9 prosince, 2008 
Dena S kamarádem z dětství, kterýho jsem asi rok neviděla. Takže jsme mluvili a mluvili až jsme zapomněli na čas.
Doma jsem říkala, že přijdu tak kolem desátý – přece jenom druhej den do práce…
Kolem jedný hodiny jsem se připotácela domů. Manžel už na mě číhal.
„Kde seš?! Říkalas, že jsi do desíti doma!“
Na odpověď myslím nečekal a přibouchnul mi před nosem dveře do ložnice. Pochopila jsem, že tam asi dneska spát nebudu a odšourala se i s kočkou do obýváku.
Ráno mi bylo opravdu dost blbě. Ale můj drahej mě nešetřil:
„Matyáše si odvezu do školky sám, beztak máš ještě zbytkáč!“
Tak jsem jela do práce autobusem a pěkně si to tam přetrpěla. Manžel si asi myslel, že odbourávám alkohol dost pomalu, protože mi přišla sms, že malýho ze školky i vyzvedne.
První jsem se chtěla omlouvat – udělat teplou večeři.
Ale když se tak nad tím zamyslím – vy chlapi tohle děláte běžně. V hospodě se zapovídáte, čas nevnímáte. A když vám náhodou přijde esemeska s dotazem kde jste, tak jsme my ženský hned stíhačky, kamarádi na vás významně mrkaj…
Ale když si vyrazíme my, tak máte právo nám zavolat, být na nás naštvaný – protože vy to přece děláte proto, že o nás máte strach.
Před chvílí šel manžel na pivo. Počkám do desíti a pak už na něj bude čekat v obýváku na gauči kočka:-)
Zveřejněno v
To je jak u nás doma. Tedy, skoro jak u nás doma. Před chvíli jsem domů dorazil z hospody. No, a kde budu spát. Jsem chlap, tak asi v ložnici ;-).
Kočku nemáme.
a budeš ukrutně chrápat.
Ahoj Denčo musím říct,že jsi nezklamala.Dost jsem se pobavila a lituju Tě v práci to muselo být fakt dost krutý.Ahoj Markéta
Ženská má být doma, starat se o děti a né někde trajdat po hospodách! Mě by zajímalo, kdo tenkrát vymyslel, že ženy mohou k volbám.
Ještě že jsi nevyměkla a večeři nevařila. Příště jdem konečně spolu…
Klára: už nechrápu. Doufám.
Tak to je teda sranda. Opravdu to tak chodí asi všude. U nás taky jen u nás ted nemám nárok chodit na pivko pač kojím a večer musím uspat naše mimi a pak bych eventuelně mohla jít. Však jsem to jednou po roce zkusila a to minulý pátek. Malého jsem nakrmila, dala spát a po vystřídání stráží jsem šla na decku vína. No řekla jsem že za hodinu jsem doma a to jsem neměla. Nechtělo se mi opravdu po hodině ani pomyslet jít domů ale zase na druhou stranu ta myšlenka že přijdu tak jak jsem řekla, dostanu pochvalu před nastoupenou jednotkou a budu moct jít v klidu příště. Doma se mi dostalo věty- to už jsi doma mohla jsi tam klidně ještě být. No to by bylo ale kdybych přišla dýl. Fakt se člověk nezavděčí nikdy :-))Malý v pohodě chrupal a nebylo proto třeba mě odvolávat z dejchánku. No vlastně by se manžel postaral o malého určo sám a bez problémů přece!!!:-))))
Nejdřív jsem si myslela, že to je sranda, s tím přibouchnutím dveří u ložnice :)
My to máme jaksi „volněji“ zařízené. Když jdu s někým pařit já, Koblih hlídá děti, když chce jít do hospody Koblih, jde. Nezřídka se stávalo (ještě než jsme měli potomstvo), že mě Koblih vyzvedával v půl třetí v centru Prahy nebo já pro něj jela nad ránem do baru.
Teď se ale řadím mezi kojící maminy, takže většinou sedím doma já. Ale jinak se spravedlivě střídáme :)
Klárka: nemělo by mě zajímat, jak víš, že Luky chrápe?