Dost často teď s Davídkem jezdíme na kole. Lépe řečeno, Davídek na kole a já na bruslích. Za domem v polích máme novou silnici, po která zatím nic nejezdí, tak je vše bezpečné.

Včera, po návratu z práce, jsem za barákem viděl Dádu na kole.

„Co děláš, Davídku?“ zeptal jsem se.

„Trénuju tatínku.“

„Pujdem spolu Dádo jezdit?“

„Jooo tati a budem závodit.“

„Tak trénuj Davídku, skočím si pro brusle“.

Doma jsem do sebe hodil něco jídla. Převlékl se, vzal brusle a šel za Dádou.

„Tak jdeme Davídku.“

Šli jsme na cestu do pole.

„Tatínku tak budeme závodit, jo? Ke stopce.“

Silnice v poli je ukončena stopkou. Dál pak ústí v rušnou silnici, kam Dáda ví, že nesmí jezdit.

„Jo, Davídku, ke stopce.“

Dáda nasedl na kolo a vší silou se opřel do pedálů. Jezdí docela rychle, ale přeci jen, je to malé dítko, na bruslích jsem stále rychlejší. Abych mu ale nekazil radost ze závodu, držel jsem tempo s ním a více ho nechával vyhrávat.

„Pořád tatínku vítězím, viď.“

„Až na pár druhých míst Davídku, jo“

Celkem jsme takto v závodění vydrželi zhruba dvacet minut až půl hodiny.

„A už tatínku závodit nebudeme. Už budeme jezdit jen tak.“, ozval se s vyplazeným jazykem notně unavený Davídek.

„Tak jo Davídku, už nezávodíme.“

Konečně jsem měl něco času pro sebe a možnost, trochu se na bruslích projet. Levá noha, pravá noha a za zády Dádův křik. „Tatínku, už nezávodíme! Tatí, už nezávodíme!“.