V příspěvku Hromová hora – Milešovka jsem psala o Milešovce a okolí. Po zdolání Hromové hory jsme šli na vlak, do další vesnice, tedy lépe řečeno na další nádraží, po vesnici nebylo ani památky. Cesta byla příjemná, vesměs lesem, podél potůčku. Těsně před cílem jsme viděli z dálky starý dům a před ním uvázaného koně. Obrázek jako z jiné doby. Dům byla samozřejmě hospůdka. O kus dál už byl nádraží Oparno. Tedy cizinec by nepoznal, o nádraží nikde ani zmíňka, nádražák žádný, pokladna jakbysmet, informace o příjezdech a odjezdech vlaků také ne. Jediná informace na nádražní budově zněla: Na prodej

„Aby tu ten vlak vůbec stavěl“ Zmíním svou nedůvěru k nádraží na prodej. Nikde ani živáčka a vlak měl jet za 10 minut. Popojdu kousek od nádraží, abych se podívala na zříceninu hradu Oparno, moc pěkné, je vidět i z vlaku.

Mezitím se nevím odkud začali vynořovat lidé, a evidentně očekávali příjezd vlaku.

Každý kdo k nádraží přišel, hlasitě komentoval ceduli „Na prodej“. Většinou zakřičel na své známé: „To koupíme, ne? Napiš mi to číslo, vyfoť mi to.“

Jiní nahlas zmiňovali své podnikatelské záměry, k využití opuštěné budovy. Nejčastější nápad byla hospoda. Jeden pán zmiňoval, že si pamatuje dobu, kdy tu byl výpravčí, čekárna a prodej jízdenek. Nejednou bylo licitováno o ceně objektu.

Napadlo mě, kdyby nádraží mělo uši, a vše to poslouchalo, jak to že má každý ten pocit koupit ho, udělat hospodu, vyfotit si to. Dát tam tak „štenici“ a zaznamenat všechny ty nápady, určitě byly některé ty správné. Kdo nádraží zachrání?

Nebo až tam pojedu za pár let, budu říkat: „Tady kdysi stávalo nádraží, tenkrát bylo na prodej.“