Odpolední slunce nemilosrdně spalovalo milánské střechy a ulice. Lidé raději dávali přednost pobytu v uzavřených klimatizovaných místnostech před volným pohybem venku.

Paul Martini byl výjimkou. Černovlasý stavební dělník sicilského původu s uhrančivým havraním pohledem se rakovinotvornému záření sobotního slunce nevyhýbal. Lehkým krokem se procházel po třídě Via Pontaccio a se zájmem nahlížel do výloh s dámskou konfekcí z dílen předních milánských návrhářů. Před každým modelem minutku postál s přivřenýma očima. Představoval si svou ženu Danielu, kterak je do každého z modelů oblečena. Jak rád by jí některé šaty z Milána přivezl. Jak vroucně si přál narazit na levnější model s cenou pod tři sta euro. Všechny vystavené modely šly vysoce nad tisíc.

Ze třídy Via Pontaccio sešel na ulici Via Brera. Zamířil k milánskému Dómu.

„Kupte si zlatý řetízek pane,“ oslovil Paula z průchodu starého domu statný černoch. Pouliční prodavač, jehož veškerým majetkem byl rozkládací stolek a pár bezcenných věcí ležících na něm.

Paul zpomalil, pohlédl na pozlacený řetízek, pak černochovi do očí. S gentlemanským gestem odmítl. Pokračoval dál.

„Hodinky pane nechcete?“ křičel černoch za odcházejícím Paulem.

Paul černocha nevnímal. Přešel na druhou stranu ulice. Magicky ho přitahoval model z návrhářské dílny Jurgena Michaelsena z Paříže. Okrový komplet s velkým výstřihem. Jako by byl navržen právě pro Danielu. Cenovka ve výloze nebyla. Paul začínal smlouvat sám ze sebou. Půjdu do obchodu a zeptám se na cenu. Když bude do tříset, tak ho vezmu. Ne, pět set. Na kráse vlastní manželky nesmím šetřit.

Vstoupil do prázdného obchodu.

„Přejete si pane?“ oslovila Paula milým hlasem mladá prodavačka.

„Chtěl bych koupit okrový komplet z výlohy. Kolik stojí?“

„Dva tisíce pět set. Máte dobrý vkus. Pro koho bude? Pro manželku?“

„Dvatiisíce pětset,“ zakňoural Paul a malátně se vypotácel z krámku na ulici. „Dvatisíce pětset,“ opakoval si částku v duchu. „Je to vůbec možný? Za pár hadříků tolik peněz? No, nic. Chudák Daniela bude bez šatů. Nejsme milionáři“.

Cestou k Dómu už Paul do žádné výlohy s šaty nenakoukl, byť se jich cestou nalézalo bezpočet. Na mysl mu přišla nedávná neštěstí, která se v posledních dnech odehrála v jeho blízkosti. Mohl jim nějak zabránit? Kolikrát chtěl o své plastické vizi vychrtlého, bledého, muže s kosou svým kolegům z placu a známým povědět. Měl strach. Bál se. Věděl, že se mu vysmějí. Začnou si z něj tropit šašky a posílat ho na psychiatrii. Nemohl si pomoci. Opravdu ho vídal.

***

K první nehodě došlo před třemi lety v Crotone, kde Paul pracoval na stavbě obchodního domu Rivalli. Stalo se to Franceskovi.

Paul, Francesko, Robi a Marcel zdili třetí patro. Paul s Marcelem makal na jedné straně budovy. Francesko s Robim na druhé. Cihly s maltou do patra skládal pojízdný jeřáb. Víc chlapů nahoře přítomno nebylo. Začaly v sedm. Práce jim šla rychle od ruky. Notovali si nahlas staré italské šlágry. Felicita, Ty amo, Radio mama a další. V deset pak pravidelně odcházeli na svačinu do nedalekého bistra. Francesko s nimi nechodil. Byl zvyklý připravovat si svačinu ráno společně se snídaní.

Těsně před odchodem na svačinu spatřil Paul postavu bledého muže s kosou poprvé. Stál necelý metr u Franceska a zkoumavě si ho prohlížel.

„Co je na Franceskovi tak zajímavého?“ Začal si hned Marcelo dobírat Paula, který nevěřícně civěl na bledou postavu muže s kosou. Neviděl ji. „Že by láska?“ Zatřepal Marcelo s Paulem. „Je ti něco?“

„Prosím? Jo. Nic. Viděls to?“ Otřepal se Paul.

„Franceska? Robiho? Jo. Nejseš nemocnej?“

„Ne. Jdem na sváču?“ Snažil se Paul svést řeč jinam. „Asi je to tím hladem.“

„Nebo sluncem. Fakt ti nic není? Vypadal jsi divně.“

„Ne, v pohodě. Něco se mi nejspíš zdálo. Robi jde se na svačinu.“

Francesko na střeše zůstal sám. Vytáhl vánočku a natáhl se na betonovou podlahu, kterou od osmi hodin vyhřívaly teplé sluneční paprsky.

Paul, Robi a Marcelo se ze svačiny vrátili na stavbu plnou zmatku.

„Co se stalo?“ Ptali se mezi sebou a nechápavě hleděli jeden na druhého.

Právě přijížděla ambulance stíhána se čtyřicetimetrovým odstupem karabiníky.

„Uvolněte záchrance cestu. Netlačte se kolem Franceska. Můžete mu jen ublížit.“ Snažil se řídit zmatek, sám velmi rozrušený, stavbyvedoucí Ricolo. Několik nehod již za svou praxi viděl.

Ambulance zastavila. Z předních dveří vystoupil doktor. Ze zadních dva nosítkáři. Doktor přistoupil k Franceskovi. Poklekl u jeho hrudi. Uchopil levé zápěstí. Bylo chladné. Snažil se nahmatat tep. Nic. Zamáčkl mu alespoň oči. Dal pokyn nosítkářům. Exitus. Nosítkáři sundali z nosítek plátěné prostěradlo a Franceska zakryli.

Paul přistoupil ke stavbyvedoucímu, kterého začínali vyslýchat dva karabiníci.

„Opravdu nevím, co bych vám k tomu řekl. Nemám pro to žádné vysvětlení. Od deseti do půl jedenáctý mí chlapi nemakaj. Jdou na sváču nebo odpočívaj. Počkejte. Paule, můžeš na moment?“

„Ano?“ Odvětil stavbyvedoucímu rozrušený Paulo.“

„Stalo se tam nahoře mezi vámi něco? Hádka. Nepatrná roztržka? Choval se Francesko ráno normálně, nebo ti připadal rozrušenej?“

„Nic jsme nepozorovali. Všechno v naprostým pořádku. S Franceskem dělám ňákej ten pátek, šéfe. Všimnul bych si toho.“

„Dobře. Nevím pánové, čím vám dál můžu sloužit,“ říkal Ricolo opět karabiníkům. Myslím, že od teďka je to vaše práce zjistit, co se tam nahoře stalo. Sebevražda to rozhodně nebyla. Za to vám ručím. Snad nešťastná náhoda. Ale o přestávce? Neřeknu v pracovní době.“

Na celý zbývající den dostali všichni volno. Dodnes se nezjistilo, jak k tragédii došlo. Jediný Paul nemohl ze své mysli vymazat postavu bledého vychrtlého muže.

Ke druhému úmrtí v jeho blízkosti, jež v duchu předvídal, došlo po dvou týdnech od Franceskovi tragédie v Bari na ulici Largo Concordia. Bledého, vychrtlého muže s kosou spatřil stojícího uprostřed hloučku dětí vedoucích spor o kožený fotbalový míč. Děti nijak jeho přítomnost nevnímaly. Proč by také měly? Nebyl vidět, cítit ani slyšet.

Po třech minutách spor o míč mezi dětmi vyvrcholil. Chlapci doposud držícímu míč byla mičuda vyražena z rukou a následovně vypálena první rána do obličeje. Strhla se rvačka. Kopací míč se zatím kutálel po silnici mezi projíždějícími auty. Když se Paul chystal, že proti bitkou rozparáděným dětem zakročí, vyběhl z hloučku vzrůstem nejmenší chlapec chtěje míč zachránit. Přítomnost projíždějících aut nebral na vědomí. Brzdy. Krev. Rvačka rázem ustala. Chlapec byl na místě mrtvý.

Po třetím úmrtí, k němuž došlo o několik dní později na stavbě v Ravanuse, začal Paul vídat bledého muže občas i ve snech. Jestliže v nich rozeznal místo, kde se v noci nacházel, zakoupil si ranní noviny, nahlédl do černé kroniky a z počátku s údivem, posléze bez něj, zjišťoval, že k tragickým smrtelným nehodám na místech ze snu skutečně došlo. Většinou nešťastná náhoda. Málokdy vražda, nebo cizí zavinění. Posledních pár měsíců Paul přítomnost bledého muže ignoroval. Nebyly to jeho životy. Co s tím mohl dělat? Nanejvýš se zbláznit?¨

***

Cestou k Dómu minul Paul světově proslulou milánskou operu La Scala bez povšimnutí. Zato si jeho pozornost na svou stranu přitáhl obchod s parfumérií. Ta vůně. „Jestliže nemůžu přivézt Daniele nádherné šaty, bude alespoň vonět jak egyptská královna Kleopatra,“ pomyslel si. Vešel do obchodu.

„Přejete si?“ otázal se slušně prodavač.

„Jo. Chtěl bych přivézt své ženě z Milána dárek. Máte na skladě nějaký pikantní parfém, který dostanu pouze u vás?“

„Tak to vám mohu doporučit parfémy od firmy Fiume Miláno. Jsou fantastické. Sám Tiffani by se za ně nestyděl.“

„A cena?“ „Cena? Nebuďte bláhovej pane, za cenu kterou máme my to nikde nekoupíte. Pouhých třistapadesát. Fantastická cena.“

„Tolik?“

„Přál jste si něco pikantního? Něco extra? Jinak tu máme klasiku: Fa, Care, Dior, Dali.“

„Jaké vůně mi můžete nabídnout?“

„Jestli mohu doporučit, vezměte si typ Maria rosse. Je připravován z výtažku tropických rostlin Silika Nautrus a Akacie Marenita.“

„Dobře, dejte mi ho,“ pravil zlomený Paul. Zaplatil a vyšel z krámku. „Ti Milánští prodavači mají proříznutou pusu. Prodali by i slepýmu televizi. Daniela bude ráda.“ Odšrouboval víčko voňavky. “ Ta voní.“

K Dómu zbývalo Paulovi necelých třista metrů. Ulice V.S.Pellico zela prázdnotou. Paula zachvátila panika, když se jeho zrak setkal s přímým pohledem bledého vychrtlého muže. Poprvé Paul spatřil jeho oči. Dvě prázdné vyschlé studny v poušti. Život v nich nebyl. Byl to smrťák. Proč se na mě dívá? Že by mě chtěl? To není možný? Co Daniela? Hlavně přemejšlej. Zachovej klid, nepropadej panice. Je tu ještě někdo? Ne, jsem tu sám. Chce mě. Proč?

Paul jako smyslů zbavený běžel k Dómu. Bledý muž klidně kráčel za ním. Paul získal osmdesátimetrový náskok. „Kdo to k sakru může být?“ Položil si otázku, kterou si v minulosti kladl snad tisíckrát. „Kam teď? Do chrámu božího? Pronásleduje-li mě ďáblovo stvoření, nepůjde za mnou přeci do kostela?“ Vešel do Dómu. Ve dveřích smočil pravou ruku v křtitelnici. Pokřižoval se. Prošel na konec chrámu až k oltáři. Otočil se. Hleděl ke dveřím. Bledý muž do nich vstoupil. Paul se roztřásl. Impulzivně přistoupil k nedaleko stojící stařeně, modlící se Zdrávas Maria s růžencem v ruce.

„Paní, přestaňte.“ Začal cloumat dosti hrubě stařenou. „Vidíte to. Prosím, vidíte to taky?“

„Ccco, prosím?“ Otočila se nevěřícně stará paní k Paulovi.

„Tam u dveří. Smrt.“

„Co?“

„U dveří smrt.“

„Nic tam není. Tady jsi v chrámě božím. Ne v krematoriu.“

Bledá postava pomalu kráčela k Paulovi.

„Turisti,“ konstatovala potichu stará žena. Pevně sevřela růženec a vrátila se zpět k Zdrávas Marii.

Paul vytrhl pobožné ženě růženec z ruky. Jiná křesťanská symbolika poblíž nebyla. Nahmatal na růženci křížek a namířil jím přímo proti smrťákovi, kterého od něj nedělilo více jak patnáct metrů. „Ve jménu syna, otce i ducha svatého odstup, satane!“ Nic zvláštního se nepřihodilo.

Smrťák jistým, pomalým krokem kráčel k Paulovi.

„Blázen,“ komentovala vzniklou situaci žena sápajíc se po svém růženci.

Paul začal vzbuzovat zájem i ostatních turistů. Naštěstí jich nebylo mnoho. Všichni sledovali jeho divné počínání. Není normální, aby člověk napřáhl před sebe růženec a fanaticky provolával různé náboženské fráze, které příslušejí pouze do úst nejpovolanějších. Farářových.

Paul se začal rozhlížet po chrámoví. Hledal boční východ. Musí tu někde být. Našel čtyři. Tak kterým ven?

Smrťák pomalu ze svého ramene sundával kosu. Věděl, že pár jedinců jeho přítomnost vycítí, nikdy se však nesetkal s tím že by ho někdo mohl vidět. Paulovu chování tudíž přikládal váhu onoho předsmrtného šílenství.

Než stačil smrťák poprvé seknout, Paul, jako smyslů zbavený vyrazil sprintem k pravým bočním dveřím.

Smrťák si klidně položil kosu na rameno a pomalým, soustředěným krokem Paula následoval.

„Kam teď? Všude mě najde. Proboha. Chodí tak pomalu a jistě. Je to příšerné. Je na světě jen jeden, nebo jich je víc? Asi víc. Snažit se ho zabít nemá asi cenu? Možná by pomohla madam Glória? Kde se jen nachází její salon?“ Do mysli mu instinktivně vstoupila ulice V.Pantano.

***

Madam Glória, tiskem přezdívaná Magica Italská, poskytovala okultní služby všeho druhu. Od levnějších služeb, jako jsou výklady budoucnosti, rozmluvy ze zesnulými až po drahé ilegální služby woodoo, které poskytovala rozličným odnožím Italské mafie Cosa Nostra.

Paul celý udýchaný stanul u mohutných dřevěných dveří salónu madam Glórie. Nikde nemohl najít zvonek. Chopil se tedy, dnes už málo používaného klepadla a pětkrát s ním silně zabušil o dveře. Pět drahocenných sekund se nic nedělo. Paul mohl během k madam Glórii získat před smrťákovou ležérní chůzí maximálně deset minut. Dveře se nepatrně otevřely.

„Hoří!“ Sjel Paula pohledem v překrásné livreji oblečený dveřník. „Jste objednaný?“ Pokračoval milejším hlasem.

„Madam Glórie. Je tady? Musím s ní mluvit. Rychle!“

„Jste objednaný?“ Nedal se odbýt dveřník.

„Ne.“ Odvětil Paul. „Musím nutně mluvit s madam Glórií! Prosím. Jde o život.“

„O můj?“ Zavtipkoval dveřník. „Přijďte se objednat v pondělí.“ Začal zavírat dveře. Byl zvyklý na větší pošuky.

Paul strčil do dveří nohu. Chopil se klepadla a mocnými údery začal bušit do dveří. „Madam, musím s vámi nutně mluvit! Potřebuji pomoc. Dám vám všechny své peníze. Jde po mně. Pomoc! Madam slyšíte mě? Nemám moc času. Před ničím se nezastaví.“

„Jestli hned neodejdete, budu nucen zavolat ochranku. Mám tu pro ten účel zřízené pohotovostní tlačítko. Pár fanatických náboženských sekt nemá madam v lásce. Nenuťte mě k tomu. Neskončíte zrovna nejlíp, “ říkal dveřník klidným hlasem Paulovi do očí a levou ruku směřoval k červenému pohotovostnímu tlačítku.

„Ricardo, co chce ten muž?“, zeptala se samotná madam Glórie dveřníka. Z modrého pokoje, jehož východ ústil do hlavní chodby, vyšla právě včas.

„Jen další pošuk, madam. Není objednaný a zbytečně tu tropí rozruch. Pošlu na něj ochranku.“

„Madam, musím s vámi mluvit. Nejsem blázen. Prosím, vyslyšte mě.“

„Pusť ho dovnitř Ricardo.“

„Jak si přejete paní.“

Madam šla první. Paul ji s tichou pokorou následoval. Kolik minut mu ještě zbývá? Stanuli v černém přijímacím pokoji, jehož starodávný interiér plný křížů, svícnů, knih a veliké křišťálové koule narušoval moderní počítač IBM PC s tiskárnou.

„Posaďte se prosím a uklidněte.“ Nabídla místo Paulovi madam Glória. Sama si sedla za počítač. Na padesát let vypadala báječně. Čistá pleť bez vrásek. Husté dlouhé černé vlasy. Pevná prsa. Široké boky. „Tak copak vás tak naléhavého ke mně přivádí? Buďte rád že mám dnes dobrou náladu. Za jiných okolností, bych vás hned nechala vyhodit“

„Promiňte, že jsem se vám nepředstavil. Paul Martini. Nemám mnoho času.“ Řekl roztřeseným hlasem Paul a pověděl madam Glórii ve zkratce celý svůj příběh.

„Máte peníze?“

„Dám vám všechno. Víte, co to je a jak se tomu bránit?“

„Vše mi dávat nemusíte. Vezmu si jen to, co mi patří. Nebude to ale málo. Na to vás upozorňuji.“ Zapnula počítač. „Vlastníte VISA kartu?“

„Co? Jo, dobře. Chápu. Platí se předem.“

„Nezlobte se, ale ve vašem případě je platba předem nutná. Nedokáži odhadnout kolik hodin života máte před sebou.“

„Nedokážete! To jsem mohl rovnou peníze nechat Daniele. Jestli mě to dostane bude je potřebovat.“

„Uklidněte se. Když říkám hodin, nemyslím tím řádově jen desítky, v lepším případě stovky. Můžou to být tisíce, desetitisíce, dokonce i statisíce hodin. Zkusím vám pomoci. Chvíli tu počkejte něco přinesu.“

Za chvíli se madam Glória vrátila. V ruce držela křišťálově průhledný předmět ve tvaru oka. Došla s ním k Paulovi. „Pane Martini, vezměte si tuto magickou relikvii a pohleďte do jejích útrob. Nezpanikařte.“

Paula jako by opařili. Tomu, co viděl, se nedalo uvěřit. Pan bledý s kosou kráčel po ulici V.S.Maurilo směrem k salonu madam Glorie. Tímto tempem u něj bude maximálně do třech minut.

„Co vidíte?“

„Je tam ten smrťák a jde sem.“

„Správně. Máte talent hochu. Co my dva bychom spolu dokázali. Teď jste ale v pěkné šlamastice. V rychlosti vám vysvětlím, o co jde. To, co nazýváte smrťákem, nebo panem bledým, je ve skutečnosti jeden z mnoha temných démonů. Mýlil jste se, když jste o něm mluvil pouze jako o smrťákovi. Tento démon, ve starých magických knihách nazývaný ‚mortus irelius mortis‘, doslovně přeloženo ‚Smrťák předčasné smrti‘, je prachsprostý vrah. Podaří-li se vám jeho moci uniknout, pokusíme se ho společně zlikvidovat. Jste jeden z mála vyvolených, který může Mortise vidět. Myslím, že na tom dost slušně vyděláte. Suma kterou jsem si od vás vzala je proti tomu balíku zanedbatelná částka. Nyní ho však musíte ze sebe setřást. Půjčím vám své křišťálové oko. Podle Mathyasovi démonické encyklopedie má Mortis malou vytrvalost a omezené schopnosti pohybu v prostoru a čase. Pokud mu úspěšně budete unikat do půlnoci, měl by si najít jinou oběť a vás nechat na pokoji. Teď rychle opusťte můj dům. Vezměte si auto a uhánějte třeba do Neapole. Křišťálovým okem sledujte pohyb mortise. Pak se vraťte. Teď běžte. Rychle!“

Paul pohlédl do křišťálového oka. Mortis prošel kolem dveřníka Ricarda. „Je pozdě,“ zvolal.

„Vezmu vás zadním vchodem. Pojďte.“

Madam Glória se navracela do černého pokoje. Vzduch kolem ní se podivně zavlnil.

Paul běžel.“ Vezměte si auto pane Martini. Uhánějte třeba do Neapole. Ji se to řekne. Musí se pro něj nejprve dostat do ubytovny. Kolik je hodin? Budou tři.“ Mortis se v oku pohyboval stále rychleji.

„Jdeš s námi večer do hospody, Paule,“ zastavil zpoceného Paula na parkovišti před ubytovnou Mario.

„Nemám čas.“

„Co to držíš v ruce? Vypadá to jak oko. Kdes to našel? Ukaž.“

„Nechytej na to. Musím do Neapole. Kdybych se nevrátil slib mi, že tuto voňavku předáš Daniele. Můžu se na tebe spolehnout?“

„Jo. Jsou v tom drogy Paule? Mafie?“

Paul Maria nevnímal. Nasedl do svého Fiata. Křišťálové oko položil na palubku. Nastartoval a nejvyšší rychlostí, kterou Fiat umožňoval, vyrazil k Neapoli.

Mortisův pohyb se pro Paula stával záhadou. Nebyl s to přesně určit, jak veliký má před ním náskok. Mortis šel pěšky. Jeho způsob pohybu byl zvláštní. Teprve teď pochopil, co myslela madam Glória tím, když říkala, že Mortisovi schopnosti pohybu v čase a prostoru jsou omezené. Mortis nemohl, jak by se dalo od ducha očekávat, prostě zmizet a objevit se v mžiku o pár kilometrů dále. Musel prostě jít a taky šel.

Jediné čeho byl Mortis jako duch krom své neviditelnosti schopen, byla moc lokálně zpomalit čas, což mu umožňovalo urychlit svůj pohyb. Kdyby Mortis mohl lokálně čas zastavit, pohyboval by se teoreticky nekonečnou rychlostí. Ze svými možnostmi se dokázal pohybovat maximální rychlostí stodeseti kilometrů za hodinu.

Padesát kilometrů za Milánem vypověděl Fiat Paulovi službu. Auto z konce sedmdesátých let nebylo stavěné na stokilometrové rychlosti.

„Do hajzlu,“ ulevil si Paul. Vystoupil. Motorům nerozuměl. Sebral z palubovky oko, strčil jej do kapsy a začal stopovat kolemjedoucí auta. Do půlnoci bylo daleko.

Po osmi minutách zastavil Paulovi starší prošedivělý pán s Alfou Romeo. „Vidím, že vám vaše fiatka nejede, chcete odtáhnout?“

„Byl byste tak hodný?“

„Klidně. Nemusíte mi děkovat. Kdysi jsem měl starýho Opla.“ Muž vystoupil. Klíčky nechal v zapalování. Šel dozadu pro lano. Byl velmi ochotný. Začal jej navazovat nejprve u svého auta pak u Paulova. U Fiata nestačil udělat ani uzel, když Paul rychle do Alfy nalezl, otočil klíčkem, dupnul na plyn a ujel.

Starý muž nečinně hleděl na své vzdalující se auto. Po zhruba třista metrech Paul zastavil. Vystoupil. Zbavil se vzadu lana. Nastoupil. Zrychlil na stošedesát a z kapsy vytáhl oko. Mortis měl proti Paulovi další výhodu. Nemusel se pohybovat jen po silnicích. Mohl jít přímo. Přes pole, louky, lesy, jezera, jen aby se dostal co nejblíže k Paulovi. Provoz byl mírný. Paul zapnul autorádio. Naladil vysílaní pro řidiče. Poslouchal, kdy začnou pátrat po ukradené alfě. Do té doby měl klid. Zkontroloval stav benzínu. Měl ho dost.

Skoro vždy, když se Paul koukl do oka, viděl Mortise, pohybujícího se přírodou, což znemožňovalo jeho lokalizaci. Jestliže Paul nebyl schopen přesně určit Mortisovu polohu, snažil se alespoň určit, jeho přibližnou rychlost. Kdyby Mortis neovládal čas, jednalo by se vcelku o triviální úlohu. Takto vyšlo všechno Paulovo snažení nazmar. Zrychlil na stosedmdesát.

Slunce pomalu zapadalo za obzor. Paul se blížil k Neapoli. Do oka se nedíval. Nemělo to cenu. Myslil na Danielu a vyčkával půlnoc. Co když ho Mortis po půlnoci neopustí? Určitě ho pak dostane. Do dvanácti vydrží.

Na dlouhé, rychlé jízdy autem nebyl Paul zvyklý. Nikdy nejel v jednom kuse tak dlouho. Padla na něj celodenní únava. Nemohl zastavit. Mortis mohl být kdekoliv. Blízko, nebo daleko. Kdo to dokáže určit? Kanál pro řidiče jej začínal unavovat. Pátrání po ukradené alfě doposud vyhlášeno nebylo. Přeladil na písničky.

***

Blížila se dvanáctá hodina. Silnice, až na pár kamionů, byla prázdná. Přemýšlel o tom, jak svůj čin s ukradenou alfou vysvětlí policii.

„Deset, devět, osm…,“ začal Paul odpočítávat sekundy, zbývající do půlnoci. „….dva, jedna.“ Nakoukl do oka. Mortis změnil směr. „Sláva!“ zařval. „Jsem zachráněn.“ Zatáčka. Radostí se pustil volantu. Alfa přejela do protisměru. Ze zatáčky se vyřítila světla kamionu. Brzdit nemělo smysl. Poslední Paulova myšlenka patřila Daniele.