Každý se alespoň jednou v životě dostane do situace, kdy má sto chutí nechat si odhlásit telefonní přístroj. Na mě to přišlo zrovna teď. Přijdu z práce. Natáhnu se na postel a každých pět minut mě z ní kdosi z druhého konce drátu tahá. Před čtvrt hodinou to byl bratr Ivan. Celkem bezvýznamný telefonát. Jen tak ze slušnosti chtěl vědět, jak se mi daří. Pak zase kamarád Standa. Jestli prý s nim večer nepůjdu na pivo. To uhodl. Nepůjdu. A nyní? Nechám se překvapit a pak telefon navždy vytáhnu ze zásuvky. Nenechám si už nikým kazit život.
„Prosím. Kdo volá. Dáša? Jo, už si vzpomínám. Ne, nerušíš. Dobrý? Tak to mě těší. Jak jsi mu to vysvětlila. Povídej, fakt mě to zajímá……..“
Když jsem si ji všiml, seděla opuštěná na barové stoličce upjatě zahleděná do svého pohárku s červeným vínem. Nejspíše další intelektuálka, pátrající po čisté neposkvrněné pravdě. Údajně se ve víně skrývá. Vypadala dost pobledle, smutně. Zvedl jsem se od stolu a zamířil k oné neznámé. Taktně jsem se zeptal, „máte zde volno?“. Přikývla, aniž by co řekla. Objednal jsem si bílé víno a pak se představil. „Karel.“
Pomalu pozvedla zrak od poloprázdné sklenky. Chvíli na mě svýma smutnýma psíma očima hleděla. Potom tiše řekla, „Dáša,“ a hlavu opět sklopila.
„Pěkně hrajou, že ano?“ nadhodil jsem téma a střídavě sledoval Dášu a taneční parket, na němž se zamilované dvojice pro tuto chvíli nechávali vést tóny kultovní písně Love hurt skupiny Nazaret. „Nezatančíme si?“
Mlčela. Vůbec mě neposlouchala a já začínal přemýšlet nad tím, do jaké míry může láska skutečně bolet. V životě jsem již několik citových rozchodů zažil. Vzpomínám si na první a trošku mě píchá u srdce. Jak už to bývá byl nejtěžší a také nejbolestivější. Jmenovala se Michaela. Měla ty nejzajímavější zelené oči, jaké jsem kdy v životě u koho viděl.
Poznali jsme se v prvním ročníku střední školy na studentské diskotéce. Bylo nám oběma patnáct. Láska vystřižená z amerického filmu. Od prvního pohledu na život a na smrt. Na věčnost. První procházky setmělým parkem pod hvězdnatou oblohou. První romantické polibky za svitu měsíce. První společné večery za zády našich rodičů. První klíče v zámku. První milenecké hádky. První plány společného soužití a rodiny. První rozchod.
Přišel po třech letech z Míšiny strany. Dostal jsem kopačky. Dodnes si pamatuji s jakou lehkostí a klidem mi těch pár vět dokázala říct. „Víš Kájo, snaž se to prosimtě pochopit, našla jsem si jiného. Jestli chceš, můžeme dál být kamarádi.“ To bylo vše co mi tenkrát řekla. Zatmělo se mi před očima. Celé tělo mi zmalátnělo a do očí se mi vehnalo snad několik litrů slz. Z tohoto rozchodu jsem se sbíral dobrý rok.
Píseň Love hurt skončila, a já zpozoroval jak Dáše středně veliké slzy rozmazávají oční stíny. Posléze se míchaly s červeným vínem do kterého padaly.
Nečekaně se na mě obrátila. „Co na mě tak zíráte? Máte málo svých starostí? Hleďte si svýho a mě nechte na pokoji.“
Zvedl jsem skleničku s bílým vínem, a trošku se napil. Abych mohl s Dášou rozumě komunikovat, potřeboval jsem získat trochu času. „Nechal vás? Kdy?“ Snažil jsem se jí pomoci.
„Kdo?“ Přestávala vzlykat. Zasunula ruku do kapsy a vytáhla bílý čistě nažehlený kapesníček. Začala si z tváří stírat slzy. Moc ji to slušelo.
„Váš milý. Rozešli jste se?“
„Ne. Možná. Nevím.“
Její nerozhodnost mě překvapila. Svými nejbližšími by si měl být člověk vždy jistý.
„Ummmřel mmmi.“ Vykoktala ze sebe a znovu začínala natahovat.
Tak to máš blbý holka pomyslel jsem si, a ihned jsem se za to zastyděl. Jak mě vůbec muže něco tak ošklivého přijít na mysl? Žádný soucit. „Co se mu stalo?“ Vyptával jsem se dál. Vím totiž, že to jediné co člověk v této těžké životní situaci potřebuje, je pořádně se někomu vykecat. Vylít své srdce, svůj žal na něčí ramena. Nejlépe cizímu. Znám to z vlastní zkušenosti. Pomáhá to.
„Šestnáct.“
Trochu ve mě zatrnulo. O jejího kluka či manžela v žádném případě jít nemohlo. Bylo ji minimálně pětadvacet. Žeby….. Velmi opatrně abych ji neublížil jsem se zeptal, „měsíců?“
„Dnů!“
Vyrazilo mi to dech.
Dala se do pláče. „Nechte mě. Prosím vás běžte pryč, běžte.“
Neuposlechl jsem. Spíš jsem se k ní o něco více přiblížil. Něco mi říkalo, že mě potřebuje. Nemohl jsem ji opustit. Ze zoufalství mi položila svou hlavu na rameno. Čekal jsem to. „Nebyla to vaše vina?“
„Nevím.“
Opatrně jsem se ji pravou rukou začal dotýkat. „Co tomu říkal lékař? Musel se ke smrti dítěte vyjádřit?“
„Jakého dítěte?“
„Vašeho.“
„Myslíte tamagočí bejby?“
„Jak prosím?“ zeptal jsem se a něžně ji rukou přejížděl po vlasech. Nechala si to líbit a snad poprvé za večer se usmála. Přestala plakat. Podal jsem ji z baru čistý ubrousek. Setřela si jím slzy. Počínaje tamagočím bejby, jsem všechno přestal chápat. Najednou jsem tu byl za vola. „Jaké tamagočí bejby? Co to je?“
Zvedla svou hlavu z mého ramene. „Vy to neznáte?“
„Ne? Odkud bych měl? Nebudeme si raději tykat?“
Kývnutím hlavy stvrdila mou nabídku. Shýbla se pro svoji kabelku a vyndala z ní cosi, co mělo tvar usměvavého dítěte s LCD displejem uprostřed. Podala mi to. Kabelku znovu položila na zem.
Opatrně jsem si tento elektronický zázrak dnešní technokratické doby prohlížel. Vypadalo to hezky, ale za boha mi to nic neříkalo. Dítě bylo přibližně jedenáct centimetrů vysoké, šest široké a centimetr úzké. Vzdáleně to klidně mohla být kalkulačka s grafickým displejem s recesisticky vyvedeným designem, nebo kapesní televizní přijímač. Okolo displeje, který mělo dítě místo bříška bylo umístěných osm tlačítek. Dvě po každé straně a čtyři pod displejem. Na displeji byly zobrazeny hodiny. Při pohledu na ně jsem se trošičku nad rychle letícím časem zhrozil. Půl druhé.
„Tak co tomu říkáte? Promiň, říkáš?“
„Na digitální hodinky mi to připadá poněkud velké. Co to dělá?“
„Elektronicky simuluje život. Dostala jsem to od přítele. Máme se brát.“
„Kvůli tomu?“
„Ne, z lásky. Toto mělo náš vztah jen potvrdit. Jestli si bere tu pravou. Trval na tom a ono to zemřelo.“ Opět se ji do očí vehnaly slzy.
Podal jsem si z baru nový ubrousek, a začal ji utírat slzy. Pak jsem ji chytil za ruku.
„Takže to má být nějaká předmanželská sonda? A tím že to zemřelo myslíš co? Baterie tomu určitě nedošly, pokud ti jde o to. Displej by v tom případě neukazoval nic?“
„To vím.“ Oba jsme se napili vína. Potom si odemě dítě vzala a položila ho mezi mě a sebe na barový pult. Přiblížil jsem svou hlavu k její. Voněla po levandulích. Tuto vůni zbožňuji. Zmáčkla tlačítko escape a na display se místo časomíry objevilo graficky pěkně vyvedené novorozeně v kolébce.
Pomalu jsem začínal tušit o co jde.
„Vymysleli to Japonci. Nejprve jako hračku pro děti. Na počátku to byl dinosaurus a kuře z vesmíru, o co měli děti pečovat. Později pes, kočka, medvídek a slůně. Oproti tamagočímu bejby pro dospělé to bylo velmi primitivní. Mělo to jen asi devět pečovatelských funkcí. Jídlo, pití, zábava, korigace teploty, léčba, vzdělávání, trest za neposlušnost jakým je facka nebo pohlazeni, spánek a hygiena. S tamagočím bejby je to trošku obtížnější. Kromě zručnosti, kterou potřebuješ například když dítě přebaluješ, koupeš nebo krmíš, si na tamagočím bejby procvičíš všechno ostatní. Hlavně mateřskou trpělivost.“
Dítě se najednou v kolébce začalo divoce převalovat. Vypadalo to že brečí. Jako by toho pláče nebylo dnes již dost.
„Vidíš, teď zrovna tamagočí bejby pláče. Potřebuje přebalit. U dětského typu by si jen stačilo najet na lékárničku, zmáčknout enter k provedení úkonu a všechny potřebné operace spojené s přebalováním by se provedly sami. Zde ne. Nejprve musíš dítě z kolébky vytáhnout.“
Dášiny ruce se s klavírní zručností roztančily po osmi tlačítkách rozmístěných kolem displeje. Nad kolébkou se objevily dvě ruce a dítě z ní pomalu vyndaly. Kolébka pomalu odjela k levému okraji displeje a zprava přijel stoleček. Ruce na něj dítě položily. Stáhli mu kalhoty. Sundali staré plínky a hodili je do koše, který se na chvíli vynořil kdesi z pod stolu.
Čistota půl zdraví pomyslel jsem si a nestačil se divit nad precizním provedením softwéru této mašinky. Její tvůrci fakticky na nic nezapomněli. V rukou se objevily plínky nové. Levá ruka nadzvedla dítko. Pravá pod něj vložila plínku. Pak natáhla kalhoty. Obě ruce vyzdvihli dítě opět nad stoleček. Ten zmizel v levém okraji. Zprava přijela kolébka. Ruce do ní dítě uložili a samozřejmě nakonec i přikryli. To aby nenastydlo. Přebalování zabralo Dáše dvě minuty.
Celé to vypadalo velmi efektně. „Jak často se o to dítě musíš takhle starat?“
„Dvacet čtyři hodin.“
Poklesla mi čelist. „Fakt?“
„Jo.“
„A to dítě ti zemřelo jak?“
„Zatím ještě pořádně nevím. Onemocnělo a na displeji se začaly vypisovat příznaky nemoci. Moc jsem tomu nerozuměla a tak jsem mu asi naordinovala špatné léky. Měla jsem se nejdřív s někým poradit. Už je pozdě.“
„Nikdy není pozdě? Teď máš před sebou batole, tak můžeš začít znovu.“
„Já můžu, ale Honza to nepochopí. Za tamagočí bejby dal spoustu peněz. Měsíc jsem se s tím učila zacházet. Potom jsem se měsíc měla starat o to elektronické dítě, a pak měla být svatba. Jenže z ní nejspíš sejde.“
Konečně jsem celý Dášin absurdní problém pochopil. Chtělo se mi smát i plakat zároveň. „Co Honza dělá?“
„Je architektem.“
„Takže studovanej inženýr?“
„Jo.“
„Tak to mi prosím tebe nevykládej, že to nepochopí.“
„Nepochopí. Znám ho.“
„A nepřipadá ti to celý tak trochu ujetý. Starat se celý dny o nějaký pitomý program?“
Přikývla.
„Tak vidíš. Zkus si o tom z Honzou v klidu promluvit a uvidíš, že to bude dobrý.“
Podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly dvě hodiny po půlnoci. Bylo mi jasné, že s Dášou tento večer už nic nebude. Neměl jsem to srdce kazit ji život jen tím, že využiji její momentální duševní krize k vlastnímu potěšení. Napsal jsem ji alespoň své telefonní číslo, aby mi zavolala jak to s Honzou a svatbou dopadlo. Souhlasila.
Chvíli jsme tam ještě vedle sebe seděli. Pak se přátelsky políbili a spokojeně rozešli ke svým domovům. Od srdce jsem Dáše přál, aby to ten její Honza všechno správně pochopil. Dítě se totiž žádným programem nahradit nedá, a tak je naprosto zbytečné pro tamagčí bejby ronit slzy a být z něho nešťastný.
Moc hezky píšeš…. Napínavě….
to Lemik: díky :-).
No něco úúúžasnýho. Chvilku jsem přemýšlel jestli to TamagočiBejby fakt někdo nevyrábí :-) Měl by sis to nechat patentovat, než tě japončíci předběhnou a fakt to vyrobí. Ale s tim umíránim si nedáš pokoj, co? I když je to jenom virtuální smrt. Ale dokážu si velmi živě představit ulítlýho technika kterej něco takovýho svojí nastávající provede. Jenom pak svou nastávající musí už nechat doma na mateřské :-D Jinak se prostě o dítě starat nedá než na plnej 24 hodinovej úvazek :-)
To se opravdu stalo? nebo jsi to někde četl a napsal jsi to sem? jinak myslím že je jedné hračce přisuzováno moc důležitosti, kdyby totiž měli opravdové miminko, musel by s péčí pomáhat i tatínek.
(teta) Klárka: Tamagoči Bejby, jak je v povídce popisováno, jsem vymyslel. Příběh taktéž :-). Že by se stal ve skutečnosti nevím. Možné je a bude ale všechno.
Jinak jsem rád, že se povídečka líbila. Brzy zas nějaká bude :-).
Hezký, vážně hezký. Dávám si tě do RSS čtečky :-) A do Blogrollu :-)
je to dlhé ale velmi fajn
to M4r3k: Díky, jsem rád, že se povídečka líbila. Snad budou i další. A mimo povídek i další zajímavé příspěvky.
Je to fajn,poutavě napsané,milé,hezké…
luky toto co ty pises jsem zazila na vlastnim těle nevim jestli se k tomu jeste ctenari dostanou nemohl bys míi tuto povidku zkopirovat na papiur a teoho meho tamagoci taky mela nbych to pohromade
diky za snahu mamka o te krvi jsem to nepsala aby me nepotahovali