Bylo to dilema, vydat se do Prahy na pražskou muzejní noc, či nikoli?
Mnoho lidí mě odrazovalo, ať měli vlastní špatnou zkušenost z předešlých ročníků, nebo to jen někde slyšeli. Počasí moc nenahrávalo tomu, že by pražáci vyrazili na vodu, na chatu atd mimo hlavní město.
Uvidím, zkusím to….
Před sedmou jsem se šel podívát na Václavák, k Národnímu muzeu, jestli budou schody plné, nikam se nervu a jdu jinam, říkal jsem si. Bylo za pět sedm a před muzeem byli lidi, ale tak 50 kousků. Byli jsme docela spořádaný dav, žadná tlačenice a nervy. V prostorách muzea jsem prošel náhodně výstavu o historii porodnictví, kde bylo málo lidí, promítali tam totiž porod a také porod pomocí cisařského řezu, což nedokoukal snad nikdo. Pak jsem šel na výstavu Republika, ta byla pěkná, ale ty prostory už byly užší, méně místa na průchody, méně místa na dýchání, nebyl prostor k čtení popisků. Tam by se tedy vyplatilo jít i jindy. Republika zobrazovala jednotlivé oblasti, povídání a tatíčkovi Masarykovi, obecná škola, obchod, hospoda, dělnická sednice, sednice střední třídy, oblečení, uniformy,….moc pěkných dokumentů.
Mezi sednou a osmou se nahrnulo do muzea hodně lidí, to už se nedalo být skoro nikde. Možná tak u otevřených oken:-)
Huráá jsem venku, řekl jsem si a Václavák se mi náhle zdál úplně prázdný.
Teď něco menšího, Galerie Langhans, to jsou fotky, není to daleko a lidi to neznaj. I tam mě překvapil zájem lidí, spíše mládež a umělci, zkrátka takoví ulítlí lidi na první pohled. Ke zhlédnutí byla aktuální výstava – Olaf Breuning.
Už by to chtělo jen nějakou tečku na závěr, je to unavující. Náprstkovo muzeum byla ta nejlepší volba a celá akce tam byla asi nejlépe připravena – myslím tak aby se zatraktivnila pro diváky. Expozice byla sice vevnitř – indiánská výstava, ale i venku. Muzeum má pěknou zahradu a nádvoří, kde si mohli pražáci koupit klobásky, kuskus, vínko, pivko, polehávat posedávat po zahradě a dokonce si zatancovat. Vystupovala africká hudební skupina Barakaba – bubenicko taneční skupina. To byl rachot a lákadlo. Pět černoušků ze Senegalu, Pobřeží slonoviny, Konga a ještě asi od někud zatancovalo, zazpívalo a hlavně zabubnovalo a to několikrát. Vyzvalo i publikum k tanci a publika bylo více než dost. I zde bylo vidět, že se jednalo o jiné návštěvníky, než v prvně zmiňovaném muzeu. Generace třicátníků s dětmi v šátku, v kočárku, na zádech nebo ještě v pupku. První řadu publika tvořily děti, ve vetšině případů silně hyperaktivní.
Musím říci, že mě nejvíce zaujal Náprstkáč, i když taky mě tam dokázali naštvat a to pozitivní diskriminací. Během dvou hodin, co jsem tam byl v kotli, se organizátoři dvakrát snažili prorazit cestu vozíčkářům, aby taky něco viděli, že? Což chválím. Spolu s vozíčkáři se ale chtělo protlačit deset lidí, co prý k jednomu vozíčkáři patří, jojo, to jsem mockrát neviděl, že by jeden vozejk tlačilo deset lidí, ale přece jen jsou chvíle, kdy se vyplatí znát nějakého vozíčkáře a nalepit se na něj. Navíc se tam rvali hlava nehlava, dítě nedítě, těhotná žena netěhotná. “ Nevídíte že je na vozíku?“ Duc, tu těhotná se chytá za břicho, tam dítě vykřikne, páč mu někdo dupl na nohu. Jo tak jsem si uvědomil, co je to pojem pozitivní diskriminace.
Bylo zde plno dětí, proč? Nemaj hlídání? Nemaj peníze a tohle je zábava zadarmo? Nevím, možná to byla taková předprázdninová premiéra, brzo děti budou křepčit u ohňů do půlnoci.
Letošní noc se podle zpráv účastnilo pouze 170 000 lidí, loni 200 000, otevřeno bylo 55 objektů. Proč letos méně? Protože hodně alternativců bylo na United Islands of Prague – což ale nebylo zadarmo?! :-)
No, podle BonusHunters.cz – United Islands – Hudební objevy v souostroví Praha – zadarmo si myslim, ze spojene ostrovy zadarmo byly, az na nektere kluby, kde bylo regulacni vstupne.
Náprstkovo muzeum patří v Praze mezi mý nejolíbenější. Ale chce si to vyhradit nějakej čas, aby si to člověk v klidu prošel.