Předchozí díl – II. část
Když má Helen pocit, že jsem už schopná zvládnout vše sama, zavolá si mě, že se mnou chce mluvit. Mluví strašně vážně, napínavě a děsí mě.

„Darko se zítra ráno bude stěhovat, dnes mi dá klíče, zítra za sebou jen zabouchne. Hlídej, zda neodnáší i nějaké naše věci.“

Vykulím oči. A Helen pokračuje:

„Darko je kriminálník, našel si tu práci v pekárně, načerno, celou noc pekl v pekárně, pak ráno poslal děti do školy, vyspal se, zkrátka měl dvě práce, jednu u nás, legální, druhou nelegální.“
„Tím, že bydlí u nás, můžeme mít problémy, že jsme ho nenahlásili policii, takže musí rychle zmizet. Možná už ho policie sleduje a to pak budem mít opravdu velký problém, celá rodina, i ty.“

Lapu po dechu.

Ona je fakt prdlá. Nebo je to britská mentalita, napadá mě.

Druhý den se ptám Darka, kdy bude odcházet, abych byla doma. Diví se že o tom vím, povídáme si o jeho práci, životě, proč to dělá a tak. Fandím mu. Vypráví o válce, která byla u nich, když byl malý, o rodičích, které připravila o živobytí. Dojemné.

Když odchází domlouvá se, že si ke mně bude chodit pro poštu. Trošku se leknu, protože mám zákaz pouštět ho domů. Ale to s tou poštou je docela logické.

Odpoledne děti škemrají, jestli k nám můžou přijít i jiné děti. Nevidím důvod proč ne a povolím. Jásají.

V domě je náhle jak po nájezdu kobylek, veškeré důkazy po mém dopoledním úklidu jsou smazány. Když je jídlo, děti vyhodím, jsou smutné.

Večer se ptám Helen, zda mohu pouštět děti domů, případně dát jídlo i jim. Helen odpovídá, že jen vyjímečně. Upozorňuje mě že na mě děti budou zkoušet hodně věcí, které mají ve skutečnosti zakázané.

Pak se ptá na Darka, řeknu pravdu o naší dohodě s poštou.
„To tedy jedině v případě, že budu já doma, ať se domlouvá se mnou, do domu ho vůbec nepouštěj, nebo Tě pak můžou policajti taky zavřít.“ Mluví jako by věřila tomu, že to je možné.

Je prdlá, vypadá tak a tohle je důkaz, že prdlá je. Poprvé je mi smutno, Darko nikde, Tom je divný, co já tady v tý díře budu dělat?