pro učitele musí být strašně těžké zapamatovat si děti, když vypadají na první pohled všechny stejně. Ale i uniforma má svá pravidla. Holky musí nosit sukně. Denně. To mi ale nikdo neřekl, tak se první týden stalo toto:

Helen si mě zavolala:
„Tamara má problém ve škole, šla do školy v kalhotech, jakto že jsi ji nezkontrolovala?“

„O Tamaru se přeci nestarám, nevím v čem chodí do školy.“ Odpovím.

„Musíš kontrolovat aby neměla kalhoty, volali ze školy, tak jsem řekla, že máme novou au-pair, ale nesmí se to zopakovat.“ Dává instrukce.

Jelikož je Tamara velká třináctiletá holka, ptám se jí na to ještě jednou, když jsme samy. Kňourá, že to je strašný a že já se mám. Helen je na ní tak naštvaná, že nesmí jít do aquaparku, což měla domluveno s kamarádkami.

„Nenávidím Tě, až mi bude šestnáct, půjdu bydlet k tátovi a už mě nikdy neuvidíš.“ Řve nenávistivě Tamara na matku.

Helen vytrysknou slzy, odejde do ložnice.
Tamara brečí taky a běží za mamkou:“ Mum, I love you, sorry…“

Itálie. No ona Tamara vypadá jak italka. Takže asi tenhle táta není její táta, když říkala, že půjde bydlet jinam. Docvakne mi, ale neptám se.

Jenže cirkus vidí děti a Alex se ke mně přitulí:“Tamara má jinýho tátu než my, on ji dává peníze když má narozeniny, kupuje ji oblečení. Má motorku a je moc hezkej chlap, hezčí než táta. Tamara se má….“
Alex je osm, ale vypadá jak profesionální Keliška. Mluví polohlasem, hlavně nenápadně a je hrdá, že mi to mohla říci první.

Táta (manžel Helen) naštěstí není doma.