Někdo by řekl, že v mlze nemá cenu na Ještěd chodit, protože nebude nic vidět. Jenže on má v mlze zase o kus jiný nádech, než za slunečných dní. Myslím, že má své kouzlo v každou roční dobu a v každém počasí, pro mě má jakési magické kouzlo, genia loci.

Cesta nahoru by se dala popsat jako mlha přede mnou mlha za mnou, ale o volných vánočních dnech by se k tomu dalo ještě dodat, lidé přede mnou, lidé za mnou.

Mlha nemlha, na Ještěd se o Vánocích vydává mnoho turistů, výletníků, ale i místních rodinek s dětmi. Popularitu možná přidal nejprve román, později film Grandhotel, ale i srovnávání architektonických soutěží. Ještěd bývá srovnávám (jeho osud) s pražským blobem pana Kaplického. Už nevím kde jsem to četla, ale na Ještědu měl stát hotel a vysílač. Architekt Hubáček však tyto dva požadavky spojil dohromady. Po oznámení vítězného projektu se prý mezi lidmi zvedla stejná nevole, jako po zveřejnění projektu pana Kaplického. A jak se nám ted všem Ještěd líbí!!!

Někteří na vrchol ale nedorazí, protože jdou na Ještěd lyžovat. Příjemný pocit – jet na lyže tramvají, mohou mít obyvatelé Liberce. Tramvaj je dovede až k úpatí Ještědu. Ostatní mohou nahoru je lanovkou, nebo autem. Auta se dají nechat asi na třech parkovištích, podle toho kolik chcete jít pěšky. Dá se vyjet až nahoru.

První dojem z letošní návštěvy byl jak už jsem říkala, mlhavý a lidnatý. O to víc jsem si všímala cesty okolo. Mráz tam z větví, kamenů, svodidel, vysílačů, značek…. vykouzlil položivé ledovosněhové sochy.

V restauraci bylo plno a cizokrajno, vybavily se mi útržky z filmu Grandhotel, který se téměř celý odehrával právě zde. Mezi nebem a zemí…